Druhá svatba, rakovina a coming out
Můj život je posledních šest let plný zvratů. Vše začalo tím, že se naši po deseti letech odloučení (relativního odloučení, stále se vídali) znovu vzali. Můj otec totiž zjistil, že lepší ženu, než moje máma nikdy nepotkal a podruhé v životě ji požádal o ruku. Maminka nás všechny překvapila, když souhlasila. Náš otec je dobrodruh a bouřlivák, život s ním je všechno, jen ne klidný a jednoduchý.
Bohužel se stalo, že mamince měsíc po svatbě diagnostikovali velmi agresivní typ nádoru prsu. Mnoho nadějí jí nedávali. Naše úžasná maminka ale nad nemocí zvítězila a je už více než čtyři roky bez recidivy. Nemoc maminky s celou rodinou hodně „zamávala“, a mého mladšího bratra se nějakým způsobem dotkla do té míry, že se odhodlal ke coming outu (já o jeho „čtyřprocentní“ orientaci už rok věděla).
Nehodnotím, jestli to byla správná doba, ale jsem ráda, že v sobě našel sílu. Maminka vše pochopitelně přijala – ani jsem jinou reakci nečekala, máma je anděl. Reakce otce jsem se bála mnohem víc, o bratru ani nemluvím…. Jenže naprosto nezaskočený táta bratrovi řekl, že vše tušil už od základní školy a že si váží, že se bratr zachoval jako chlap. Mám pocit, že jsme doma nikdy neměli férovější a upřímnější vztahy, a že jsme si nikdy tolik nevážili jeden druhého a společně tráveného času. Jenže u nás asi nikdy nebude nic snadné…
Jak se vyvíjel Dory příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Víc než přátelství…
Bratr bydlí stále doma. Žije v podkrovní garsonce v domě našich rodičů, já s přítelem bydlím zhruba čtvrt hodiny pěšky od našich. Vídáme se všichni i s přáteli rodičů docela často. Naši jsou velmi společenští, vždy jsme měli hodně rodinných přátel. Zvlášť v létě je u rodičů snad každý víkend nějaká akce. Můj přítel k našim chodí rád, rozumí si s mým tátou a můj bratr ho doslova zbožňuje. Bohužel.
Přítel je o několik let starší než já a má velmi netradiční a zajímavé povolání. Můj bratr mého přítele naprosto nekriticky obdivuje, je to evidentní snad od prvního dne, kdy ho poznal. Přítel je charismatický chlap, veselý, pozitivní, vyrovnaný – jednoduše velký pohodář. Už jsem si zvykla, že se na něj lidé lepí jako na magnet. Nedivím se, je s ním legrace a je příjemné být v jeho společnosti a užívat si pozitivní energii, kterou kolem sebe šíří. Není divu, že se pro mého introvertního bratra stal jedním z mála lidí, kterým se bratr otevřel. Přítel se vlastně stal takovým bratrovým důvěrníkem a rádcem, což by mi pochopitelně nevadilo, kdyby jeho vztah nepřekročil jisté hranice.
Pokračování 3 / 4
Zavání to velkým průšvihem
Asi před měsícem mi můj milovaný bráška sdělil: „Ségra, jsem v totálním háji, já ho strašně miluju. Nikdy si nikoho nenajdu, chci žít poblíž vás! Víš, třeba vám budu pomáhat s dětmi a tak, prostě mu potřebuju být blízko, nebo zešílím!“ zůstala jsem stát s otevřenou pusou, odpověď mi zaskočila v krku. Věděla jsem sice, že přítel bratrovi imponuje – ostatně to snad ani nešlo přehlédnout –, ale že je vztah bratra k příteli až tak silný, jsem netušila. Celé to zavánělo velkým průšvihem.
Bratrovi je 22 let, je to ještě mladý kluk, který se v hodně věcech stále hledá, ale jeho posedlost mým přítelem, jeho podivné nápady a chování mi začínají být silně nepříjemné. Z bratrova chování začíná čišet žárlivost a hořkost, udělal mi už několik naschválů, které mi měly zkazit pěkné chvíle s přítelem. Občas se mě před přítelem snaží shodit či ztrapnit, přítel to přehlíží, nebo se tomu zasměje. Nijak to nerozmazává. Mě je bratra částečně líto a chápu jeho frustraci. Ale proboha, už není žádný teenager a měl by mít rozum! Nedávno mě naprosto vyvedl z míry svou reakcí na naši plánovanou svatbu.
Pokračování 4 / 4
Rozmlouval mu i svatbu!
Nedávno jsme s přítelem rodině oznámili, že se chceme na konci roku vzít, na to bratr odešel od stolu, souvislost došla naštěstí jen mně. Druhý den přišel bratr za přítelem do práce a svatbu mu rozmlouval, a to dost podivně. Prý jsem sice fajn holka, ale přítel se mnou údajně nebude nikdy šťastný – víc z rozhovoru mi přítel nechtěl vyprávět, prý je to zbytečné, byly to údajně samé hlouposti.
S bratrem jsem o všem mnohokrát mluvila, chvíli se zdá, že je rozumný, omlouvá se, vysvětluje, slibuje, ale najednou se zachová úplně jinak – je to poněkud schizofrenní. Strašně mě to vytáčí i mrzí a stále více ztrácím trpělivost. Přítel mi radí, ať vydržím, že si to časem sedne, bratr zmoudří, někoho si najde a bude klid. Jenže vše už trvá skoro rok. Rok, kdy bychom mohli žít naprosto klidně a šťastně, a zatím jsem nucená řešit takovéto bahno.