Když se naše dcera narodila, všechno zpočátku nasvědčovalo tomu, že je to zdravé dítě bez jakýchkoli problémů. Toho, že má zarudlé tvářičky, jsme si ani moc nevšimli. Až lékařka nás upozornila, že se jedná o ekzém. V tu chvíli manžel začal šílet. Atopický ekzém má totiž i on – a vzal si do hlavy, že dceři „zkazil život“, protože jí nemoc předal. Navíc se ji v dobré víře snaží před vším chránit jako ve skleníku a mou snahu, aby žila jako každé jiné dítě, bojkotuje.
Se svým mužem jsem už osm let. A popravdě řečeno, zhruba polovinu z nich jsem v podstatě nezaregistrovala, že ekzémem trpí. Čas od času měl možná lehce narudlou kůži na krku nebo rukou, někdy se v noci neklidně převaloval a drbal, ale o svých potížích nikdy nemluvil. Vlastně tvrdil, že žádné ani nejsou.
Změnilo se to, když před čtyřmi lety ze dne na den přišel o práci. Nutno říct, že do té doby ho v životě nikdy nepotkal žádný větší problém, který by musel řešit. Jako dítě se měl jako v bavlnce, rodiče ho jako jedináčka patřičně opečovávali, pak i podporovali ve studiích a po nich si našel hned na poprvé pohodovou a dobře placenou práci.
Když ho najednou v rámci organizačních změn a úspor propustili, byl to pro něj šok, jaký ještě nikdy nezažil. Sice si nové místo našel už za měsíc, tedy velmi rychle, ale ten stres, který poprvé pocítil na vlastní kůži, jako by v jeho těle spustil nějaký další proces – a ekzém se mu radikálně zhoršil. Často celé noci nespal a jen se drbal, já nespala s ním, k tomu se přidávaly i další potíže.
Dcera má „jen“ ekzém. Podle manžela je postižená!
A pak se nám narodila Klárka. Po počáteční fázi nezměrného štěstí a radosti, kdy nám naše dcera připadala naprosto dokonalá a bez jediné chybičky, nás lékařka upozornila, že s tím ekzémem budeme asi muset trochu zabojovat, ale není to nic dramatického. Zatím. Přiznám se, že já jsem si v první chvíli ani nevšimla, že nějaký má – taková jsem matka! Její trošku zarudlé tvářičky jsem prostě považovala za normální jev u malého miminka. A manžel, ten si tuplem nevšiml.
Kdybych byla tušila, co se tímhle odhalením rozpoutá, snad bych si ho nechala ještě nějaký čas pro sebe, dokud by to šlo, a zachovala si ještě nějaký čas klidu. Jenže mě nenapadlo, co přijde, a tak jsem manželovi po příchodu od lékařky doma bezelstně řekla, co jsem se dozvěděla. A i když mě to samozřejmě trápilo, neviděla jsem situaci nijak dramaticky, přesvědčená, že si s tím poradíme. Takže jsem i zažertovala v tom smyslu, že je vidět, že Klárka po rodičích zdědila opravdu to nejlepší.
Jenže Petr žertovat nedokázal. Spíš to chvíli vypadalo, že po mé zprávě dostane infarkt. Nakonec z něj vypadla věta, při které mě úplně zamrazilo: „Zkazil jsem jí život, a tobě taky, máš kvůli mně postižené dítě…“ Měla jsem chuť mu dát facku. Jaké postižené? Křičela jsem na něj s tím, že naše dcera je úplně normální a on by se měl okamžitě vzpamatovat a přestat s tou hysterií.
Jenže si nedal říct. Jako kdyby se úplně zbláznil. Příště šel k doktorce se mnou a debatoval tam s ní snad hodinu. Tahal z ní všechny možné recepty, rozumy, všechno si psal, ale jakmile se mu snažila domlouvat ve smyslu, že hlavní je chovat se ke Klárce jako k jakémukoli jinému dítěti, najednou byla jeho největším nepřítelem.
