Dcera se mi svěřila, že je lesbička. Nedokážu se s tím smířit!

| Autor: KK | Rubrika: Láska a vztahy

Říká se, že rodiče by své děti měli milovat – a také většinou milují – bezvýhradnou láskou. I já jsem si to o sobě vždycky myslela. Mám dceru a syna a bez ohledu na to, co kdy dělali a jak se chovali, jsem je jako matka měla ráda oba stejně silně. Jenže před několika měsíci se mi dcera přiznala, že je lesbička. A náš vztah se změnil. Nevím, jestli jsem víc nešťastná kvůli tomu, co mi dcera řekla, nebo kvůli své reakci na to.



Dita byla vždycky trochu zvláštní dítě, už odmalička. Zatímco její starší bratr byl živel, kterého bylo všude plno, domů tahal party kamarádů a věčně lítal venku, ona byla tichá a spíše samotářská. Vím, že takové děti jsou, ale u ní to bylo nějak jiné. Nedovedu to přesně popsat. Nebyla nijak zakřiknutá ani nesmělá, jen se zdálo, že prostě nemá zájem o hry s ostatními dětmi. Když někdo přišel za ní, do zábavy se zapojila, ale sama od sebe společnost nijak nevyhledávala.

Na střední škole jsem o ni chvíli měla trochu strach. Když jsem se jí vyptávala na spolužáky, kamarády, dostávalo se mi různých vyhýbavých, nic neříkajících odpovědí. „Dobrý, v pohodě, jsou fajn,“ – to bylo obvykle všechno, co mi řekla.

„Ale všechny holky mají přece nějakou nejlepší kamarádku, copak ty nikoho nemáš?“ ptala jsem se jí. Prý se baví se všemi stejně.

Teprve někdy kolem 16 let se trochu víc sblížila s jednou ze spolužaček, která začala chodit i k nám domů. Obvykle se zavřely v pokojíku, pustily si nahlas hudbu a přes ni nebylo slyšet, o čem si povídají, až na občasné výbuchy smíchu.

Dita se postupně celá proměnila. Najednou byla samý smích, veselá, upovídaná, a tak jsme si s manželem docela oddechli – prostě jí jen trvalo trochu déle, než se mezi vrstevníky našla. S Jitkou byla nerozlučná dvojka skoro dva roky.

Pak se najednou před maturitou mezi nimi něco stalo – a ze dne na den byl přátelství konec. Byla jsem z toho nešťastná, protože z Dity se jako mávnutím proutku opět stala ta uzavřená tichá bytost, teď navíc viditelně smutná. O tom, co si provedly, ale zarytě odmítala mluvit.

Jitku jsem pak začala potkávat s nějakým klukem, a tak jsem usoudila, že první láska prostě mezi ně vnesla hádky, jak to tak v pubertě bývá. Naštěstí Dita i tak zvládla odmaturovat na výbornou a dostala se na vysokou školu do Prahy.

Zpočátku jezdila domů každý víkend, zavírala se do pokoje a tvrdila, že se učí. Jednou – to je tak dva roky zpátky – jsem tam za ní šla, abych se zeptala na něco ohledně večeře. Odskočila si zrovna na záchod a na stole měla otevřený počítač. Na obrazovce blikal chat s nějakou Klárou. Stihla jsem přečíst jen „Bylo to úžasný a nemůžu se dočkat, až si to zopakujeme,“ když se Dita vrátila do místnosti.

„Co si to dovoluješ,“ vyjela na mě, když viděla, kam koukám. Tenkrát mě její reakce strašně překvapila a zaskočila, protože jsem netušila, z čeho pramení. Dita zaklapla úplně rudá notebook a nekompromisně mě vypakovala z pokoje, pak se mnou po zbytek víkendu skoro nepromluvila.

Postupně začala domů jezdit čím dál méně, až jsme byli nakonec rádi, když jsme ji viděli jednou za dva měsíce. Mrzelo mě to, ale na druhou stranu se mi zdála být zas vyrovnaná a spokojená, a to pro mě bylo hlavní.

