Dcera trpí anorexií, můžu za to já?

Moje dcera nikdy neměla přehnané ambice a já protože jsem kuchař tak jsem se staral o to,aby pořádně jedla.A ona skutečně vše v pořádku snědla -ale.....!Najednou jsem si všiml,že nějak ve svých 14 letech neroste,je drobná(ale to byla od porodu protože měla malou váhu a po matce zdědila drobnou konstrukci)a nějak má nožišky hubeňoučké.A tak jsem si prošel martýrijem s lékaři(štítná žláza byla v pořádku),než jsem si připustil že mám dceru anorektičku.A tak jsme skončili v nemocnici(to je nutno a vlastně i záhodno)a půl roku jsme bojovali a vlastně bojujeme i nadále -je to veganství,okolí,debaty odborníků a různých specialistů ale hlavně je to dívčí dušička,která bojuje a neví oč.Přeji tedy ať to dobře dopadne-ale je to skutečně onemocnění,které se bude vracet kdykoliv budou problémy a matka či rodina to nijak neovlivní.

Svým způsobem jste nešťastné mámě anorektičky odpověděly. Pokud by dcera neměla předpoklady stát se anorektičkou, pak by výchova u ní tento problém nespustila. Pokud předpoklady měla, nejspíš by anorexii spustil nějaký jiný podnět.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------Každý rodič si nakonec prožije děs z toho, že něco výchovou a přístupem zavinil, jelikož nikdo, ani jejich dítě, není nakonec dokonalý. Ale ani žádný rodič není dokonalý a proto každý dělá to, co se mu zdá pro dítě nejlepší a co on nejlépe umí a tak i každá výchova má své chyby. K tomu přičtu, že všichni ti mistři světa, modelky, mis a jiné stár měli možná rodiče, které je vedli podobně, jako máma z článku, pak odpovídám - nesmíte se trápit svou vinou, dělala jste co jste uměla, teď musíte najít s pomocí odborníků cestu ven. A možná, že ta cesta bude velkým ziskem pro vás i pro dceru. :-)

lebahu: ježíš marjá matka co nutí dítě jít po jídle zvracet, tak to je tedy síla.....mne matla deptala jen slovně "ježíš ty jsi tlustá, to se jako někomu líbí??!?" a podobně. Bylo to v pubertě, kdy jsem přibrala, no řeknu ti že v tomhle věku to mělo efekt ten že jsem si s brekem šla koupit studentskou pečeť a celou jí zbodla.:)

lebahu: to s tím zvracením, to je teda síla! přehnaně ambiciózní matky jsou tragédie, jako i v tom příběhu. prioritou by mělo být, aby dítě bylo šťastné a zdravé. sebrat 12ti leté holce sladkosti klidně, to je v pořádku, není jiné cesty, než "nežrat", pokud má sklony k tloustnutí. nežrat, ale jíst. zdravě, přiměřeně. ale jak může matka poradit dceři, aby se po jídle vyzvracela, to nepochopím. možná to ani nemyslela vážně, ale i tak...

lebahu: samo, ucime se z chyb rodicu, ale nekdy si je stejne sami zopaknem, ac se dusujem, ze nikdy nebudem jako oni.

Tak zvyšování sebevědomí u nás nehrozilo, většinou jsem se dozvěděla, že "na to nemám" (ono výtvarný talent, hudební sluch pohybové nadání... fakt nemám, to zas měla pravdu), tak jsem ani nic nezkusila dělat, abych pak nebyla zklamaná. Ono tyhle věci člověku docvakávaj až věkem a i když se svojí "připosranosti" ze všeho snažím zbavit, tak podvědomě to tam někde furt je. Bohužel výchova se na nás podepíše. Jako aby to nevypadalo, že jsem měla nějaký šílený dětství a příšernou matku, to ne, myslím že úplně normální v normální rodině, ono všude je něco a i když to rodiče myslí dobře, tak si svý dětský křivdy a mindráky táhnem životem.

