Dana (39): Byla jsem posedlá uklízením. Skoro mě to stálo manželství

| Autor: Kateřina Ella | Rubrika: Láska a vztahy

Závislost nemusí mít člověk jen na alkoholu, cigaretách nebo čokoládě. Může si ji vybudovat v podstatě na čemkoliv. Tak jako čtenářka Dana, která byla tak posedlá uklízením, že vytírala i v noci, tajně, aby to manžel nevěděl.

Dana (39): Byla jsem posedlá uklízením. Skoro mě to stálo manželství

Řád a pořádek mám v krvi. Bohužel. Můj otec byl voják z povolání a cepoval nás od malička. Maminka mu v tom příliš nebránila, byla ráda, že si naši výchovu bere k srdci. Nebylo to u nás sice jako v rodině u Šebků ve filmu Pelíšky, neměli jsme rozepsaný jídelníček na týden dopředu. Ale pořádek musel být. Věci srovnané, to byla samozřejmost. Pravidelně se uklízelo, okna se myla měsíčně a na Vánoce maminka drhla odvětrání ledničky kartáčkem na zuby. Pěkně vyčistila každou mezírku.

Táta byl pro mě vzor. Vzhlížela jsem k němu a stála o každou jeho pochvalu. Vždy, když jsem slyšela, že jsem vzorná holka, zatetelila jsem se blahem. Pořádek a úspěchy byly vlastně jediným zdrojem pochvaly. Nikdy jsem neslyšela, že mi to sluší, že jsem vtipná a podobně. Měla jsem ale šťastné dětství nebo jsem to tak aspoň vnímala, a když jsem odcházela na vysokou školu do Brna, byla jsem nešťastná, že opouštím rodné hnízdo.

Díky disciplíně jsem studovala na červený diplom, byla jsem úspěšná, zodpovědná a poté se mi stejně dobře dařilo i v práci. Dokud jsem se nevdala a neměla děti, moje pořádkumilovnost mi vlastně pomáhala a já vše stíhala bez problémů. Pak jsem se ale vdala, s Karlem jsme měli dvě děti a moje pořádkumilovnost se mi vymkla z rukou. Chtěla jsem, aby moje berušky vyrůstaly v čistotě a pořádku.

Bála jsem se, že dostanou nějakou infekci. Po příchodu domů jsme si nejenom myli ruce, ale otírala jsem zespodu tašky, které náhodou ležely venku na zemi. Neustále jsem běhala za dětmi a sklízela po nich. A pomalu se mi rozjížděla závislost. Každý den jsem uklidila koupelnu a vydezinfikovala záchod. Pořádek jsem chtěla udržet za každou cenu, takže jsem začala číhat jak ostříž, hlídala jsem, kdo že šel zrovna na záchod, abych po něm hned uklidila a otřela prkénko.

Děti jsem kárala za každý drobeček. Nepustila jsem je k vaření, aby mi nezašpinily kuchyňskou linku. Když se u babičky naučily dělat puding a jako překvapení mi ho uvařily, rozbrečela jsem se, protože rozsypaly cukr a nezvládly ho dokonale uklidit. Pak jsem brečela večer ještě jednou, protože jsem si uvědomila, jak jsem pitomá, že místo abych děti pochválila a společně jsme si vychutnali tu dobrotu, zpucovala jsem je na tři doby.

Došla jsem tak daleko, že jsem začala většinu jídel vařit venku na zahradě, abych si nezašpinila kuchyň. Karel ze mě postupně začal šílet. Dohadovali jsme se kvůli tomu, chtěl s dětmi taky někdy něco uvařit, vyrábět, ale já je do kuchyně nepustila a vyrábění jsem jim vždy rozmlouvala a komplikovala. Vlastně jsem byla nejraději, když byli všichni pryč a já doma měla pořádek.

Hádky u nás byly na denním pořádku, Karel mě přesvědčoval, že bych se měla jít léčit a že takhle to přece dál nejde. Když jsem pak jednou udělala scénu proto, že ze sobotní školní akce přišli domů všichni sice šťastní, že vyhráli třetí míso, ale zablácení a špinaví, přetekla poslední kapka.

Karel mi dal nůž na krk: Buď se půjdu léčit, nebo on odchází a děti bere s sebou, protože u mě je nenechá. To mě vyděsilo. Rozbrečela jsem se a slibovala, že to změním, že asi tedy navštívím nějakého psychologa. Vydržela jsem to ale jen pár dnů, kdy jsem je nehonila s úklidem, ale celý den jsem trpěla úzkostí. A v noci jsem tajně vše sklízela. Po pěti dnech se ale vše vrátilo do starých kolejí.

Když jsem šestý den přišla domů z práce, našla jsem prázdný byt a na stole lísteček od Karla, že odešel i s dětmi ke svým rodičům. Že kdykoliv mohu za nimi, že mi rád pomůže, ale že se nenechá s dětmi zničit. Úplně jsem se zhroutila a dva dny nevyšla z domu.

Karel mě naštěstí bral jako nemocnou, takže po dvou dnech mě přišel i s mojí maminkou zkontrolovat. A když mě našli ubrečenou, apatickou sedět v obýváku, navrhli, že mě odvezou na psychiatrii. Byla jsem tak paralyzovaná, že jsem se nebránila. Nakonec jsem byla hospitalizovaná tři měsíce. Další rok jsem se ambulantně léčila, než jsem se dostala z nejhoršího ven.

ANKETA: Taky trpíte chorobnou potřebou uklízet?




 

Zjistila jsem, že trpím obsedantně kompulzivní poruchou, brala jsem antidepresiva a chodila na terapii. Naštěstí jsem se z toho dostala. Karel mě podržel, krizi jsme ustáli, ale kdyby nebyl tak tolerantní, tak už je naše rodina v troskách.

Deset známek toho, že trpíte obsedantně-kompulzivní poruchou. Čtěte ZDE

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

7 věcí, kterých si na vás muži při sexu vždy všimnou

7 věcí, kterých si na vás muži při sexu vždy všimnou

Včera | Myslíte si, že muži jde při sexu především o uspokojení a drobností kolem si nevšímá? Omyl! Chlapi…

ROMANA (47): Můj milenec je manžel mojí šéfové

ROMANA (47): Můj milenec je manžel mojí šéfové

16. 11. | 15 | Romana po rozvodu netoužila po žádném vážném vztahu, tak si našla ženatého milence. Jaký to asi…

Potvory dostanou, co chtějí! Naučte se jejich fígle!

Potvory dostanou, co chtějí! Naučte se jejich fígle!

15. 11. | Také se vždycky divíte, že muži leží u nohou těm největším potvorám? Možná je nejvyšší čas se od…

SIMONA (45): Nechala jsem se vydržovat, teď už mě nikdo nechce

SIMONA (45): Nechala jsem se vydržovat, teď už mě nikdo nechce

14. 11. | 13 | Simona si na jednu stranu žila život jako v pohádce, na druhou ale nemyslela na budoucnost. Teď…