Její poslední návštěva ale přinesla šok. Manžel se synem byli zrovna celý víkend pryč za sportem, a tak jsme byly doma samy. Dita mi celou sobotu připadala taková nejistá. Až v neděli u oběda se na mě najednou podívala a pronesla: „Mami, musím ti něco říct.“

Srdce se mi v tu chvíli zastavilo. Hlavou mi v rychlém sledu proběhly nejrůznější scénáře: Jsem těhotná. Vyhodili mě ze školy. Beru drogy. Dlužím spoustu peněz. Napadaly mě nejrůznější možnosti, ale přinutila jsem se nepanikařit a co nejklidněji jsem se zeptala: „Copak se děje?“

A tak mi to řekla. Postupně, takže mi chvíli trvalo, než mi obsah jejích slov došel. Jak už jako malá si připadala divně. Jak se to zhoršilo na gymplu, když spolužačky řešily kluky a první sexuální zkušenosti s nimi, zatímco ona zírala holkám na prsa a přemýšlela, proč ji tak přitahují.

Jak se jí holky smály, protože ji několikrát přistihly, že na ně zírá. Jak se skamarádila s Jitkou, která se k posměškům nepřidala a místo toho si spolu řekly, že zkusí, jaké to je, líbat se s holkou. Jak se pak spolu dva roky přátelily a občas „to“ dělaly. Jenže zatímco Jitka z pubertální zvědavosti, Dita doopravdy. Zamilovala se – a pak jí Jitka řekla, že je konec, protože bude chodit s klukem.

Jak se jí v Praze ulevilo, protože tam mohla začít znovu, svobodně a bez předsudků. A pak potkala ji – Kláru. O pět let starší, zkušenou, která jí ukázala, že se nemá za co stydět a že se má brát taková, jaká je.

„Jsme spolu už rok. A já se k ní chci přestěhovat,“ zakončila Dita svoji zpověď. Dlouhou dobu jsem jen seděla a mlčky zírala do stolu, až se dcera natáhla a vzala mě za ruku. „Mami, to přece neznamená, že vás nemám ráda nebo že vy nemáte mít rádi mě. Jsem to pořád já, jen už vím, co chci – a jsem konečně šťastná. A pro vás to znamená jen to, že místo kluka vám jednou domů přivedu holku…“

„Jenom tohle?!“ rozkřikla jsem se na ni. „Nedáš mi třeba vůbec vnoučata! A nebudeš mít normální rodinu! Nebudeš mít chlapa, co se o tebe postará a ochrání tě!“ Vůbec nevím, kde se ve mně ta slova vzala, odkud padala. Mrzela mě už ve chvíli, kdy jsem je řekla, ale nedokázala jsem si pomoct, a ještě ke všemu jsem se rozbrečela.

Dita se na mě dívala strašně smutně. „Bála jsem se, že to nevezmeš. Ale já s tím nic dělat nemůžu. Bude nejlepší, když teď odjedu, a ty o tom budeš mít čas přemýšlet, mami.“ Nijak jsem jí nebránila, když si sbalila věci a nejbližším autobusem se vrátila do Prahy.

Od té doby uplynuly skoro dva měsíce – a tedy nejdelší interval, v jakém nás dosud Dita navštěvovala. Za celou dobu jsme spolu nepromluvily. Nesebrala jsem odvahu, nevím, co jí říct. Jsem sama na sebe naštvaná, protože jsem se nikdy nepovažovala za puritánku, které by takové věci vadily. Jenže u vlastního dítěte je to prostě jiné, ty pocity se nedají popsat.

Neřekla jsem to ani manželovi. Ten si s Ditou čas od času telefonuje, jako to dělal dřív, a ona mu nic neřekla. Zjevně čeká, co udělám já. A já nevím. Chtěla bych zpátky tu svoji holčičku, třeba tichou a zakřiknutou, ale „normální“. Bojím se, že i když se s celou situací smířím, protože nic jiného mi nezbývá, zůstane to mezi námi. Bude těžké odpustit to, jak jsem na její přiznání reagovala. Pro ni i pro mě.




Další články z rubriky

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

Včera | 23 | „Díky slečně Simoně jsme oba spokojenější!“ tvrdí Miluška o mileneckém vztahu svého muže a jeho…

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

3. 12. | Byli jste už na několika schůzkách a vše spěje k tomu, že brzy dojde k prvnímu sexu. Jste nervózní,…

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

29. 11. | 30 | Pohledný soused Hany se jí už několik týdnů dvoří. Oběma je jasné, že by nešlo o vztah, ale…

MÁJA (46): Přítelův syn je monstrum. Přemýšlím o rozchodu

MÁJA (46): Přítelův syn je monstrum. Přemýšlím o rozchodu

28. 11. | 33 | Máji přítel má velmi problematického syna. Společně strávené víkendy jsou pro ni očistec a k Májině…