lebahu: to je besny, holky byly po me hubeny, tak zas bulily, spis teda ta mladsi (starsi delala gymnastiku, tak tam byt stihla bylo tvrde vyzadovano, ta mela naopak vyhodu, ze ji treneri nebuzerovali, ze nesmi jist), ze je hubena, to ma rodic povinnost jim sebevedomi zvysovat, ne je utvrzovat v jejich mylnych predstavach, babicka je krapet na ranu bych rekla

Nenutila, to ne, ale poradila mi to (krom jiných diet ve kterých furt "jela") Takže mít k nějaké poruše příjmu potravy sklon, asi bych v tom lítala. Tenkrát se o nějakých bulmiích aanorexiích nevěděo, takže to "myela dobře". Já byla taky hubený průsvitný dítě, který chtěli posílat do ozdravovny ať přibere, ale pak se přehoupla puberta a kila lezly nahoru. Nejhorší je, že jsem v podstatě celou pubertu protrpěla s mindrákem, že jsem tlustá (165 cm a 50 kg) i když to nebyla pravda, ale když to pořád slyšíš, začneš tomu věřit. Moje dcera je figura po mě, tam to taky babička párkrát zkusila "jí domlouvat", ale to už jsem tvrdě zakročila a hovory o váze, dietách a obezitě zatrhla.

lebahu: jezisi kriste, mama te nutila jit po jidle zvracet? Ja mela opacnej problem, byla jsem jak lunt, prestoze jsem jedla dost, i kdyz vybirava jsem teda byla, vlastne jsem furt :D Na kazdych letnich prazdninach se me babi a tetka snazily vykrmit, to byly samy smetanovy omacky, knedle, buchty..., nikdy se jim to ovsem nepodarilo. No dnes by ze me mely radost, uz jsem kulata podle jejich predstav.

Já si nemyslím, že je to dobou (jo obézních dětí fakt přibylo, kombince internet a MCDonald je smrtící) ambiciózní rodiče (většinou takoví co sami nic nedosáhli a kompenzují si to na dětech) byli vždycky. Taky jsme ve škole pár takových nešťastných spolužáků měli. Krasobruslařku, fotbalisty, hokejisty, tenkrát vyhrával Lendl, takže několik tenistů (aby vydělali těžký prachy a živili rodiče).
A jak máme či nemáme velký zadky jsme s holkama někdy v těch patnácti zkoumaly taky (pár oplácanějších nás bylo) a je to přes 30 let, takže internet atd. nehrozil. Snad jen ten modeling nás tolik nezblbnul, v Žena + móda předváděly takový "divný paní", těm jsme se podobat nechtěly a "z venku" se k nám málo co dostalo. Tím pádem modelingové agentury (a ambiciózní matky) nenutily 50 kg slečny hubnout.
I když... moje máma má celý život problémy s váhou a už někdy v 13-letech do mě hučela a vymýšlela diety (včetně toho jít se po jíde vyzvracet) abych prý "nedopadla jako ona". Naštěstí se to na mě psychicky nepodesalo, taže kila sice mám (a peru se s nima), ale nehrabe mi z toho. Ono to s anorexií bude jako s jinou závislostí. Někdo pije vcelku pravidelně a alkoholik není, jiný si párkrát "čuchne ke špuntu" a už v tom lítá.

Paní za to může dost,to je jasné,dcera byla na ní hodně závislá,tak neměla vlastní hlavu. Nyní nezbývá než čekat,jak to dopadne.--- Před cca 40 a více lety takovéto problémy neexistovaly,pamatuji si,že moje spolužačky nikdy neřešily nějaká kila,byly jsme prostě hubené všechny. Je to vidět i na školních fotkách,tehdy se zkrátka nesedělo u TV,PC a pod.,venku bývaly tlupy dětí všeho věku,co hrály různé hry s míčem,švihadly,gumou,skákal se panák,home, v zimě sáňky,lyže,brusle,chodilo se do lesa,k řece,stálý pohyb a málo jídla,v tom to bylo.A taky si nepamatuji,že by byly extra ctižádostivé matky,co svým dětem lajnovaly život...

Z tohoto příběhu bychom si my, mámy, měly vzít obr příklad :((((. Velmi smutné.

Slečně pomůže jedině psycholog+psychiatr! Bohužel je to mozková záležitost a boj na dlouhou trať! Nezávidím její matce ten strach o své dítě.