Začal z bytu vyhazovat jednu věc za druhou
Když jsme konečně odcházeli, lékařka si mě ještě pod nějakou záminkou zavolala zpátky dovnitř. „Opravdu se snažte, aby nikdy nepoznala, že je v něčem jiná nebo by měla mít nějaké úlevy nebo se lišit od ostatních dětí. Jakmile si to jednou sama začne myslet, je to špatné. Samozřejmě dbejte na hygienu, používejte přípravky, vyhýbejte se dráždidlům. Ale jinak ji pokud možno neomezujte, je to to nejlepší, co pro ni můžete udělat,“ řekla mi. Asi dobře věděla, proč jen mně.
Doma, když Klárka usnula, jsme se s Petrem opravdu pohádali. Začal totiž okamžitě z bytu stěhovat ven na panelákovou chodbu všechny kytky, prohlížet, co máme v koupelně za čistící prostředky, hrabal se ve věcech pro Klárku a zjišťoval, čím ji mažu, do čeho oblékám. Všechno by nejradši vyhodil, peskoval mě kvůli tomu jak malé děcko!
A situace je čím dál horší. Jak Klárka roste, ekzém se jí také proměňuje. Občas o něm ani neví, občas jsou dny, kdy ji svědí, a tak se drbe a pláče. Já s ní pak jdu ven a mám dilema, když vidím, jak se šťastně plácá v mokré hlíně. Mám jí to zakázat, nebo dovolit? To samé, když si chce pohladit psa nebo kočku, a plno jiných věcí. Jak jí vysvětlovat, že to pro ni není dobré – a chci to vůbec?
Nejradši by ji držel doma jako ve skleníku
Z Petra se stal zatím chorobný podezřívavec. Prý kdybych dodržovala všechno, co mám, tak Klárka nemá ekzém skoro poznat. Já mu oponuji, že nejhorším spouštěčem je stres, a pokud má dítě za sebou permanentně hysterického otce, je to pro něj mnohem horší. Je to hrozivý paradox, že dítě, které mělo být korunou našeho vztahu, nás nejvíc rozeštvává proti sobě, protože se na společném postupu neshodneme.
A odnášejí to třeba i moji rodiče. Petr by jim Klárku nejradši vůbec nepůjčoval, protože jejich dům je plný strašně škodlivých věcí! Chtěl by ji ideálně pořád držet v našem bytě, ve vakuu, izolovanou od celého světa. Vím, že on to myslí dobře, ale dělá tak pro ni to nejhorší, co může. Děsím se, až přijde na přetřes otázka školky, co přijde pak?
Petr podotýká, že já nevím, jaké to je, žít s ekzémem. Má pravdu, ale také vím, jak žil on, dokud neměl žádné starosti. Naprosto pohodově! Takže přepokládám, že Klárka na tom bude stejně. Ale manžel si jede pořád to svoje. Kolikrát ho vidím, jak dceru úzkostlivě pozoruje, a jakmile se jen nevědomky podrbe, celý se našponuje a je vidět, jak trpí. Řeči o zkaženém životě a postižení ho doteď nepustily.
Co je ale nejhorší – nechce ani slyšet o druhém dítěti. Přitom jsme s ním vždycky počítali, já už bych ho ráda měla. Ale Petr se zasekl. Že jedno takhle „postižené“ naprosto stačí a stejnou chybu nezopakuje! Ano, ekzém může být dědičný, ale taky nemusí. Nikde není psáno, že Klárka ho má kvůli němu, stejně jako to, že druhé dítě by dopadlo stejně. A hlavně – i kdyby, co na tom, proboha?! Jsem už zoufalá. Nejraději bych manžela poslala k psychologovi, protože jeho chování mi nepřipadá v pořádku. Jenže to nemůžu ani naznačit, vím, jak by to dopadlo…
Zuzana, 32 let