Poprvé jsem si svůj problém uvědomila až nedávno, když jsem si sedla se svou kamarádkou, která se mi konečně, po 10 letech, odvážila vše natvrdo naservírovat a „nalila mi čistého vína“.
Řekla mi totiž, že se chovám jako chlap a že se takhle rodiny a dětí nikdy nedočkám. Po rozhovoru s ní mám pocit, že se mnou opravdu není něco v pořádku. Jenže když já si nemůžu nějak pomoct. Dělám vše tak, jak to cítím…
Před pár týdny totiž skončil můj čtvrtý vážný vztah. S Tomášem jsem chodila 3 roky a bylo nám spolu hezky. Líbilo se mi, že to není žádný usedlý kluk, mamánek, který na mně bude závislý a bude se chtít hned usadit, jak jsem to zažila u předchozích vztahů. Jenže když přišel nedávno s nápadem, že si pořídíme společný byt, vezmeme hypotéku a pak bude svatba, zatmělo se mi před očima. Rozchod bohužel přišel proto, že já tíhu a nátlak povinností zatím nechci řešit...
Je mi 32 let, a tak je jasné, že bych si měla už udělat jasno, s kým chci žít a založit rodinu. Jenže to je ten problém, děti bych měla už ráda, ale závazky mě nějak podvědomě děsí. Jak si jinak vysvětlit to, že jsem všechny 4 muže opustila já, a to ve chvíli, kdy začali mluvit o svatbě…
Moje maminka mi vždy říkala, ať si udržím ve vztahu nezávislost a na žádného chlapa se nepověsím, jinak budu nešťastná a on bude na koni. Teď se mi ale zdá, že se mi její slova příliš zavrtala do hlavy a já už nejsem schopna překročit onu magickou hranici, kdy se z pěkného vztahu dvou lidí, co se mají rádi, stane trvalý závazek.
Moje kamarádka mi otevřela oči, když mi řekla, že jsem blázen, když pustím k vodě chlapa, který si mě chce ve 30 letech vzít, má mě rád a vlastně i já jeho. A to všechno jen proto, že se bojím toho „navždy“…
Snažím se poučit ze všeho, co jsem svým bývalým partnerům provedla, a jen doufám, že se mi podaří přece jen najít někoho, kvůli kterému to bude stát za to.
Jolana, 32 let