Dita nebyla synovi na svatbě, nikdy neviděla své půlroční vnučky a dlouho neviděla ani svého milovaného syna. Je vězněm svého manžela, své rodiny i strachu.
Začalo to vtipy, skončilo rafinovanými urážkami
„Buď to s tou cikánkou v tichosti ukončí, nebo to já ukončím s ním!“ oznámil mi manžel naprosto nekompromisně poté, co nám syn před třemi lety představil svou vážnou známost. Pozval mě, manžela a svou nynější ženu na oběd, který nakonec skončil dřív, než číšník přinesl moučník.
Z oběda ale neodešel manžel, ale synova slečna. Manžel měl nejdříve jízlivé vtipy na její etnický původ a když se jim slečna asertivně smála (a syn stále více brunátněl), začal se rýpavě vyptávat na rodiče, zaměstnání, bydlení, stravování a hygienické podmínky jejich domácnosti.
Ve chvíli, kdy se začal manžel ptát na hygienu, se slečna i syn zvedli. Syn se nadechl, ale slečna ho předehnala a manželovi obdivuhodně asertivně řekla cosi v tom smyslu, že si kvůli svému romskému původu vyslechla již hodně, ale dokázala se na to povznést, protože šlo o nedospělé či omezené jedince, ale že uslyší něco takového od vysokoškolsky vzdělaného muže, doktora práv, naprosto nečekala. Velmi jsem se tehdy styděla.
„Pokud tě přitahuje exotika, tak si užij, ale domů ji nevoď!“
řekl synovi manžel. Ještě ten večer za námi přijel syn domů a pohádal se s manželem. Ten byl, jak je v takových situacích u něho zvykem, mrazivě klidný a synovi řekl: „Milý synku, krev není voda a jestli je zrovna tahle holka slušná a gramotná, neznamená to, že je slušná i její rodina, od které ji nikdy neodstřihneš!
Navíc si tu jejich náturu mohou na svět klidně jednou přinést i vaše děti a to bych ti nepřál. Velmi dobře vím, o čem mluvím!“ A to nebylo všechno, manžel ještě pokračoval: „Pokud tě přitahuje exotika, tak si užij, pochopení mám pro ledacos, ale k nám domů tu černotu nevoď! Pokud vše brzy nepřehodnotíš, tak do budoucna nepočítej s naší podporou, pomocí, prostě s ničím!" Bohužel všechno, co manžel nechtěl, se stalo! Syn si přítelkyni po roce chození vzal.
Vnučky jsem viděla jen na fotkách
Od incidentu v restauraci nás syn navštívil jen párkrát, a to jen kvůli mně a dceři. Když nám pak oznámil, že se s přítelkyní budou brát a že jsme na svatbu stále zvaní, manžel syna vyhodil a já s dcerou vše oplakala. Nejsem bojovný typ, právě naopak, navíc jsem v domácnosti, protože se starám o dceru, které v 16 letech diagnostikovali roztroušenou sklerózu a posledních pět let je upoutaná na invalidní vozík.
Život se s námi nemazlí a kvůli dceři musíme s mužem držet pohromadě, vše je pro mě tak těžké a bolestné! Mně i dceři se strašně stýská po synovi, sice si voláme, ale to nestačí. Na vnučky, které jsem viděla jen na fotkách v mobilu, ani nemohu myslet, abych se nerozplakala.
Jenže syn se odstěhoval do Prahy, a i kdybych chtěla, tak za ním nemohu kvůli dceři jet. Nemám řidičák a nemohu si dovolit být celý den pryč. Cítím se jako ve vězení. Se synem si píšeme, posílá mi fotky, ale péče o dvojčata je náročná a na nějaké schůzky zatím není čas. Strašně závidím druhé babičce, která je snad na každé druhé fotce s vnučkami v náručí.
Manžel se ohání zkušenostmi i statistikami
Nedokážu si představit, že to tak půjde dál. S manželem se já i dcera pokoušíme mluvit, ale je naprosto neoblomný a kategoricky odmítá syna, snachu a vnučky přijmout. Ohání se statistikami i zkušenostmi kolegů ze soudu a já nedokážu jeho logickým argumentům jakkoliv čelit. Jsem naprosto bezmocná a přijde mi, že i naše dcera vzhledem k celé situaci stále více chřadne.
