Truda: jé, ten příspěvek byl reakcí na váš příspěvek, ale nějak se mi to ztratilo...Děkuji vám za ta slova.
Napsala jste to moc hezky, přesně tak to je, prožila jsem si s maminkou to samé a přesto, že to bylo náročné, velmi mě to obohatilo.
Mata69: Já jsem o dost mladší, ale zdravotně na tom nejsem moc dobře.
arreaux: nevím kolik je vám, mojí mamce bylo v sobotu 67 a za posledního půl roku zestárla snad o 5 let!
Mata69: Souhlasím s vámi, i my se staráme o starou maminku, jezdíme k ní, ale už bych pomalu potřebovala pomoc sama, kdoví jak to budeme dělat dál, nevím.
A já takovou zkušenost taky nikomu nepřeju. Babička neumírá...naopak s pomocí rehabilitačních sester a díky péči mojí mámy je na tom líp, než když před vánoci byla v nemocnici...a tak je možné, že tu s námi ještě pěkných pár let pobyde. Občas se jí to plete, ale vyloženou sklerozu nebo demenci nemá, spíš je protivná sobě a všem okolo jak je na pomoci druhých závislá.Takže lehko odsoudit, to ano, že někdo péči nezvládá, ale není každá péče o každého seniora stejné. A ne každý má psychické a fyzické předpoklady to zvládnout.
Že jsem to četla! S mojí šíleně lítostivou povahou jsem bulela jak želva! Když mi umřela mamina, tak mi trvalo 2 roky než jsem konečně uvěřila že už nežije a nikdy jí už neuvidím! Naštěstí měla překrásnou smrt, umřela ve spánku, kéž bych tak dopadla i já. Je to o povaze, moje sestra je tvrďák a také má mnohem snaší život, málo co jí rozhodí a slzy to už vůbec ne. Šťastný to lidé,že.
lebahu: zvažujeme a chci to zjistit - týdenní stacionář, s pobytem přes týden a na víkend k sobě domů. Když se ti ztrácí máma před očima, prostě to řešit musíš. 24 hodin péče, kdy v noci vstává co hodinu (a častěji) a přes den funguje jakoby se nechumelilo - to se nedá dlouhodobě vydržet.No a kde je zbytek rodiny??? Zbytek rodiny jsem já a brácha. Máma je sama, nemá sourozence. My oba máme děti - studují, chodí do školy, splácí se úvěry na bydlení...Ani jeden prostě nemůžeme odejít od rodiny, z práce a jít se starat o babičku. Snažíme se pomoci co to jde.To, že zvažujeme pobyt - a to dlouhodobý - ve stacionáři, je prostě zoufalá snaha jak babičce zajistit kvalitní péči a nepřijít o mámu před její sedmdesátkou.
lebahu: kde je zbytek rodiny? Milion možností. Žijí na opačném konci Čech nebo zeměkoule. Pracují a nemůžou si dovolit přestat pracovat a starat se o bližního, protože by neměli na chleba, nemluvě třeba o splátkách hypotéky. Sami nejsou na 100% fit, aby se mohli starat, i kdyby chtěli. Nebo třeba ani žádný zbytek rodiny není. Kupříkladu naše rodina už prakticky vymřela, měla jsem velikou spoustu tet a strýců, kteří dávno nežijí, potomstvo neměli, a tak jaksi není žádný "zbytek" rodiny...
Dobrý ověřený stacionář (aby si pečující mohl občas odpočinout) je něco jiného než trvalé odložení. Taky existuje domácí péče, mobilní hospic, "hlídání" na doma, aby si pečující mohl třeba sám jít k lékaři nebo nakoupit... Ovšem vždycky, když vidím toho zhrouceného který se stará, tak se ptám: KDE JE KU.VA ZBYTEK RODINY???Bohužel to znám z vlastní zkušenosti, 10 let jsem se starala o tchána, nehodila jsem se ani na hnůj (fakt zlej člověk s psychiatrickou diagnózou), jednou za půl roku přijela jeho dcera, dovezla mu půl kila rajčat, sprdla mě co všechno dělám blbě a zase (spokojená sama se sebou jak se stará) odkvačila.Budiž jí tedy k cti, že když ji rok před důchodem vyrazili z práce, vyřídila si na něho příspěvek na péči a vzala si ho k sobě.
I já se starám o moji 90ti letou maminku.Je to velice náročné,mám veliké pochopení u manžela a nikdy bych jí "neodložila".Vracím jí jenom to,co ona pro mně celý život dělala.Pochopitelně toto jde pouze v případě,že druhá strana(manžel)Vás chápe a není sobec.Má jistotu,že tak se zachováte i kdyby potřeboval pomoc on ,nebo jeho matka.
lebahu: no troufám si na to mít trochu jiný pohled. Už kvůli momentální situaci u nás v rodině. Mamka se stará o velice málo pohyblivou, spíš fakticky ležící, babičku a vidíme s bráchou jak nám mamka schází čím dál tím víc, jak jí péče o nemohoucí matku zmáhá. Probděné noci - ne výjimečně, denně, kdy třeba 10x za noc k babičce vstává, kdy celý den funguje kolem ní a domácnosti pro ní jsou příliš vyčerpávající. A tak řešíme stacionář, aby měla mamka možnost si odpočinout, vyspat se. Protože takhle to vypadá, že odejde dřív ona.Takže říci "nikdy bych nedal rodiče do LDN" (nebo kamkoliv jinam) je jednoduché...ale ne vždy je to možné řešit tak, že péči doma každý zvládne. Není to o odložení toho člověka, jde o to - zajistit mu péči, kterou potřebuje a kterou už doma člověk není schopen zvládat. A rozhodně nám to nedává příklad, že až bude jednou máma potřebovat naši pomoc, že se jí prostě zbavíme...
