Lékař jí dal 4 týdny života, ona žila ještě 8 měsíců – těch nejintenzivnějších, nejbolavějších i nejkrásnějších, které jsem s ní prožila. Utlumila jsem podnikání, žila z rezerv – nějak bylo, nějak bude, řekla jsem si.
Dala mi tolik lásky, něhy, porozumění a pochopení, tolikrát mě podržela, když mi bylo nejhůř – naposledy, když jsem se rozváděla – že jsem měla úplně jasno v tom, co pro ni v jejích posledních dnech udělám. Daly jsme úspory na jednu hromadu, utlumila jsem podnikání, maminku přestěhovala k sobě a dospělému synovi řekla, že dočasně přerušuji „funkci“ pravidelně hlídající babičky a můj svět se bude momentálně točit jen kolem nemocné maminky, a ač nejsem vůbec „pejskař“, i kolem jejího starého pejska. Toho maminka milovala a i kvůli němu byla ochotná vzdát se myšlenky na LDN (nechtěla mi být „na obtíž“) a souhlasila s nastěhováním ke mně.
Pánbůh v bílém
I po více než roce vše vidím a cítím jako dneska; na stromech zlátlo listí, chladný vítr byl cítit podzimem, ale v jejím nemocničním pokoji bylo dusno a zápach k zalknutí. Pak přišel on, bůh v bílém, a s viditelně nakrčeným nosem, kterému se nelíbil nemocniční odér, pronesl: „Milá dámo, přepravte se na nejhorší, téhle paní dávám maximálně 4 týdny života, a nebudou vůbec pěkné!“ Má laskavá a zároveň velmi přímočará maminka ležela v posteli, nad kterou „pánbůh“ odříkával svůj ortel a byla naprosto bdělá – povídaly jsme si.
Chování toho muže bylo neuvěřitelné! Náš mentálně postižený soused je empatičtější! Jakmile hlasitě zaklaply dveře (asi aby si ho všimly i ostatní pacientky), rozplakala jsem se. Já plakala a pobledlá maminka rudla vzteky.
„Copak je ten doktůrek Pánbůh, že mi dává, nebo bere život a říká, jaký bude? Já tu budu až do jara!“ A jelikož maminka své sliby vždy dodržovala, oslavily jsme spolu ještě poslední Vánoce i Velikonoce. Maminka nakonec zemřela po svatodušní neděli. Dodýchala doma.
Neměla strach o sebe, ale o mně!
Už v nemocnici byla maminka pevně rozhodnutá, že domů nechce, nebude mi na obtíž, prý půjde do „té eldéenky“! „Mami, a co Pepina? To jí nemůžeš udělat!“ přemlouvala jsem ji. Pepina byla maminčin stín, 12 let starý voříšek, kterého maminky soused našel uvázaného v lese. Tehdy se maminka poprvé rozplakala.
„Irenko, to víš, že bych chtěla domů, ale jak to, holčičko moje, všechno sama zvládneš?“ Neměla starost o sebe, nebála se bolesti, bála se o mě a stýskalo se jí po pejskovi.
Stěhování
Než maminku pustili z nemocnice po operaci, která bohužel nedokázala její stav vyřešit, přestěhovala jsem její věci k sobě. Byt jsem vrátila majiteli, a tak jsme ušetřily nějaké peníze, které by maminka platila za nájem. Příspěvek na péči jsem na „sociálce“ nedostala, maminka totiž po propuštění z nemocnice bez potíží komunikovala, chodila (pouze na toaletu a zpět) o holi, sama se najedla a napila, zkrátka byla údajně soběstačná.
Bylo samozřejmě nemyslitelné, aby se pohybovala kvůli bezpečnosti bez dozoru, neuvařila si, neohřála jídlo – asi jsme narazily na špatnou osobu, bohužel „naše paní sociální“ měla ve všem jasno. Později, když už maminka jen ležela, jsem nakonec příspěvek získala. Velmi mi v tom pomohly pracovnice mobilního hospicu, které k nám později docházely píchat injekce a pomáhat, a bez kterých bych péči o maminku nikdy nezvládla
Andělé a vědoucí pes
První společné týdny se jevily takřka idylicky, i Vánoce byly dojemné a krásné, ale nový rok s sebou přinesl bolesti, se kterými si později už neuměly poradit ani léky. Tehdy jsem utlumila podnikání (pracuji jako OSVČ) a kontaktovala mobilní hospic. Úžasné zdravotníky, kteří k nám přilétali jako andělé. I díky jejich pomoci mohla maminka strávit poslední dny pod svou peřinou a s Pepinou, která jí hřála nohy.
Osm měsíců, které jsme s maminkou strávily, bylo neuvěřitelně silných. Myslím, že jsme si stihly říct všechno, co jsme měly. Úplně poslední týdny nebyly lehké, někdy bolesti a nevolnosti vítězily nad léky. Navíc opiáty mamince strašně vadily, nesnášela opiovou otupělost – život „za mlhou“, jak říkávala.
Poslední den byl zvláštní; večer bylo mamince neuvěřitelně dobře, měla jasné oči a krásně jsme si popovídaly. Ráno mě vzbudila Pepina, což se nestávalo, vždycky si lebedila u maminky v peřinách a spala nejdéle z naší nesourodé trojice. Doteky studeného psího čumáčku mi daly pochopit, že maminka odešla. Jsem velmi vděčná, že jsem s maminkou mohla poslední dny prožít, byly neuvěřitelně bolavé i krásné zároveň. Maminka odešla „sytá dnů“ a smířená. Přeji takovou zkušenost každému.