Dita chápala, že manžel má své záliby, když ale na to padly všechny rodinné úspory a on dokonce nadělal dluhy, došla jí trpělivost.
Chlap bez koníčka jako by nebyl. To je jasné. V tomhle směru jsem chápavá ženská. Rozumím tomu, že mě naplňuje, když si piplám to naše hnízdečko. Že jsem dokázala, když byly děti malé, donekonečna rozebírat jejich zlobení a že pro něho to téma nebylo, zatímco já tím žila. Takže rozhodně nečekám, že se můj muž bude se mnou rozplývat nad truhlíkem levandule. Místo toho prchá do svého mužského světa. Jenže můj Olda je v tomhle extrém. Tedy donedávna můj, teď už s ním ale nechci mít nic společného, protože nás totálně potopil.
Jsme spolu 30 let, brali jsme se před osmadvaceti lety a tehdy to byl kluk, který s kamarády hrál fotbal, o víkendu si leštil svoji motorku a šel se mnou na diskotéku nebo s klukama na pivo. Nijak jsem nad tím nepřemýšlela, ale vlastně bylo skvělé, že měl kromě mě svůj svět. Jenže jak začal stárnout, pomalu u něj bytněla potřeba si něco dokazovat. Nejdřív po třicítce propadl kolu. To bylo pár let po revoluci a lidi najednou začali hromadně šlapat do pedálů. Většině stačilo si dát 30, 40 kilometrů, pak někde v hospůdce vychlazené pivo a jet domů.
Jenže Olda začal s kamarády polykat kilometry, pak se přihlásil na cykloexpedici do Jižní Ameriky, která měla stát skoro sto tisíc, a my museli začít šetřit. Najednou jsem měla půlku peněz na jídlo a koncem měsíce nemohla dětem kupovat jogurty. Maso jsme měli jen třikrát týdně a když jsem naší Lucce nemohla zaplatit školu v přírodě, ruply mi nervy a řekla jsem dost. Do Brazílie Olda nakonec odjel, protože zájezd už zaplatil, ale my ještě dalšího půl roku spláceli jeho rodičům peníze, které si na to půjčil.
Pak přišel snowboard. Olda své mládí chytal za pačesy, když svištěl na prkně ve Špindlu, jenže pak zatoužil cítit se stále mlád na alpských svazích a zaplatil zálohu na rodinnou dovolenou na Kaprunu. Jen opět neodhadl naši finanční situaci, takže záloha propadla a my o jarních prázdninách jeli k mým rodičům. Ještě že tak.
Může být člověk celý život věrný? Více na videu:
Snowboard vystřídalo obytné auto. To už si asi Oldřich nedokazoval, že je mlád, ale že je akční týpek, který svou rodinu dokáže protáhnout dalekými kraji Evropy. Aspoň to nebyla jeho sólo akce, ale myslel při tom na nás na všechny. Koupil starou dodávku, vybudoval v ní kuchyňku a minikoupelničku, sehnal na spaní matrace a my vyrazili přes Maďarsko směrem do Bulharska. Zpětně musím říct, že to byla naše nejlepší dovolená v životě. Tehdy jsem Oldu skutečně obdivovala za to, co pro nás dokázal udělat.
Jenže Olda u ničeho dlouho nevydržel. Po pár letech jsme auto prodali a on si našel novou vášeň. Rozhodl se, že nám postaví jachtu, na které obeplujeme svět. Na internetových fórech sbíral potřebné informace, zjistil, že jeden manželský pár objel zeměkouli za 300 000 korun a tak se vrhl do stavby lodi. Děti už odrostly a on si usmyslil, že než zestárneme, vydáme se ve stopách slavného Magalhãese.
Vlastně jsem mohla být šťastná, že neběhá za ženskými nebo mi netloustne u piva před televizí. Olda stavbou lodi žil, pořád byl nadšený, povídali jsme si o tom, plánovali, oba se moc těšili. Říkali jsme si, že tak za rok a půl vyrazíme, až našetříme dost peněz, a plánovali jsme, že si něco málo i půjčíme.
Jenže pak se jednou večer všechny moje sny rozplynuly. Olda se tvářil zkroušeně a sklesle mi přiznal, že se stavba lodi neskutečně prodražila. Když Oldovi došly peníze, půjčil si sto tisíc, jenže ty nedokázal splácet, úroky narůstaly, až nakonec na něj věřitel podal návrh na exekuci. I s poplatky za exekutora máme zaplatit 350 000 korun. Takže místo rybaření a čerstvého vánku v Indonésii musíme prodat náš byt, abychom se vyhnuli chládku za mřížemi anebo totální finanční zkáze.
Já už nemám sílu dál. Bojím se, co báječného Olda zase vymyslí. Měla bych být na něj pyšná, že má své sny a není zahořklým pesimistou, který akorát nadává na politiku a těší se do důchodu. Jenže jsem unavená těmi neustálými finančními průšvihy, které Oldovo snění přináší. I když ho mám pořád ráda, nejistota, kterou vnáší do mého života, mě ničí. Vůbec nevím, co bude, ale jedno vím jistě: S Oldovými plány už nechci mít nic společného. Podávám žádost o rozvod.