lebahu: Máš pravdu chodila jsem za kamarádkou do domova důchodců asi 7 let a maminku bych nikdy nedala do LDN nebo domova důchodců a máš pravdu jak děti vidí příklad snad budou ochotni se postarat o nás
Pracuju se starejma lidma vlastně celej život a vždycky říkám těm co se starají, že to krom pro rodiče dělají taky pro sebe. Když jejich děti uvidí, že je normální se postarat a nechat umřít doma, je větší šance, že pak je nestrčí někde do LDN, kde člověk dodejchá sám, vyvezenej koupelně, aby svým umíráním nerušil spolupacienty.
Chci jen přispět svojí zkušeností . Moje maminka za život prodělal pár mrtviček a infarktů . Z několika se dostala . Jak jí ubývaly síly , ale stále byla schopná se ráno obléci nasnídat a chodit po bytě v mém doprovodu i krátké vycházky měla pejska tak jsem k ní docházela 4 roky 3x denně ho venčit donést oběd nákup. . Bydlela kousek ode mě asi 10 minut.Nepřeji nikomu když jsem usínala vždy s vědomím jestli bude volat , že jí není dobře nebo ráno v jakém stavu ji najdu . Samozřejmě chtěla bydlet ve svém v noci pochodovala a nechtěla ať u ní někdo spí.Samozřejmě jednoho ráno ležela na zemi a já myslela , že je mrtvá , ale byla na živu odvezená do nemocnice s infark a mrtvička . Samozřejmě se řešilo co bude dál. Po poradě s rodinou jsme ji upravili koupelnu a pořídili polohovací postel a já se k ní nastěhoval. Manžel snad má tu svatozář na hlavě od toho , že v podstatě mě vídal jen pár hodin jak se stavil z práce vzal si proviant a šel domů nejmladší dcera mě občas vystřídala a bratr když jsem šla cvičit , ale stále jsem byla na mobilu.Nakonec dostala gangrénu . V nemoci ji ještě operovali byla šikovná 3 dny a pak na mě čekala až přijdu a odešla když jsem u ní byla. Takže neumřela sama toho se nejvíce bála .A splnilo se jí , že jsem ji držela za ruku a ona v klidu odešla . Lékaři mě nechali s ní o samotě jak dlouho jsem chtěla. Tuto péči bych nemohla dělat kdybych nebyla v ID a neměla pomoc všech okolo. Neodosuzuji nikoho kdo dá své rodiče nebo příbuzné do LDN domova důchodců.Je to jak píše povzbudivé , ale i náročné. Jak psychicky tak fyzicky a v dnešní době si dovolit odejít z práce je velká volba , protože pak ji sehnat je kunšt.. Hezký den.
Po zkušenosti s umíráním mé mámy bych byla taky pro možnost ukončení života rychle nějakou injekcí,než se dívat na utrpení trvající půl roku,kdy bylo jasné,že k zázraku nedojde....Lépe se včas rozloučit v relativně dobré kondici,než to natahovat a pak přihlížet k úpadku těla i mysli ....Já osobně bych se nechtěla trápit ležící a nemohoucí pod dohledem mých dětí,i když to vypadá na první pohled jako obětavost,tak je to smutné pro obě strany a vlastně beznadějné.
To přání se netýkalo bolesti duševní i tělesné, ale intenzivního kontaktu s někým blízkým. V dospělosti už obvykle s rodiči nebydlíme a blízcí vzdáleností i společným časem jsme si už s někým jiným. Byla jsem u mámy, když umírala - doma. Na akutní infarkt, nečekaně, při plné soběstačnosti. osud mi dal možnost doprovodit ji na druhý břeh. Tátovi jsem půl roku pomáhala vést domácnost, každý týden jsem za ním jezdila 120 kilometrů a v případě akutních potíží okamžitě. Dožil na chalupě, k sestře do města nechtěl. taky jsme si stačili spoustu věcí říct, několikrát jsme řešili, co mám dělat, kdyby se ze špitálu nevrátil. Je fajn, když člověk má možnost dožít s blízkými jejich dny. Mi rodiče pomohli na svět, já jsem pomohla jim v cestě na druhý břeh.
Paní zaslouží obdiv a uznání za to, jak dobře se postarala o matku. Nebylo to jistě lehké a je škoda, že ne každý může nebo dokáže udělat pro bližní totéž. Nicméně ta poslední věta "přeji takovou zkušenost každému" - opravdu? To já tedy ne. Nikomu, ani sobě ani jiným, bych nepřála dlouhé a bolestné umírání v řádu týdnů a měsíců, kdy je člověk zoufale závislý na tom, kdo se o něj postará, sám nemůže nic a taky už z toho přežívání nic nemá. Život závislý na injekcích a lécích, které sice možná zmírní bolest, ale ničemu nepomůžou. Takovou zkušenost já nepřeju vůbec nikomu. Musíme tam všichni, ale tento způsob patří podle mého názoru k těm horším variantám, a kdybych měla na výběr, volila bych raději rychlý konec, než takové pozvolné odmírání, byť to bylo pod vlastní peřinou a se psem a dcerou.
:'(
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.