Milujete Petra, stejný žár ve vás ale pokaždé vyvolá i setkání s Pavlem. Zamilovat se do dvou lidí zároveň není protimluv a rozhodně žádná anomálie. Nehledě na to, že romantická láska, pro niž hrdinové umírají a princezny odcházejí truchlit do klášterů, se víc než něžné vzpomínce podobá drsné závislosti na kokainu. A je nakonec docela jedno, kolik lidí v ní jede.
Pravá láska je vášeň, která nikdy nevyprchá. Pokud jste ji našli, měli byste si takového člověka vzít. A jestli láska skončí, pak to pravá láska určitě nebyla. Stačí najít toho osudového a budete šťastni navěky...
Sami možná úporně se držícím mýtům lásky nevěříte, zvlášť pokud je vám víc než třicet let. Ve stavu zamilovanosti jim však kupodivu podléhá skoro každý a ve skrytu duše mají sklon jim uvěřit i momentálně osamělí jedinci.
Posuďte sami. V celosvětové anketě u příležitosti loňského svátku svatého Valentýna označila většina zadaných respondentů za největší zdroj štěstí v jejich životě partnera, do něhož jsou romanticky zamilovaní. A téměř polovina „singlů“, kteří romantickou lásku zrovna hledají, se nechala slyšet, že nalezení takového člověka by významně přispělo k jejich pocitu štěstí.
KDYŽ JE „ZARUČENĚ PRAVÝCH“ VÍCE…
Důvod? V jádru romantické lásky, která je prvním (a často i posledním) stadiem partnerského vztahu, je totiž exkluzivita. Podobně jako další emoce je láska vylučující a částečná – nemůžeme milovat všechny a zároveň při ní dáváme přednost jednomu před druhými. Totéž očekáváme i od svého protějšku – plnou odddanost. Ostatně důvod, proč Don Juan uspěl u tolika žen, byla jeho schopnost přesvědčit každou z nich o tom, že právě ona tvoří celý jeho svět.
A dokonce ani „oběti“ vybroušených svůdníků Casanovy či Madame de Pompadour se necítily být objekty pouhé sexuální aférky. Umění vzbudit v druhém pocit výlučnosti přitom nemusí být hrané. A že se občas najde těch „zaručeně pravých“ ve stejnou dobu víc, se stává dnes a denně – podle statistik to zažila čtvrtina z nás. Ani těm se ale nelíbí představa milované osoby či osob v náručí někoho jiného. Co je od zbytku populace naopak odlišuje, je dilema rozhodnout, který z dotyčných pro ně představuje větší zdroj štěstí.
LZE MILOVAT PETRA I PAVLA NARÁZ?
„Některé důležité rysy romantické lásky, jako je péče, přátelství a přitažlivost, totiž výlučné nejsou a mohou být směrovány k několika lidem zároveň,“ vysvětluje izraelský profesor filozofi e Aaron Ben-Zeév důvod rozpolcenosti při volbě z několika kandidátů. Jednoduše řečeno, zatímco Petr boduje v posteli a je s ním ohromná zábava, s Pavlem se cítíte v bezpečí a vaše dlouhé noční hovory vám způsobují intelektuální blaho.
Dohromady tvoří ideální osobu, ale jak známo, dokonalost v realitě neexistuje. Obvykle tak vzniká paralelní vztah, jehož prozrazení může skončit ztrátou jednoho či obou partnerů. Že to jde i jinak, přitom dokazuje stále početnější skupina stoupenců takzvané polyamorie, kteří žijí se souhlasem zúčastněných v několika milostných vztazích naráz a všem jsou paradoxně „celým srdcem“ oddáni. Bez ohledu na zmíněné extrémy ale působí láska u všech lidí stejně – jako silná závislost na drogách.
LÁSKOU NAKAŽENÝ MOZEK
Čtrnáct let starý výzkum, při němž se vědci podívali do hlavy „bláznivě zamilovaných“ studentů, to ukázal jasně. A tak trochu překvapil. V případě lásky je totiž ve srovnání dejme tomu s přátelstvím aktivní jen docela malá část lidského mozku. Tato část navíc není totožná s těmi, které se aktivují při ostatních silných emocionálních stavech, jako je strach či hněv. Láskou „nakažené“ místo je to, které odpovídá za instinkt, tedy šestý smysl, a zároveň vytváří euforii například při užívání drog typu kokain.
„Takže mozky lidí, kteří jsou hluboce zamilovaní, nevypadají jako mozky lidí, kteří zažívají silné emoce, ale jako těch, kteří šňupou kokain. Jinými slovy, láska využívá nervových mechanismů, jež jsou aktivovány při závislosti. Doslova jsme na lásce závislí,“ komentuje výsledky bádání kolegů z Londýna Larry Young z Emory University v Atlantě.
Rozhodovat se v takovém stavu mezi dvěma partnery má pak samozřejmě k racionální volbě daleko. Notabene pokud se nám ve „zralejším“ vztahu něčeho nedostává a negativní nebo alespoň objektivní vnímání „nového“ partnera nám chemií nakopnutý mozek jednoduše nedovolí.
CO HLEDÁME V PARALELNÍCH VZTAZÍCH?
Podobně to ovšem už před stoletím vysvětlila hlubinná psychologie podle Carla Gustava Junga. Při zamilovanosti si do protějšku nevědomky promítáme archetyp animy či anima, tedy opačné stránky našeho ženství či mužství. Pod vládou těchto projekcí se pak zdroj naší energie (libido) přemístí z tradiční polohy, tedy ega, směrem k obrazu milované osoby. Jakmile však zamilovanost odezní, energie se vrátí k egu a kdysi ideální bytost se projeví v „celé své kráse“ – taková, jaká je. Že tu jde víc o sobeckou touhu než „pravou lásku“, je zřejmé.
„Takto se zamilovat může člověk jen párkrát za život. Někteří lidé stále touží po zamilovanosti a ve chvíli, kdy tento stav odchází, hledají stejný náboj jinde. S hlubokým a neochvějným přesvědčením, že prožijí osudovou lásku a mohou přitom zůstat ve stávajícím vztahu,“ uvádí psycholožka Šárka Vávrová s poukazem na rozdíly mezi pohlavími. Zatímco muži podle Šárky Vávrové hledají v paralelním vztahu hlavně sexuální rozmanitost a povyražení, ženy zase většinou touží po citové blízkosti, vášnivém sexu či lepším společenském postavení.
„Lidé nejsou primárně naprogramováni na monogamní vztah, ale pokud se dohodnou na volném vztahu, ne všichni jsou v něm nakonec spokojeni. Většinou jeden z partnerů souhlasí ze strachu, že o partnera přijde,“ dodává psycholožka. Což nás vrací zpět na začátek – exkluzivita romantické lásky nebo aspoň její odlesk z růžové minulosti nám podvědomě podsouvá, že ideální vztah se má týkat dvou lidí. Přestože uvolnění společenských norem proměnilo dříve zapovězené cizoložství v tolerovaný „paralelní vztah“, emoce fungují pořád stejně. Představa, že se milovaný protějšek zamiloval do jiného člověka, zkrátka bolí.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie
