Nevím, kde jsme ve výchově udělali chybu. Měla jsem za to, že naše dcera je správná holka, která se o sebe v životě umí postarat. Což to umí. Ale už bohužel o nikoho jiného. Když neplánovaně otěhotněla, dítě si nechala navzdory tomu, že s jeho otcem nikdy nežila. Teď o Barunku vůbec nejeví zájem.
Jitka je jedináček, ale nikdy jsme ji nijak zvlášť nerozmazlovali, přestože jsme ji měli opravdu hodně pozdě. Snažili jsme se jí s manželem věnovat, aby jí nechyběl sourozenec. A ano - občas jsme jí dopřáli víc, než bychom si mohli dovolit s více dětmi. Ale nebylo to nic přehnaného.
Byli jsme spíš benevolentní a hodně tolerantní rodiče. Shodli jsme se, že přílišná úzkostlivost - u jediného dítěte možná očekávatelná - by jí vůbec neprospěla. A tak, i když jsme se mnohdy báli, snažili jsme se vše stavět na důvěře a dohodě a nechávali jí volnou ruku. A ona toho nezneužívala. Z diskoték i rande s kluky chodila v tolik, v kolik jsme se dohodli, neměla žádné excesy.
Takže nás nic nemohlo připravit na šok, který nám uštědřila ve svých devatenácti letech. Měla pár měsíců po maturitě, nastoupila do první práce. S kolegy jednou zašla na seznamovací večírek do baru. A tam se potkala s nějakým mužem, prožili spolu noc - a ta nezůstala bez následků.
Byla jsem z té zprávy v šoku
Stručně a bez emocí popsala, jak se to stalo, a zeptala se, co má dělat. Byla jsem v šoku z té informace i z jejího nezúčastněného přístupu. Když jsem se trochu vzpamatovala, řekla jsem, že na to se přece nemůže ptát mě – to ona musí vědět, jestli chce miminko, nebo ne. Slíbila jsem jí, že ji podpoříme, ať se rozhodne jakkoli. Nejradši bych samozřejmě křičela něco ve smyslu, jak mohla být tak pitomá a že si v 19 měla užívat úplně jiných věcí, ale to by bylo úplně zbytečné přilévání oleje do ohně.
Rozhodla se dítě si nechat. Dnes nechápu proč
Jitka se nakonec rozhodla, že si dítě nechá. Po prvních týdnech, kdy jsme si s manželem museli zvykat na myšlenku, že naše sotva odmaturovaná dcera bude svobodnou matkou, jsem se nakonec na vnoučátko začala docela těšit. Co jiného mi zbývalo. A skoro mě až mrzelo, že Jitka těhotenství nijak neprožívala. Nic neřešila, nic nechystala, jako by se jí to ani netýkalo.
Když se narodila malá Barunka, nevypadala ani, že má radost. To já jsem byla z miminka úplně unešená. Od prvních dnů jsem se snažila Jitce se vším pomáhat a vůbec jsem si ani nevšimla, že - kromě kojení - dělám vlastně úplně všechno. Až manžel mě probral, protože jsem nakonec padala únavou víc než dcera v šestinedělí. Jsem v invalidním důchodu, do práce už nechodím, takže jsem jí pomáhala vlastně pořád.
Jenže přimět ji, aby se o miminko starala, jak měla, bylo skoro nemožné. Tvrdila, že to umím líp, různě se vymlouvala - nejdřív na šestinedělí, pak na nevyspání, na nemoc. Malou kojila, ale tak nezúčastněně, až mně z toho bylo všelijak, jako by to malé u sebe jen tak trpěla. Nakonec jsem nevydržela a řekla jí to. Jitka pokrčila rameny. Prý že si ho nechala jen proto, že by nechtěla žít s myšlenkou, že někoho zabila. Ale že jinak k němu moc necítí, žádná mateřská láska se v ní neprobudila. Je jí to líto, ale teď ví, že udělala chybu, neměla dítě ještě mít.
Starám se o malou na plný úvazek
Nevěděla jsem, co na to říct. Z mého pohledu je to nepochopitelné. Copak může žena vidět své vlastní miminko - a ani to s ní nehne? Když i já, jeho babička, jsem celá naměkko z každého úsměvu? Bohužel je to tak. A Jitka od téhle naší rozmluvy, jako by ztratila poslední kousky zodpovědnosti a potřeby se o malou starat. V podstatě vše nenápadně delegovala na mě. V pěti měsících malou odstavila, a to byl definitivní přelom. Pravda, slušně mě poprosila, jestli bych se o Barunku nestarala, jenže něco jiného je dceři jako máma pomáhat a něco jiného je stát se vlastně sama náhradní mámou.
Protože přesně tak to dopadlo. Jitka zas chodí do práce a já se naplno starám o dítě. Dcera chodí domů klidně až pozdě večer, po práci ji za malou nic netáhne, raději jde s přáteli někam za zábavou. O malou pečuji s láskou, ale jsem nešťastná. Takhle by to přece být nemělo! Dítě se směje na mě, ne na vlastní mámu. Ta se na něj sotva podívá a já nevím, jak ji přimět k zájmu o něj. Přece ji nemůžu nutit násilím!
Manžel tvrdí, že bychom měli být "krutí" a dceru vystěhovat. Podporovat ji finančně, ale ať bydlí sama, vrátí se na mateřskou a pěkně se stará. Jenže to si neumím přestavit. Nevěřím, že by o Barunku opravdu pečovala! Malé je teď deset měsíců, nedávno řekla první slovo - baba. Tedy já. Důsledně se tak před ní označuju, ale je mi jasné, že v tom bude mít brzy zmatek. Jednou se začne ptát. Tahle situace není dlouhodobě únosná, jenže nevím, jak ji řešit.
Prožíváte-li nějaký silný příběh, podělte se o něj s ostatními čtenářkami. Napište nám na fejkova@mf.cz a my jej na Dámě.cz rádi uveřejníme.