Darina je už téměř tři roky ve vztahu s mužem o patnáct let mladším. Její rodina ani její přátelé ho mezi sebe ale nepřijali a Darina neví, jak všem vysvětlit, že je všechno v pořádku.
Časopisy i webové stránky pro ženy jsou dnes a denně plné toho, jaké to je najít si zajíčka, jak si ho udržet, jaké to má výhody… Skoro jako by každá žena měla povinnost si takovým obdobím projít. Ale když se vám to pak opravdu stane, žádná procházka růžovým sadem to není a okolí na vás začne koukat skrz prsty.
Vdávala jsem se už ve svých dvaceti letech a první dítě přišlo pět měsíců po svatbě, druhé rok a půl po něm. Dnes už jsou dcera i syn dospělí, oba už mají rodinu. Nemůžu si na svůj předchozí život stěžovat, to vůbec ne. Děti jsou skvělé a s manželem jsme měli opravdu hezký vztah. Jen ta láska časem vyprchala a žili jsme vedle sebe spíš jako přátelé. Po čase jsme se oba shodli, že ještě nejsme tak úplně staří, ale brali jsme se příliš mladí, a tak bychom rádi ještě jednou prožili nový vztah.
Rozešli jsme se před šesti lety v klidu a v dobrém, a jelikož děti už byly dospělé, nebyla zde žádná překážka. Manžel měl štěstí, svoji novou ženu potkal ještě během našeho rozvodového řízení. Mně to trvalo déle, ačkoliv jsem to nečekala, rozvod mě přece jen na chvíli rozhodil a nebylo snadné zvyknout si na to, že jsem zase svobodná.
Vlastně jsem ze začátku odmítala i pozvání na rande, necítila jsem se na to a vlastně se mi ani ti muži nelíbili. Kamarádky mě varovaly, ať si moc nevybírám, že nejsem nejmladší a že bych také mohla skončit úplně sama, ale já jsem nechtěla vzít zavděk prvním mužem, který se namane. A tak jsem vyčkávala a tak nějak jsem cítila, že to přijde samo.
S Martinem jsem se seznámila v podstatě náhodou. Jednoho večera jsem šla na drink se svým starým kamarádem a spolužákem ze střední školy, kterého jsem dlouho neviděla. Popíjeli jsme víno a on se mě po nějaké chvíli zeptal, jestli by mi nevadilo, kdyby se k nám připojil jeho mladší bratr, který byl zrovna ve městě a neměl co dělat. Byla jsem pro, a tak za chvíli dorazil Martin.
Hned jak jsem ho ve dveřích zahlédla, moc se mi líbil. Byl skvěle upravený i oblečený a vypadal velmi mužně. Ani ve snu mě však nenapadlo, že bychom si spolu někdy něco začali, zvlášť když jsem věděla, že je o patnáct let mladší. Je sice pravda, že podle okolí na svůj věk zdaleka nevypadám, ale v ten moment jsem se cítila spíš jako jeho matka.
Večer ale pokračoval čím dál veseleji, vypilo se hodně vína, Martin byl zábavný společník a ke konci už jsem měla pocit, že jsme si rovni. Dokonce jsme s ním i flirtovala! Když jsem se ráno s lehkou bolestí hlavy vzbudila, ozvala se morální kocovina a dost jsem se za sebe styděla. Takhle se ztrapnit! Co si asi mohl myslet? To jsem se ale dozvěděla velmi brzy, protože mi odpoledne zavolal! Prý se večer skvěle bavil a rád by si to zopakoval. Stěhuje se do města, a tak bude rád, když bude mít občas příjemnou společnost.
A tak jsme se začali vídat docela intenzivně. Zašli jsme na víno, na večeři, na výstavu i do kina. Vyrazili jsme na výlet, na koncert, přišel ke mně na návštěvu, když jsem vařila večeři, a pak jsme to samé zopakovali u něj. A ten večer byl průlomový. Samozřejmě to mezi námi jiskřilo celou dobu, ale až u něj jsme se spolu poprvé vyspali.
V tu chvíli už bylo jasné, že nejde jen o přátelství, ale že se to překlenulo v opravdový vztah. Dlouhé měsíce jsme to před svým okolím tajili, ale protože jsme spolu chtěli trávit víc a víc času, museli jsme s pravdou ven. S tak odmítavým postojem okolí jsme ale nepočítali.
Mé kamarádky mi převážně záviděly, a tak se mi většinou snažily Martina rozmluvit. Jejich manželé a partneři zase nejspíš žárlili, protože se našemu vztahu vysmáli a všichni do jednoho odmítali s Martinem trávit čas. Když se konala nějaká oslava, večer v hospodě nebo společný výlet, sice mě pozvali, ale jejich podmínka byla, ať s sebou nevodím to „dítě“.
O moc lépe to nevzala ani rodina. Děti se za mě stydí a odmítají s Martinem trávit rodinné oslavy, Vánoce či narozeniny, protože jim přijde trapné, že jejich máma chodí téměř s jejich vrstevníkem. Moje matka se za mě stydí také a nechce, abych ji navštěvovala s Martinem. Jediný, kdo se k tomu alespoň nevyjadřuje, je můj exmanžel, ale ten to asi dělá spíš z úcty ke mně a myslí si své.
Samozřejmě jsem zpočátku nechápala, proč se mnou Martin vůbec chce být. Poté mi ale vysvětlil, že věk je pro něj jenom číslo a že i přede mnou měl podstatně starší ženy, protože to tak prostě má. Trvalo mu dlouho, než mě přesvědčil, že to může fungovat, ale nakonec se mu to podařilo. Neříkám, že je to moje osudová láska, ale užívám si jeho pozornost a cítím se skvěle. I kdyby to mělo dopadnout špatně, tak za těch pár let pohody to rozhodně stálo.
Snažila jsem se rodině a všem vysvětlit, že samozřejmě chápu, že tento vztah asi není navždy, ale že teď je nám spolu fajn, tak proč si to neužít? Nemáme žádné plány do budoucna a je mi jasné, že Martin jednou zatouží po rodině, kterou já už mu dát nemůžu, a odejde. A já třeba zůstanu úplně sama. Ale to už je osud… Tak proč nejsou moji blízcí rádi, že teď už jsem skoro tři roky šťastná a ještě chvíli můžu být?
Víte, jak nebýt jen milenkou? Podívejte se na video: