Dostala jsem velké peníze. Kvůli nim mi ale skřípou rodinné vztahy

| Autor: KK | Rubrika: Láska a vztahy

S penězi je to vždycky těžké. Lidé si stěžují, když se jim jich nedostává, a touží po zbohatnutí. Ve chvíli, kdy se to stane, ale najednou zjistí, že velká suma peněz nemusí do jejich života nutně přinést jen štěstí. Přesně to se stalo mně. Díky dědictví po dědovi a úsporám od rodičů jsem dostala peníze, které stačí na koupi slušného bytu. Ten si chceme s manželem pořídit. Jenže jemu – ani jeho rodičům – se nelíbí, že by měl být napsaný jen na mě.

Dostala jsem velké peníze. Kvůli nim mi ale skřípou rodinné vztahy

Já osobně jsem po nějakých velkých penězích nikdy netoužila. Ostatně u nás doma se vždy říkávalo ono zlaté pravidlo – peněz nemusí být moc, jen musí být pořád. A tak jsem to brala. Chtěla jsem stabilní práci, za kterou budu brát takovou výplatu, abych nežila jen od jedné k druhé.

To se mi nakonec i podařilo. Pracuji v jedné finanční společnosti na řadové pozici, která mi vyhovuje. Vydělám si tolik, abych si mohla občas i něco dopřát. Samozřejmě ne luxusní dovolenou třikrát do roka, ale když si chci našetřit na pěkný zájezd, není to zas tak velký problém.

Můj přítel je na tom víceméně stejně. Poznali jsme se díky jeho sestře, se kterou jsem se tak dlouho potkávala na hodinách jógy, až se z nás staly kamarádky. To už je takových pět let. Já a Vašek jsme spolu něco přes tři roky. To je zhruba ta délka, kdy se víceméně definitivně rozhodujete, jestli s daným partnerem plánujete společnou budoucnost. My oba máme jasno v tom, že ano. A i proto jsme se rozhodli pořídit si společné bydlení.

Mluvit jsme o tom začali už dříve – víc než rok a půl totiž žijeme ve společném podnájmu, který jsme si našli „na zkoušku“. Klapalo nám to, a protože oba jsme takové pragmatické ekonomické typy, brzy jsme začali mluvit o tom, že by bylo lepší sypat peníze do hypotéky než do cizího. Ale ještě nějakou dobu trvalo, než jsme to začali brát opravdu vážně a začali se po bytech dívat.

Dědictví a pomoc rodičů mi přihrály dost peněz

Schvalovali nám to jak moji, tak Vaškovi rodiče. Naše rodiny se znají, a ačkoli se nevídají zas tak často, vždycky to vypadalo, že si dobře rozumí. Obě strany už považovaly za hotovou věc, že jednou budeme příbuzní. Když jsme začali mluvit o bytu, tak nám nezávisle na sobě řekli, jestli bychom se nechtěli napřed vzít.

Mně a Vaškovi je to vlastně jedno. Ani jeden z nás nemá pocit, že by svatbu nějak významně potřeboval k životu. Brali jsme to tak, že když nás jednoho dnes popadne touha se vzít, tak to uděláme.

Mezitím se však přihodilo něco jiného. Před zhruba rokem mi zemřel dědeček. Byl dlouho nemocný a hodně starý, už jsme to čekali delší dobu. Pak asi čtvrt roku trvalo, než se vypořádalo dědické řízení. Děda byl vždycky docela při penězích, měl kdysi lékárnu, kterou po revoluci prodal a část peněz dobře investoval. A odkázal je mně. Jelikož jsem jedináček, přistály mi najednou v klíně dva miliony korun. Když mi to naši, kteří dědictví řešili, řekli, málem mě to položilo. První, co jsem řekla, bylo, že se s nimi rozdělím, ale to rovnou odmítli. Prý to nepotřebují, oni zajištění jsou. A aby toho nebylo málo – sami mi ještě přihodili skoro tři čtvrtě milionu, které pro mě nastřádali. Že prý ať už to mám všechno u sebe a rozhoduji si sama. Měli jen jedinou žádost – ať ty peníze použiji na bydlení.

Samozřejmě jsem souhlasila. Když jsem to oznámila Vaškovi, měl pochopitelně taky obrovskou radost, ale zároveň jsem viděla, že je i dost zaskočený. On žádné velké úspory neměl, ani jeho rodina, a taky mě na to hned upozornil. „To takhle nemůžeš brát, to přece těžko jde zařídit, aby se dávali dohromady lidi, kteří mají stejně peněz. Hlavní je, že máme za co byt pořídit,“ říkala jsem mu.

