Umíme skutečně naslouchat svým dětem? „Neumíte!“ volají naši potomci. A s trochou sebekritického pohledu jim musíme dát za pravdu. Potvrzují to bohužel i odborné studie, které tvrdí, že děti si s dospělými prostě nerozumí – a chyba je obvykle na straně dospělých.
Nedávný britský výzkum prokázal, že pouze pětačtyřicet procent dětí je s reakcemi a pozorností svých rodičů spokojeno. Odborníci se shodují, že kdyby byl podobný průzkum proveden u nás, dopadl by velmi podobně.
A jaká témata by podle odborníků chtěly děti s rodiči probírat nejčastěji? Na prvním místě násilí a šikanu (šedesát pět procent), na druhém místě sex a vztahy (okolo šedesáti procent), na třetím místě problémy ve škole (přes padesát procent). Dále ve statice následují ztráta blízkých v rodině, sexuální zneužívání a drogy. Jenže by muselo jít o dialog, nikoli policejní výslech…
Více než šest dětí a dospívajících do osmnácti let z deseti si stěžuje na nedostatečný zájem rodiny. Mnohé děti se také cítí svými rodiči při rozhovorech podceňovány. Děti chápou, že rodiče se nebudou jejich názory řídit, ale vadí jim, že mámy a tátové je odmítají vůbec vyslechnout a názory dětí vzít na vědomí.
Sami však kopírujeme své rodiče. Výzkum totiž potvrdil, že problém špatné komunikace mezi dětmi a rodiči se za poslední půlstoletí nezměnil. Téměř devadesát procent dospělých osob hodnotí dnes s odstupem času pozornost svých rodičů v době dospívání za velmi důležitou. Jen padesát procent současných rodičů mělo v dětství ve svých rodičích oporu. Sami často psychicky strádali a totéž pak oplácejí svým dětem.
Psycholog Esther Rantzen to komentuje slovy: „Výzkum potvrzuje, že rodiče své děti neposlouchají. Ukazuje také na závadu celé společnosti, která děti v celospolečenských diskuzích naprosto vylučuje a podceňuje. Prostě své potomky nebereme jako sobě rovné a bohužel jim to i dáváme najevo.“ (Plus)