Dětský svět představ

Dítě je v prvních sedmi letech zvlášť otevřené pro napodobování vzoru, protože v tomto věku neustále a intenzivně vnímá. Uchopením se snaží pochopit. Vnímá všechno, co je cítit, vidět a slyšet. Proto celou svou bytostí touží po pravdivém vzoru.Všemi smysly do sebe vstřebává příklad lidí z okolí. Příklad zmůže víc než celá výchova.

Každodenně se k tomu nabízí mnoho příležitostí. Dítě jen musí mít na očích vzor. Jestliže je to matka nebo otec, bude se dítě určitým způsobem chovat jak matka nebo tec, jestliže je to babička nebo paní k dětem, bude se dítě chovat jako babička nebo paní k dětem. když si dítě bude hrát s neposednými, agresivními kamarády, bude se do jisté míry chovat stejně jako oni. Čím je dítě mladší, tím méně se umí bránit vlivu vzoru, který na ně působí… Jestliže se kolem dítěte často střídá mnoho osob, bude proces jeho duševního formování natrvalo narušen. Dítě je tím totiž vystaveno množství nesrozumitelných , nesouvislých a roztříštěných obrazů, které neumí uspořádat a zařadit do svého světa.

Šimon, kterému jsou necelé tři roky, žije se svou svobodnou matkou. Matka nikdy nepřipustila, aby zůstal sám. Vždy, když na pár hodin odcházela z domu, objednala někoho na hlídání. Na Šimona působily následující situace: Někdo zvoní. Na návštěvu přichází babička, Šimonovi důvěrně známá osoba. Matka ji ani neobejme, ani jí nepodá ruku, ale pozdraví j slovy: „To je dost, že jdeš, už jsem myslela, že ani nepřijdeš,“ a zmizí ve dveřích. Další zážitek: Někdo zvoní. Přichází matčina přítelkyně, kterou Šimon skoro nezná, protože přichází vždy, když Šimon spí. Matka ji bouřlivě obejme a říká: „Kdybych tě neměla!“

Jiná situace: Někdo zvoní. Matka vyskočí. Přichází známý, který dnes bude hlídat Šimona. Matka říká: „Podívej se, Šimone, kdo to za tebou přišel, to je Vašek!“ (Stejně dobře by mohla říci: „Podívej se, přišel velikonoční zajíček,“ protože Vašek s sebou přines čokoládového zajíčka.)

Další den: Někdo zvoní. Přichází neočekávaně Petr, přítel matky a také přítel Šimonův. Matka ho pozdraví tak, že ho něžně strčí do břicha a řekne: „I ty jeden!“ Petr si strhne čepici z hlavy, hodí ji na zem se slovy: „Jsem velikonoční zajíček!“ A své už beztak dost velké uši ještě zvětší pomocí rukou a kývá prsty.

Den poté: Šimon zvoní u dveří paní, která ho občas hlídá. Zážitky posledních dnů má ještě v živé paměti. Stojí za dveřmi jako velikonoční zajíček, kývá ušima a těší se, že ho paní něžně strčí do břicha. Ale paní ho pozdraví: „Tak to jsi ty, koťátko!“ A hned se obrací k matce: „Už to má dneska za sebou nebo ho mám posadit na nočník?“ Vůbec nevnímá vesele se kývající zaječí uši a na dítě se ani nepodívá, dokud ho neposadí na nočník.

Ještě jeden příklad: Šimon jde na návštěvu k babičce. Zvoní. Babička se brzo objeví. Co má teď udělat? Ve všech situacích, kdy se zdravilo, mu byla vzorem jeho matka. Má teď na pozdrav hodit svou čepici na zem – jako Petr – a stříhat uši – má, nebo má babičku něžně strčit do břicha – jako matka? Má babičku bouřlivě obejmout, nebo ji má zatahat za sukni, nebo má něco zamumlat a jednoduše projít kolem ní? Rozhodne se, že hodí čepici na zem a bude stříhat ušima, protože je velikonoční zajíček. Ale babička neřekne například: „Dobrý den, milý zajíčku!“ (a Šimon se jako zajíček doopravdy cítí), babička říká: „Ale to se přece nedělá, broučku, pěkně mi podej ručičku!“ Šimon ručičku nepodá. Je zmatený, ruce drží za zády a už vůbec neslyší, jak babička říká: „Když mi nechceš podat ručičku, tak ke mně vůbec nemusíš chodit!“ Šimonovo chování a zmatky lze vysvětlit působením vzorů na tzv. magickém stupni vývoje dítěte, který má základní význam pro celý rozvoj osobnosti dítěte. Připomeňme si: Na tomto stupni vývoje se dítě samo prožívá jako střed svého magického světa, je s tímto světem spojeno a určitým způsobem je samo tento svět. Neumí se vyčlenit z toho, co vidí a prožívá, a už vůbec neumí stát stranou.

Teprve, když dítě začne v řeči používat slova „já“ a „ty“, tedy po fázi vzdoru, začíná se oddělovat od pocitů svého okolí. Když se projeví první počátky analyticko-kritického myšlení, přibližně kolem vstupu do školy, začíná se odpoutávat od vzorů ve svém okolí. Ale sklon vzory přehlížet se objeví až daleko později, totiž v pubertě.

Pak začíná být dítě vlastní svobodnou osobností. Pomocí vzorů získalo svou podobu a tu teď musí opravit a získat vlastní měřítka, aby se tak postupně stávalo vzorem pro potomky. Teprve v pubertě je jeho osobnost natolik vyzrálá, že má předpoklady stát se partnerem. Teprve když dospěje k možnosti této opozice, začíná se tvořit jeho vlastní názor na svět, začíná se utvářet jeho vlastní osobnost a teprve pak je schopno rozpoznat a přijmout svoji vlastní roli.

Pokračování kapitoly najdete v knize.

---

Ukázka je z knihy: Děti jsou hosté, kteří hledají cestu autor: Prekopová, Schweizerová Vydalo nakladatelství Portál

Návod pro rodiče, jak doprovázet své děti na cestě k dospělosti. Vychovávat dítě znamená respektovat jeho dětskou osobnost se všemi jejími zvláštnostmi a bezpodmínečně ho přijmout. Autorky společně hrnuly své dlouholeté zkušenosti do příručky určené všem rodičům, kteří chtějí ze svých dětí vychovat osobnosti se svobodným, tvořivým myšlením, silnou vůlí a odolností, optimistickým životním postojem a schopností milovat.