Nejradši vzpomínám na dobu, kdy byla máti v nemocnici
S matkou se vídáme jednou za dva týdny u babičky, její maminky. U babičky pravidelně trávím odpoledne, hodně jí dlužím. Společně nakoupíme, něco navaříme, zamrazíme, někdy poklidíme, pak babičce pomáhám s koupáním. K večeru přichází má máti, vidíme se chvilku, někdy si spolu dáme kávu. (Piji ji velmi rychle.)
Náš vztah je chladný, z mé strany až mrazivý. Vnoučata má matka nehlídá, děti bych ji nikdy nesvěřila, ač byla přes čtvrt století učitelka na prvním stupni a později dokonce ředitelka. Ona sama se na vnoučata neptá, vlastně se mě neptá na nic. Myslím, že děti vlastně vůbec nemá ráda, ani mé, ani cizí, ani vlastní. Vůbec netuším, koho má moje matka vlastně ráda.
Z dětství mám jen několik pěkných vzpomínek, které se vždy nějak týkají babičky. Vlastně nechápu, že má moje milovaná babička tak „divnou“ dceru. Asi nejhezčí období mého života byla doba, kdy mou máti trápily plotýnky a byla několik týdnů v nemocnici a později v lázních. Tehdy se o mě starala babička. Naši byli rozvedení, otec měl novou rodinu a prý o mě neměl zájem. Až po jeho smrti jsem se dozvěděla, že to vůbec nebyla pravda. Táta o mě moc stál a já o něj také, tedy tehdy ne přímo o něj, protože mi ho matka líčila v těch nejšílenějších barvách, ale o nějakého láskyplného náhradního tatínka.
Jak se vyvíjel příběh Dity dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Nikdy jsem nevěděla, na čem jsem – zda přijde pochvala nebo trest
Nyní, když jsem sama matka, nemohu pochopit, jak se ke mně moje máma, vzdělaná žena, která plynně mluví třemi jazyky, miluje poezii, vážnou hudbu a toulavé kočky, mohla chovat tak promyšleně bezcitně. Někdy si říkám, že má nějakou poruchu osobnosti, vždyť i její maminka a prý i děda, kterého jsem bohužel neznala, byli vlídní a hodní lidé.
Mé dětství by vydalo na několik děsivých scénářů na psychothriller. Má matka se vyžívala v absolutní moci, kterou nade mnou měla, jednou mě medově pochválila za to, že jsem třeba složila prádlo, aby mě druhý den za stejnou věc zfackovala a až do večera zamkla do zhasnutého kumbálu bez oken. A to mluvím o šestileté holčičce! Prý jsem neměla na vyprané prádlo sahat svýma špinavýma rukama. Já měla ale ruce čisté, neboť i za to bych dostala tvrdý trest. A podobných schizofrenních situací u nás bylo mnoho. Asi si dovedete představit, jak jsem byla neustále vystresovaná, nikdy jsem nevěděla, jestli danou věc dělám dobře, nebo špatně. Jestli přijde pochvala, nebo nářez a trest. A tresty u nás byly kruté…
Pokračování 3 / 4
Nový školní rok, nová tabulka trestů
Dnes by tresty, které na mě matka aplikovala, byly považovány za týrání a možná by byly i důvodem k odebrání dítěte a trestnímu řízení – pátrat po tom ale již postrádá smysl. Má matka mě jako školačku donutila vypracovat detailní tabulku trestů za určité prohřešky. Tresty však přidělovala velmi nelogicky, vždy však s odvoláním na tabulku. Pevné hranice, a jakási tabulková jistota byly tedy pouze iluzorní. Tabulku jsem pod vedením matky překreslovala a inovovala každý začátek školního roku – podobně jako rozvrh. Matka dokonce trvala na tom, abych některé tresty sama vymyslela. V tabulce figurovaly takové tresty jako například: 10 ran rákoskou, 5 ran pravítkem přes prsty, stání s předpaženýma rukama se závažím, 3 hodiny v temné komoře, ledová sprcha, zalepená pusa náplastí do odvolání, den bez jídla a podobné zrůdnosti. Tresty se měnily dle věku a mých zájmů.
Když jsem byla starší, tak mi matka například odmítla za trest koupit dámské hygienické potřeby, nebo mi naopak za odměnu koupila velmi drahý kabát, který mě pak nutila nosit – kabát mi byl (pravděpodobně záměrně) velký a vypadala jsem v něm hrozně. Mou nevoli matka prezentovala jako nevděk a rozmazlenost. Až jako dospělá jsem pochopila, že matka z nějakého důvodu nesnesla, abych měla z něčeho radost a byla spokojená, nedej bože šťastná. Jejím životním posláním bylo mě lámat, ovládat a ponižovat. Paradoxní je, že byla uznávaná a dá se říct i vyhledávaná učitelka – taková ta přísná, co naučí. Později byla dokonce ředitelka školy s velmi dobrou pověstí!
Pokračování 4 / 4
Zachránil mě útěk
Nevím čí je to zásluha, myslím, že jsem to musela mít v genech, ale matka mě vnitřně nikdy úplně nezlomila a nakonec jsem úderem mých osmnáctých narozenin utekla z domu. Půl roku jsem bydlela u babičky, která se matce vzepřela a máti s ní snad pět let nemluvila. Pak jsem se odstěhovala do Prahy na koleje, a tam jsem poznala manžela a jeho úžasnou rodinu. Matka mě ale svým způsobem pronásledovala dál.
Krize přišla po prvním porodu, kdy se mi nejhorší okamžiky z dětství nesnesitelně silně vracely, a já musela vyhledat odbornou pomoc. Měla jsem velké štěstí! Psycholožka, kterou jsem potkala, je úžasná dáma a shodou náhod (na které vlastně vůbec nevěřím), měla hodně podobné dětství. Dnes jsme kamarádky.
Nyní, ve 41 letech, jsem spokojená a vyrovnaná, mám se ráda, mám ráda svou rodinu a dokonce i práci, ale svou matku ráda nemám. Vlastně k ní cítím nenávist – což vnímám jako svou největší životní bolest. Nechci nenávidět, obtěžuje mě to a sžírá, ale nemohu si pomoci. Mnohokrát jsem se pokoušela odpustit či zapomenout, ale prostě mi to nejde. Nechci v sobě mít ani kousek své matky! A právě ona hluboká nenávist je cosi, co mě s ní spojuje. To cítím zcela zřetelně.
