Znáte tu zásadovost, když jde o někoho jiného? V tom, jak by se měli zachovat jiní, máme vždycky jasno. Jenže pak se ta situace přihodí právě vám - a najednou už to tak jasné není.
Příběh Martiny (27), čtenářky z Chebu:
Pamatuju si na jednu příhodu před pár lety. Byly jsme se skupinou kamarádů v tanečním klubu. Kamarádka se tam k ránu pohádala s přítelem. Křičeli na sebe, pak ji neurvale chytil za loket a smýkal s ní po zemi.
"Takhle bych se sebou zacházet nenechala ," řekla jsem tenkrát radikálně a přikyvovali.
Proč tohle píšu? Říkám si, jak jsem tenkrát byla nekompromisní a skálopevně přesvědčená, že s takovýmhle člověkem bych nebyla. Jenže mně se nedávno stalo něco podobného, vlastně horšího. A přesto najednou nevím, co dělat. Dřívější ráznost se někam vytratila.
Viktor byl doposud takřka ideál…
Se svým partnerem žiju tři roky. S žádným z předchozích mužů jsem si tak nerozuměla v podstatných věcech od životních názorů až po sex. Viktor je zkrátka ten, se kterým už jsem chtěla zůstat natrvalo. Jako asi v každém vztahu jsme se samozřejmě čas od času nepohodli, ale opravdu velké hádky byly za celou dobu tak tři.
Přejeli jsme psa a já byla v šoku.
Před měsícem se nám stala smutná příhoda. Vraceli jsme se autem z nákupu, při parkování jsme přejeli malého pejska. Detaily vynechám, pomoci už se mu nedalo. Viktor vyběhl z auta a ještě se snažil něco udělat, pak se dal do diskuse s majitelkou, která psa nechala volně pobíhat mezi auty.
Zbytek dne nestál za nic. Ležela jsem v posteli a byla mimo. Byla jsem podrážděná a protivná, snad i trochu oprávněně. Večer už to Viktor nevydržel. Bylo na něm vidět, že by na celou událost rád zapomněl, ale moje chování mu to neumožňovalo. Vyjel na mě, že už bych s tím mohla přestat, že je to smutné, ale byl to "jen" pes.
Křičela jsem na něj a on mi jednu vrazil.
To mě vytočilo, připadalo mi, že si tím snaží omluvit špatné svědomí. Začala jsem na něj křičet, že kdyby nebyl pořád tak líný a vykašlal se na parkování u vchodu, když nás pár metrů navíc opravdu nezabije, nemuselo se to vůbec stát. Samozřejmě to nebylo fér, ale nemohla jsem si pomoct. Viktor reagoval stejně vztekle a nesmyslně a strašně jsme se zhádali. Nakonec jsme na sebe křičeli jak ještě nikdy. Už jsme snad ani neřešili tohle, jen jsme oba potřebovali vypustit emoce ven, aby to konečně polevilo.
V jednu chvíli jsme stáli přímo proti sobě a já na něj ječela. On se pořád snažil něco říct, ale nepustila jsem ho ke slovu. Pak jsem najednou dostala facku. Ne takovou, že bych vzala hlavou o zeď, ale výchovný pohlavek to taky nebyl. Byla pořádná a pěkně to bolelo.
V šoku jsem okamžitě zmlkla a nevěřícně na Viktora koukala. Vůbec jsem to nechápala, začala jsem brečet. On vypadal ještě vyděšeněji než já. Okamžitě se mi začal omlouvat, že vůbec nevěděl, co dělá, že to tak samozřejmě nemyslel, že ho to strašně mrzí.
Co když se to bude opakovat?
Já jen mechanicky přikyvovala a pak se zavřela v koupelně. Druhý den mi přinesl obrovskou kytici, čokoládu a znovu se milionkrát omluvil. A já mu odpustila - nebo jsem mu to aspoň řekla. Jenže v hlavě mám od té doby strašný zmatek.
Na jedné straně - byla jsem hysterická a v té chvíli už opravdu nevěděl, jak mě probrat. Na straně druhé - pokud vás partner jednou uhodí, byť by to třeba bylo maličko oprávněné, bude schopný udělat to znovu?
Pokud i za vámi stojí nějaký zajímavý osud nebo příběh, podělte se o něj. Napište na fejkova@mf.cz a my jej na Dámě.cz rádi zveřejníme.