Asi jsem strašná matka, to si dovedu přiznat. Ale i když to vím, nedokážu si pomoct, abych dceři nemluvila do výběru jejího partnera. Jakkoli jsem si dřív myslela, že jsem tolerantní a že pro mě bude hlavní, aby byla šťastná, teď se tím řídit nedokážu. Dcera si totiž našla přítele, který je Rom. A i když je to možná fajn kluk, já se s tím neumím vyrovnat. Pořád se bojím, že se z něj nakonec vyklube nějaký gauner.
Simoně je 18 let. Což je věk, kdy už by měla mít rozum a kdy já jí teoreticky nemůžu nic nařizovat ani diktovat. Ale pořád s námi bydlí a jsme její rodiče, se kterými vždycky měla hezký vztah. Nikdy se neostýchala se mi svěřovat i s důvěrnými věcmi, také jsem věděla o všech jejích prvních milostných pokusech a známostech.
Někdy v šestnácti chodila asi půl roku se spolužákem, a pak byla sama. Na jaře bude maturovat, a tak sama moudře říkala, že jí to vlastně ani nevadí, protože bude mít aspoň čas na školu a nebude se rozptylovat.
To se ale změnilo o prázdninách. Simona celé léto trávila na brigádě na ekofarmě v nedaleké vesnici. Odmala tíhla k přírodě a zvířatům, takže se jí to moc líbilo. Domů se vracela rozzářená jako sluníčko a vyprávěla, co ten který den dělala. Až v půlce srpna jsem ale zjistila, že její dobrá nálada pramení i z něčeho jiného. Prý se tam seznámila s jiným brigádníkem a je to moc fajn kluk.
Seznámení skončilo trapasem
Zakoukali se do sebe hned první den, ale až po pár týdnech, kdy měla pocit, že spolu opravdu chodí, mi to řekla. A prý, jestli ho může někdy přivést. Samozřejmě jsem souhlasila, byla jsem sama zvědavá. A tak u nás Michal jednoho dne zazvonil – a mně spadla brada. Byl to totiž Rom!
Asi jsem mlčela opravdu dlouho, až to začalo být trapné a Simona se snažila zachránit situaci. Konsternovaně jsem mu nakonec podala ruku a byla ráda, že manžel není doma. Nenapadlo mě ani Michalovi nic nabídnout, tak jsem byla vykolejená. Simona to poznala, zatáhla ho k sobě do pokoje a po půlhodině vylezli s tím, že jdou ven. Jen jsem přikývla, věděla jsem, že teď musím mlčet.
Celé odpoledne jsem pak nervózně přecházela po bytě a přemýšlela, co jí večer řeknu. Byla jsem zoufalá a zároveň sama sobě nadávala: Vidělas ho poprvé, a hned máš jasno, že to bude sígr, kde se to v tobě bere? Tvoje dcera je přece rozumná, ví, co dělá, s nějakým hajzlíkem by nebyla… Ale zas jiný vnitřní hlas mi říkal, vždyť je jí teprve osmnáct, nemá žádné zkušenosti, jak by mohlo poznat, co je zač?
Když Simona večer dorazila, tvářila se velmi ostražitě. Tušila, že jí to jen tak neprojde. Pokusila jsem se začít mírně, ale nakonec jsem to samozřejmě nevydržela a pustila se do ní. „Přece nemůžeš chodit s cikánem, kdo ví, co je zač…“ začala jsem, ale nezvykle ostře mě přerušila, ať o něm nemluvím jako o cikánovi, a vehementně ho hájila.
Nedokážu se přes to přenést
Jenže ve mně se něco „šprajclo“. Slova o tom, že chodí na střední školu a bude taky maturovat, že je z normální slušné rodiny, kde všichni pracují, a že ji má rád, jsem nějak nevnímala. Pořád jsem myslela jen na to, kolik ve svém okolí i z novin znám případů, kdy se něco stalo.
Udržela jsem se aspoň natolik, abych nevyrukovala s nějakými zákazy a příkazy – vím, že to by bylo to nejhorší a nikam by to nevedlo. Zvolila jsem nejprve cestu přemlouvání a nakonec tichého němého protestu. Snažila jsem se najít podporu u manžela, ale ten je kupodivu úplně v klidu a o svou jedinou dceru se nebojí. „Prosím tě, už je dost stará na to, aby měla rozum. Snad nečekáš, že si vezme prvního, koho potká. Prostě se jí teď líbí tenhle, tak ji nech, ono ji to zas přejde – a kdyby ne, tak je to asi opravdu fajn kluk a je jedno, co je zač,“ říká.
Já ale tak klidná nejsem. Rozebírám to s kamarádkami v práci, ty mi také nedodají. I když část z nich říká, jak bych měla být na dceru pyšná, že netrpí žádnými předsudky jako většina lidí, mám pocit, že se mě tím snaží jen uklidnit. Druhá část je upřímnější – prý být to jejich dcera, tak jsou z toho taky nešťastné.
Se Simonou se teď moc nebavíme, úplně se mi přestala svěřovat a já popravdě taky nestojím o nějaké detaily z jejího současného vztahu. Mrzí mě, že je doma takové napětí, ale nedokážu si pomoct, radovat se z toho nemůžu. Pořád skrytě doufám, že se rozejdou, jenže zároveň nechci, aby jí nějak ublížil, a když vidím, že je šťastná, tak mám hrozné výčitky, co jsem to za matku. Ale copak se nemám bát?
Petra, 45 let