Připadá mi logické být vlastníkem toho, co platím

A tak jsme začali s radostí vybírat. Všechno klapalo hladce až do chvíle, kdy jsme měli několik konkrétních favoritů a začali mluvit o tom, jestli se před koupí bytu tedy přece jen nevzít. „Ono je to nakonec jedno, stejně to bude napsané na mě, takže je to čistě, jak se nám bude chtít.“ Vašek se zarazil. „Jak to myslíš, na tebe?“ „No tak logicky, když celý byt zaplatím já, tak taky bude napsaný na mě přece,“ odpověděla jsem. Vůbec jsem netušila, že by v tom mohl být problém!

„Samozřejmě ten byt bude obou, to jasné. Ale kdyby – podotýká hypoteticky kdyby – se něco stalo a šli jsme od sebe, tak bys mě těžko kdy mohl vyplatit. Takže je jasné, že pokud to bude placené z mých peněz, byt by pak zůstal mně,“ vysvětlovala jsem a už jsem viděla, jak Vašek začíná zuřit a že se mu to vůbec nelíbí.

Jenže to jsem ještě netušila, co se stane – přítel o tom hned druhý den povyprávěl svým rodičům a ti na mě naběhli. Zavolala mi skorotchýně, že to prý přece nemyslím vážně, jak si bude Vašek připadat, že mu podrývám chlapskou autoritu! Nestačila jsem se divit, co jsem svými slovy vyvolala.

Samozřejmě jsem se zas já začala radit s mými rodiči – beru to tak, že peníze jsou dílem jejich a že mají právo mi do toho trochu mluvit. Samozřejmě zastávají stejný názor jako já (geny jsou geny). „To přece není nic špatného, že se chceš chránit. Vašek je skvělý kluk, doufáme, že spolu budete napořád, ale nikdy nevíš, co se stane. A proč bys měla riskovat, že můžeš přijít o peníze, které jsou v téhle rodině? Na ně on nemá žádný nárok, a kdyby to bylo opačně, taky to budeme respektovat, to je jasné.“

Jeho rodiče do něj hučí, ať si to nedá líbit

Snažila jsem se to takhle Vaškovi vysvětlit. A on by to snad nakonec i vzal, kdyby se do toho jeho rodiče pořád nemontovali. Hlavně jeho máma je úplně říčná. Už nevím, co si o tom myslet, já ji takhle doteď neznala. Netuším, jestli ji nějak popadlo, že by mohl Vašek přijít k slušným penězům, to se mi snad radši ani nechce věřit. Spíš to vypadá, jako by ji opravdu nějak uráželo, že by její syn snad měl být mně za něco vděčný a být v tom bytě jaksi „trpěný“.

Nakonec jsme se sešli všichni společně – my dva i obojí rodiče, a snažili si to vyjasnit. Byla z toho ale dost ostrá debata s až nepřátelskou atmosférou, která nic nevyřešila. Obě strany se nechaly trochu vyprovokovat a padala slova, která by normálně nikdy nezazněla. „Vy Vaškovi nevěříte, to je tedy pěkný vstup do společného života, to máme být rodina?“ začali přítelovi rodiče. „Na ty peníze nemá žádné právo, jen chceme, aby dcera byla chráněná,“ kontrovali ti moji. Do toho jsme se my s Vaškem snažili nějak napětí mírnit, jenže to jde těžko, když je i mezi námi.

Vidím, že Vašek sám je rozpolcený. On by to asi tolik neřešil, ale rodina ho pořád ponouká, že si to nemá nechat líbit, a jde na to přes jeho mužskou ješitnost. Takže on jednou mluví tak a podruhé jinak a já z toho všeho jsem pěkně otrávená a znechucená. Místo abychom se radovali, že se snad brzy nastěhujeme do pěkného bydlení, řešíme, kdo koho uráží a chce podrazit. Až mě už několikrát napadlo, jestli by nebylo lepší to nechat být, vzít si s Vaškem společnou hypotéku a začít od nuly. Ale ekonomicky je to nesmysl, to víme oba. Pořád doufám, že se emoce časem zklidní, hádat se kvůli penězům mi přijde to nejhorší. Jenže zatím to na to bohužel nevypadá.

Klára, 27 let

Další články z rubriky

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního výdechu

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního…

8. 12. | Jennifer Meredino (40) byla příliš mladá na to, aby zemřela. Osud s ní však měl jiné plány a když…

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

8. 12. | Jste čím dál tím pohodlnější a máte problém se přemluvit k sexu? Až zjistíte, k čemu všemu vám…

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

6. 12. | 12 | Magda má o 15 let staršího přítele s dospívajícím synem ve střídavé péči. Chlapec je jen o 10 let…

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

6. 12. | Vánoce mají být svátky pohody a klidu, ale ne vždy to funguje. Je to také období, kdy lidé…