Necetla jsem vsechny komentare, takze se omlouvam, jestli budu opakovat… Sama mam syna s aspergerovym syndromem a momentalne je v prvni tride. Je bez asistenta na mistni, vesnicke, malotridni skole a nemame jediny problem. Naopak se obavam, ze domaci vyuka, byt jsem si jista, ze by mu vyhovovala, by neprinesla zadne ovoce. Ano, pusobi v kolektivu jako podivin, ale pokud se ucitel nauci to dite prijimat, pak je vyhrano. Jasne, nektere veci nechape, ale ucitel o nich vi a proste mu je vysveluje jinak, aby pochopil. My doma s nim umime komunikovat tak, abychom se chapali, ale on s nami nemuze byt doma cely zivot a cim drive jde do kolektivu, kde je jiny, ale muze pozorovat svoje jine okoli, tim drive ma sanci do toho sveta zapadnout. Z vlastni zkusenosti rikam ne domaci skole, protoze tim ten jeho "naraz" na spolecnost akorat oddalite a z aspergerova syndromu nevyroste, ten proste ma a mit bude. A nezlobte se, myslim, ze byla chyba i to, ze jste ho prestali davat do skolky, nas syn mel ve skolce priserne ucitelky, presto verim, ze i spatna zkusenost je zkusenost, ktera se muze v zivote hodit…
Kdyby se mi do toho nechtělo, nedala bych se na vyučování syna doma. Samozřejmě je to věc každé rodiny, ale každý by se měl snažit zachovati si co nejlepší zdraví a ono to spolu souvisí. Nešla bych do toho za žádnou cenu, protože to v konečné fázi neprospěje ani klukovi ani rodině. A nejvíc na to doplatí žena.
lebahu: :-) přesně
Zebruška: to není pravda, je to možné jak pro první, tak pro druhý stupeň za splnění těchto podmínek:Nejnižší dosažené vzdělání rodiče (nebo vzdělavatele) musí být pro výuku 1. stupně středoškolské s maturitou a pro výuku 2. stupně vysokoškolské (na oboru vzdělání nezáleží).Což rodiče obcházejí tím, že si "seženou vzdělavatele" s jakýmkoliv vysokoškolským vzděláním. Tady jde ale o jinou věc, a sice že paní to dělat nechce, tudíž to rovnou vůbec nemá cenu a nadělá to víc škody než užitku.
Hlavně ať doma neučí děti autor článku. Dál než k "Dity manžel" odmítám číst.
V tomto případě by si maminka měla sama zjistit, jak domácí vzdělávání funguje. Obrátit se přímo na garanta pro domácí vzdělávání při škole, do které by synka musela přihlásit a přes něj na jiné rodiče, které domácí vzdělávání svým dětem dopřávají. Většinou se tyto rodiny mezi sebou znají a je zde i možnost předávání zkušeností. Tak jak tu už v diskusi zaznělo nejdůležitější je chtít se do toho pustit. Jistě, je to náročné na čas a finance, na druhé straně je to velká radost a citové obohacení, vybudování pevnější vazby k dětem - vždyť jste nejenom jejich máma, ale i učitelka.
j66: kdo chce dítě učit doma, musí předložit doklad o svém vzdělání, ale mám dojem, že na to stačí jakákoli střední škola s maturitou (což mně osobně taky připadá divné). Kromě toho o povolení domácího vzdělávání se musí žádat, dítě se musí stejně zapsat do nějaké školy, kam potom chodí na přezkoušení, a vůbec je kolem toho ouřad. Já bych do toho taky nešla, a už vůbec ne ve chvíli, kdy by to byla hlavně zátěž a povinnost navíc.
Já žila v domnění, že na domácí školu, je nutné mí nějaké pedagogické minimum. Vím, že asistentka ve škole ho mít musí, znám paní co to dělá a vím že musela si při tom dodělat druhou maturitu na peďáku. ......................Vlastně bych se spíš ptala, jak na to manžel přišel, že ona zůstane doma učit syna, když je rehabilitační sestra a evidentně nemá se s pedagogickým oborem nic společného. Já bych do toho nešla. Spíš bych hledala alternativní školu, Soukromá škola 1-5 třída, je dnes prakticky v každém okresním městě . A pokud nepočítají každou korunu tak si myslím, že se to dá zvládnout jak se školným tak s dovozem. Některé školy mají i školní autobusy.
