Jak se tohle může stát někomu, kdo je zdravý, normálně vypadající a k tomu ateista? A přesto je to tak. Ve svých 35 letech jsem pořád panna. A tak nějak počítám s tím, že už se na tom nic nezmění.
1. Jako dítě jsem bývala normální
V době, kdy ostatní holky začaly nahánět kluky, jsem si ještě připadala úplně normální. Byla jsem zahleděná do sebe, měla jsem hodně koníčků, všechen čas věnovala škole.
Hodně jsem sportovala, na rozjímání nad vrstevníky neměla čas. Ne, že bych vůbec nevěděla, že opačné pohlaví existuje, vše jsem připisovala tomu, že jsem se pořád ještě do nikoho nezamilovala. Občas jsem se na nějakého kluka zadívala a říkala si, proč ne třeba tenhle? A ono pořád nic.
Když mě poprvé políbil lehce přiopilý partner v tanečních, vůbec se mi to nelíbilo, a na delší dobu mě to od jakýchkoli dalších pokusů o sbližování s opačným pohlavím odradilo. Můj společník si historku samozřejmě nenechal pro sebe, takže jsem nálepku "ta divná" získala už doopravdy.
- Jak se vyvíjel Ditin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Co na mě tak čumíš? Až tehdy se mi rozsvítilo
Závodně jsem plavala. Nevím, kdy jsem si uvědomila, že se po ostatních dívkách v plavkách dívám nějak víc, než je běžné. Mohlo to být tak v šestnácti letech. Dívala jsem se jim na prsa, pozorovala je ve sprše a zjistila, že se mi jejich těla opravdu líbí. Ale asi jsem si seděla na vedení, protože mi pořád nedocházelo, o co jde.
Drsnou nápovědu mi uštědřila až jedna ze soupeřek při okresních závodech. Asi jsem na ni ve sprše zírala opravdu nápadně. Ostatně byla opravdu krásná. "Co na mě tak čumíš, jsi lesba, nebo co?" Vyjela na mě. Nezmohla jsem se na slovo, pohotovost nikdy nebyla má silná stránka. Ale v hlavě se mi rozblikal obří maják otázek a pochybností.
Neříkej, že tě to ještě nenapadlo, říkal mi vnitřní hlas. Ano, napadlo, jen jsem si to odmítala přiznat. Jenže to bylo čím dál očividnější. A jistotu jsem získala, když jsem se poprvé zamilovala. Samozřejmě úplně hloupě - do přítelkyně mého bratra. Takže šlo jen o platonickou, bolestnou, nenaplněnou zamilovanost, o které se nikdy nikdo nedozvěděl.
Pokračování 3 / 4
3. Zkusila jsem to i s klukem. Ale prostě to nešlo
Se ženou jsem se poprvé líbala až ve dvaceti letech. Do té doby jsem nesebrala odvahu. Ani na sex s mužem. Narafičila jsem to fikaně, jako sázku na silvestrovském večírku, a za "oběť" mi padla kamarádka, o níž jsem věděla, že už zažila leccos. Obě jsem byly dost pod parou a já byla opět zklamaná. Čekala jsem, že se stane něco velkého, že si potvrdím, jak to je, ale byl to prostě jen... polibek. Ani krásný, ani ošklivý.
Zpětně vím, že to bylo stejné, jako by se mi líbili muži, ale líbala bych se s nějakým, který by mě nepřitahoval a ke kterému bych nic necítila. Takhle jsem opět znejistěla a záhy na to se odhodlala k další věci. Poprvé jsem navázala vztah s klukem. Věděla jsem, že se líbím kolegovi v práci, tak jsem nechala věcem volný průběh.
Byl to fajn kluk, normálně bychom si rozuměli, ale kdykoli došlo na nějaký fyzický kontakt, bylo to špatně. Věděla jsem to, přesto jsem pořád čekala, co se stane, až nakonec mělo dojít na den D. Bylo mi jedenadvacet, byla jsem pořád panna a říkala si, když nic jiného, aspoň o to konečně přijdu. Jenže nepřišla. Zkrátka to nešlo. Byl z toho trapas, posléze rozchod a já nakonec radši i změnila práci.
Pokračování 4 / 4
4. Eva mi "otevřela oči"
Trápila jsem se další tři roky, kdy jsem byla zkrátka sama. Nevěděla jsem, čí jsem, říkala si, že snad nejsem ani na chlapy, ani na ženské, že se přitahuju s nadsázkou jen já sama. Ulevovala jsem si masturbací a byla smířená s tím, že už to tak zůstane. Až jsem se seznámila s Evou. A teprve v pětadvaceti jsem definitivně pochopila, že jsem opravdu na holky.
Náš vztah vydržel jen rok, ale dodnes jsem za něj šťastná. Eva mi otevřela oči, ukázala, jak se věci mají, a měla jsem ji opravdu ráda. Když jsme se rozešly, byla jsem sama další dva roky, nějak jsem se nedokázala seznámit. Nakonec jsem na to šla přes seznamku a po pár pokusech to přišlo.
S Hankou žiju už sedmým rokem, miluju ji a věřím, že je to moje životní partnerka. Náš sex je úžasný i po tolika letech. Děti jsou otevřené otázka. Já se jim nebráním, ale stejně tak budu šťastná i bez nich, jen s Hankou. To ona po nich touží mnohem víc, a pokud by přišlo, chce být i ona biologickou matkou. A vůbec mi to nevadí.
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!