Naše třináctiletá dcera začala vloni na jaře chodit za školu. Horko těžko jsme ji ukočírovali, aby ročník řádně dokončila. Doufali jsme, že přes prázdniny dostane rozum. To se bohužel nestalo. Z nového školního roku uběhlo pár týdnů a ona už zameškala třetinu vyučovacích hodin.
Puberta začala s Kristýnou cloumat někdy v lednu. Už Vánoce byly trochu problematické, poprvé se začala ošklíbat nad dárky, ale to pravé teenagerovské vzbouření začalo kolem pololetního vysvědčení. Sice se s manželem snažíme neklást na známky přehnaný důraz, ale Kristýna se oproti předchozímu roku zhoršila tak výrazně, že jsme byli vyloženě zděšení.
Navíc jsme od učitelů a učitelek věděli, že to není proto, že by látce nerozuměla, ale protože zkrátka začala výuku bojkotovat. Když jsme dceři zkusili domluvat, zasekla se a nebyla s ní řeč. A když už jsme ji přiměli k řeči, začala vykřikovat, že se učit nebude, protože to, co probírají, nebude nikdy potřebovat, že ji škola nebaví, je zbytečná, a tak dále...
Manželovi nakonec někdy v březnu povolily nervy a přikročil k razantnějším opatřením než domluvy: žádné courání s kamarádkami, žádný kroužek jízdy na koni dokud neuvidíme aspoň trochu snahy se ve škole vzpamatovat. Zdánlivě to zabralo, dcera opravdu po škole vzorně seděla doma nad knihami.
Zfalšovala omluvenku s mým podpisem
Jenže pak si nás v dubnu zavolala do školy třídní učitelka a šokovala nás zprávou, že naše dcera chodí zřejmě za školu! Několikrát přišla třeba o dvě nebo tři hodiny později a jednou dokonce vůbec. Nejdřív se vymlouvala, že zaspala a že jí bylo špatně, když ale zameškala celé vyučování, třídní chtěla omluvenku. Kristýna jí přinesla papír psaný údajně mnou, že byla nemocná. Učitelce se to ale nějak nezdálo. "Omluvenku" mi ukázala. Byla psaná na počítači a pod ní zfalšovaný můj podpis!
Doma jsme na Kristýnu uhodili jako blesk. Ani se nesnažila zapírat, ještě nám vzdorovitě odsekávala: "A co jsem asi tak měla dělat, když mám zaracha. Jinak bych se ani nedostala na vzduch!" Nevěřila jsem svým uším.
Zbytek školního roku byl jeden velký boj. Manžel dceru vozil do školy, dohlédl, aby vešla před osmou dovnitř, a pak obden volal třídní učitelce, jestli Kristýna byla ve škole. Věděli jsme, že třídní už je z toho taky unavená, ale byla skvělá, že se nám snažila pomáhat. Nakonec jsme to nějak zvládli. Kristýna naštěstí neměla tolik neomluvených absencí, aby z toho vyplynul nějaký postih.
Mysleli jsme, že se o prázdninách vzpamatuje
Jen vysvědčení bylo dost tragické, ale řekli jsme si, koho bude jednou zajímat vysvědčení z osmé třídy? Hlavně aby zvládla příští rok přijímačky na střední! O prázdninách jsme proto Kristýnu nechali žít a nijak na ni netlačili. Asi jsme tiše doufali, že když ji nebudeme "prudit", zklidní se a v nové školním roce začne lépe. Nemohli jsme se ale mýlit víc!
Školní rok trvá měsíc a dcera má v součtu zameškáno už deset dnů! Nikoli vinou nemoci, ale záškoláctví. Byla jsem zděšená, když nám třídní učitelka zavolala hned čtvrtý den, co škola začala. Kristýna přišla na první dvě hodiny, ale po velké přestávce někam zmizela. Mobilní telefon jí zvoní, ale nebere ho.
Telefon nezvedla ani mně, a když přišla odpoledne domů, tvářila se jakoby nic. Neovládla jsem se a začala na ni křičet. Ona se na mě jen usmívala a ještě byla drzá. Bezmocně jsem čekala, až dorazí domů můj muž. Na něj si taky otvírala pusu a jemu povolily nervy a nakonec jí jednu vrazil. Poprvé v životě.
Přece ji nemůžeme přivázat k lavici
Kupodivu byla dcera tak v šoku, že další týden chodila do školy, jak měla, i když za cenu toho, že s námi nepromluvila ani slovo. Ale pak jí otrnulo a začalo to znovu. Jakmile jsem uviděla na displeji číslo její třídní, už jsem věděla, že je zle.
Přiznám se, že vůbec nevím, co máme dělat. Připadám si, že jsem jako máma úplně selhala. Každou absenci totiž nakonec řešíme dodatečnou omluvenkou, aby dceři nenarůstaly neomluvené hodiny.. Učitelka tuhle hru hraje s námi, ale už nás upozornila, že tudy cesta rozhodně nevede, a navrhla, ať dceru zkusíme přivést k dětskému psychologovi nebo aspoň výchovnému poradci.
Jenže to ji tam mám dotáhnout násilím, když ona odmítá? Veškeré pokusy o rozumnou konverzaci selhávají. Nic jí teď nezakazujeme, a přesto za školu chodí - zřejmě prostě proto, že je to adrenalin a dobrodružství, že je ve třídě za hvězdu a rebelku a že ji baví rodiče vytáčet. Přitom jen chodí po městě, naštěstí se aspoň nechytila nějaké party!
Libuše, 42 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!