Domácí škola funguje dobře, ale musí si jí být rodiče jistí a musí je to bavit a musí vědět, proč to dělají. Osobně znám 3 děti z křesťanských rodin, které měly domácí školu, všechny 3 už jsou na střední škole a nemají žádné problémy. Ani v učení, ani v komunikaci s druhými. Ale tohle je jiné, paní se do toho nechce. Kluk se stejně musí naučit žít v reálném světě, buť bych šla do asistentky a dojíždění, nebo bych mu dala rok odklad s tím, že bude co nejvíce mezi dětmi, mezi různými autoritami, prostě bude ještě rok na školu trénovat.
No paní jasně napsla že se jí nechce ale přitom není samy sto najít adekvátní alternativu, tak že co jako hodlá dělat? Spousta lidí ví co nechce, ale neví co chce.....myslím že by primárně měla přijít na to jak by to chtěla řešit ona, tak aby s tím souzněla..........co se podívat kusek dál a holt kluka třeba do šloky každý den vozit, ale někam kde s takovými dětmi umí pracovat? Jinak výukou doma si nejsem jistá, že je řešení, ano dostane se mu vzdělání, ale pokud má jeho porucha dopad do sociální sféry, tak to je právě něco, co by se měl učit a tomu se doma nenaučí, přijde mi smysluplná škola s asistentem, ten podle mne navíc "ohlídá" aby kluk nebyl učitelkou šikanovaný před asistentem si to podle mne nedovolí..
Elynor: no to je trochu sporné - domácí výuka je nyní možná jen pro první stupeň, o druhém se zatím jen uvažuje, ale pro děti, které mají nějaké potíže, i to může stačit ke zlepšení. Mnohdy se takové dítě lépe začleňuje v pozdějším věku, až překoná všechny počáteční obtíže, které pro něj začátek vzdělávání přináší. Taky obvykle domácí vzdělávání neznamená izolaci dítěte - ty děti běžně navštěvují různé kroužky a mimoškolní aktivity, kde se setkávají s dětmi a mají kamarády. Docela se o toto téma zajímám a dosavadní výsledky ukazují zatím jednoznačně pozitiva, dokonce se ukazuje, že dítě s domácím vzděláváním na prvním stupni je na druhém stupni sebevědomější, umí lépe argumentovat, má větší zájem o svoje vzdělání (ví, co chce a co pro to má udělat) a nebojí se zapojovat do diskusí - to je ale dáno hlavně tím, že takové vzdělávání dnes poskytují dětem hodně angažovaní rodiče, kterým jde o rozvoj dítěte, podporují ho v tom naučit se vyjadřovat své názory, mají prostě čas s ním pracovat a to se projeví. A pro děti s jakýmkoliv problémem je ideální, když alespoň ty první roky vzdělávání mají individuální péči. Ale to je všechno možné jen za předpokladu, že se tomu ten rodič oddá a najde v tom smysl. V tomto případě by to maminka dělat nechtěla, proto se přikláním k názoru, že v jejich případě by bylo lepší zajistit indivudiální přístup pomocí asistentky v klasické škole.
Přesně to co napsala Elynor jsem chtěla napsat taky. Chápu o co jim jde, ale domácí výuka nejde dělat navždy a jednou do toho kolektivu bude muset přijít a bude to ještě horší po té předešlé izolaci.
To bude pro to dítě medvědí služba. Dalších 5 let bude doma s maminkou, jako ve vatičce. A co dál? Jak se naučí komunikovat s ostatními dětmi, když mezi ně nepřijde? Už teď má problém, a místo aby se ho snažili nějak naučit samostatně fungovat, v rámci jeho možností se začlenit a přizpůsobit zbytku světa, tak ho ještě oddělí a zavřou doma. Přece ho nemůžou opečovávat až do důchodu - jeho. Jednou se bude muset o sebe postarat sám, a čím dřív ho to začnou učit, tím líp.
Myslím, že nemá smysl uvažovat o domácím vzdělávání, pokud by ho měl vést člověk, který to dělat nechce, nebaví ho to a nehodlá se tomu věnovat. Domácí vzdělávání může být super věc, ale vyžaduje to hodně práce a velké nasazení a hlavně chuť do toho jít, sám se vzdělávat a snažit. Jinak to nemá symsl žádný. Já bych spíš v jejich případě uvažovala o dobré asistentce pedagoga, která by byla synovi při ruce v běžné škole. Dnes na tom není už nic neobvyklého, na škole, kam chodí mé děti, mají asistentku už v pěti třídách, jedna z nich zrovna je ve třídě, kam chodí syn, věnuje se chlapci, který bude podobný případ, jako je tu popsán. A funguje to velice dobře, jeho rodiče si to pochvalují, že kluk může chodit do běžné školy a přitom má vpodstatě individuální výuku. Ty asistentky bývají zapálené pro věc a navíc se může vyměnit, pokud spolupráce nefunguje.
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.