Děti vyletěly z hnízda a s manželem máme krizi

| Autor: KK | Rubrika: Láska a vztahy

O takzvaném syndromu opuštěného hnízda jsem docela dost slyšela i něco četla. Nikdy jsem si ale nemyslela, že zrovna mě – a mého manžela – postihne v přímo ukázkové podobě. Neměla jsem totiž rozhodně pocit, že žijeme jen pro své děti a nic jiného neznáme. Teprve když se odstěhovaly, zjistili jsme, že se většina našeho času i myšlenek točila kolem nich. Najednou jsme s manželem volní. Ale místo toho, abychom si užívali další fázi života, přišla partnerská krize.

Děti vyletěly z hnízda a s manželem máme krizi

Jako hodně změn i tahle přišla docela nenápadně, a tak jsme si nejdřív ničeho nevšimli a nezakročili hned v zárodku. Děti jsou od sebe jen rok, obě se vždycky dobře učily a byly vůbec hodně aktivní, takže jsme je s manželem podporovali ve vše možném. Když byly malé, vozili jsme je na kroužky, pak už to zvládaly samy a my se chodili dívat na výsledky jejich snažení, ať šlo o představení v hudební škole nebo fotbalový zápas.

Připadalo nám, že věčně nejsou doma, ale ve skutečnosti jsme kromě práce většinu času trávili něčím, co se jich týkalo. Praní dresů, nákup vybavení, fandění na závodech, zařizování soustředění… A když už jsme si s mužem sedli sami dva a nebo vyrazili někam na výlet, stejně se veškerá řeč točila kolem dětí nebo domácnosti.

Nejdřív odmaturovala Adéla, rok po ní Matěj a oba se dostali na vysokou školu. V prvních dvou třech letech jezdili oba domů pravidelně víkend co víkend, ale pak si krátce po sobě našli vážnou známost a jejich návštěvy řídly. A tam to začalo.

Když jsme přišli z práce domů, najednou nebylo příliš co dělat. Dali jsme si s manželem kafe, koukali na sebe, něco prohodili a pak mlčeli. Já si potom obvykle otevřela knížku nebo časopis a on si pustil počítač. A co teprve o víkendu! Najednou jsme vůbec nevěděli, co dělat. Vůbec jsme si předtím neuvědomovali, že náš víkendový program byl víceméně odvislý od dětí.

Na střední škole se jezdilo po závodech a soutěžích a na začátku vysoké jsme se těšili, až přijedou domů. Teď jsme ale najednou vůbec netušili, čím se zabavit.

Najednou si nemáme co říct

Asi si řeknete, že přece jsme měli nějaké vlastní koníčky, a že i kdybychom se jich kvůli dětem načas vzdali, mohli jsme se k nim teď vrátit. To je sice pravda, jenže mě víc trápí, že najednou nějak nemáme nic, co by nás spojovalo. Děti byly natolik nosným a prioritním tématem, že po nich teď zůstala obrovská mezera a my nevíme, jak ji vyplnit.

Uvědomujeme si to oba. Že najednou nevíme, o čem se bavit, co spolu řešit, jak trávit čas společně. Jenže každý na to reagujeme jinak. Zatímco já bych ráda celou situaci řešila a pořád vymýšlím, co s tím, manžel se uzavřel do sebe a tak nějak rezignoval na veškeré dění. Asi je to jeho obrana před nastalou situací, ze které je nesvůj a neumí ji řešit. Ale on tím bojkotuje všechno, o co se já pokouším!

Ať navrhnu cokoli, jemu se nechce nebo to považuje za hloupý nápad. Je jedno, jestli jde o procházku, kino, večeři v restauraci, na všechno reaguje slovy: „Celej život jsme do kina nechodili, tak s tím teď nebudu začínat.“ Je taková reakce normální? Zpočátku jsem se snažila reagovat klidně a vlídně. Říkala jsem mu, že právě teď přece máme čas na všechno, co jsme dřív nestíhali, a můžeme poznávat i něco nového. Marně. Dokonce mi vyčetl, že jsem zřejmě ráda, že máme děti z krku!

Vůbec ho nechápu. Neláká ho ani zábava ve víc lidech, nechce jet ani na dovolenou, prostě nic. Ani to, že máme byt pro sebe a mohli bychom to třeba využít pro restart milostného života, ho nijak nevzrušuje. Skoro si začínám myslet, že u něj nejde jen o smutek z odchodu dětí, ale spíš jakousi krizi středního věku, kterou tímhle maskuje.

Jeho pasivita mě ubíjí

Jenže já pocit prázdna mám! A můj manžel mi to rozhodně neulehčuje. Zkusila jsem se „šprajcnout“ a opravdu oprášit dřívější zájmy a podnikat něco sama. Ale bohužel mám povahu, která k činnosti potřebuje parťáka, aby ji to opravdu bavilo. Ne, že bych neuměla být sama, na jógu manžela tahat opravdu nebudu, ale na aktivity jako procházky přírodou, kolo nebo kino bych jeho přítomnost opravdu ocenila.

Snažila jsem se s ním mluvit, dokonce jsem zkusila navést děti, aby ho nějak vyzpovídaly a pokusily se ho trochu probrat, ale ty si na to nenašly čas. Přijedou jednou za dva měsíce a v tu dobu manžel docela ožije, takže nemají pocit, že se u nás něco vážného děje. Prý tomu mám dát čas, že to je jen nějaké přechodné období.

Nicméně to období trvá už skoro rok! A mě to pomalu, ale jistě přestává bavit. Svého muže mám pořád moc ráda a rozhodně ho nechci opustit. Ale žít v padesáti v podstatě jen sama se sebou mě rozhodně netěší a představa, že je to takhle už napořád, je strašná…

Milena, 51 let

Další články z rubriky

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního výdechu

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního…

8. 12. | Jennifer Meredino (40) byla příliš mladá na to, aby zemřela. Osud s ní však měl jiné plány a když…

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

8. 12. | Jste čím dál tím pohodlnější a máte problém se přemluvit k sexu? Až zjistíte, k čemu všemu vám…

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

6. 12. | 12 | Magda má o 15 let staršího přítele s dospívajícím synem ve střídavé péči. Chlapec je jen o 10 let…

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

6. 12. | Vánoce mají být svátky pohody a klidu, ale ne vždy to funguje. Je to také období, kdy lidé…