Edita má svoji práci ráda a rozloučit se s ní rozhodně nechce. Denně ale musí svádět boje s bývalou partnerkou svého manžela, která se jí zřejmě mstí za svůj nepříliš vydařený život.
Nechci ze sebe dělat chudinku, ale poslední měsíce zažívám v práci peklo, a to všechno kvůli manželově bývalé partnerce. Chápu, že se jí v životě nedaří, ale copak za to můžu já? S mým mužem Jirkou jsme se poznali před deseti lety a o dva roky později jsme se brali, to už jsme čekali rodinu.
Věděla jsem, že měl přede mnou vážnou známost, dokonce se přiznal, že byl i zasnoubený. Prý se nijak extra ženit nechtěl, ale jeho bývalá byla o něco starší než on a zřejmě jí tikaly biologické hodiny. Do svatby ho prý tlačila, a tak ji požádal o ruku, aby jí udělal radost. Krátce na to mu ale došlo, že udělal chybu, zasnoubení zrušil a s bývalou se rozešel. Ano, chápu, že kdybych byla v její situaci, asi bych ho nenáviděla. Ale proč to mám teď odnášet já?
Zuzana – tak se jmenuje jeho bývalá partnerka – prý tehdy rozchod nesla velmi těžce, dělala mu žárlivé scény a zkoušela ho vydírat. Když jí za poměrně krátkou dobu došlo, že neuspěje, odstěhovala se na několik let do zahraničí. Od té doby o ní Jirka neslyšel, protože se odstřihla jak od něj, tak od jejich společných přátel.
Já ji nikdy neviděla a znala jsem ji jen z vyprávění. Nikdy jsem neměla potřebu po ní pátrat, v době, kdy jsme se s Jirkou poznali, už byla pryč a pro něj to byla uzavřená kapitola. Nejsem příliš žárlivá, natož na expřítelkyně, které zmizely z povrchu zemského… S Jirkou nám vztah klapal skvěle a o ruku mě požádal už po roce chození. Jak dodnes říká, na rozdíl od Zuzany si byl jistý téměř hned, že se mnou chce zůstat.
Začali jsme plánovat svatbu a já krátce před ní navíc otěhotněla, takže jsme byli nadšení. Pracovala jsem v té době už pár let ve firmě, ve které jsem dodnes a nemohla jsem si stěžovat. Práce mě opravdu baví, mám výborný plat a po letech působení i různé výhody. V práci mi vycházeli vstříc i co se týče péče o děti, nemusela jsem být denně v kanceláři od rána do večera a často jsem mohla pracovat i z domova.
Rozhodně jsem se neflákala, naopak, šéfové často říkali, že jsem v práci nepostradatelná. Ale to bývávalo. Před pár měsíci k nám totiž nastoupila nová šéfová a začal boj. Když nastoupila, věděla jsem o ní jen to, že pracovala v cizině a netrklo mě ani jméno Zuzana. Vypadala mile a zdálo se, že si budeme rozumět, takže jsem si nedělala těžkou hlavu. Pro mě se v práci nic neměnilo, takže jsem byla spokojená.
Vše se ale změnilo od chvíle, kdy jsme asi o měsíc později Zuzanu potkali s manželem na pochůzce městem. Jak už je vám asi jasné, byla to ta Zuzana, se kterou byl před lety zasnoubený… Druhý den mě v práci nepřivítala usměvavá šéfová, ale ledová královna, která se střídá s rozlícenou saní.
Veškeré mé výhody smetla ze stolu, šéfům si na mě neustále stěžuje, ačkoliv svoji práci odvádím stále tak jako předtím, snaží se mě pomlouvat před kamarádkami z práce. Co jsem slyšela, vrátila se ze zahraničí před rokem poté, co jí opět nevyšel další vážný vztah. Je o rok starší než já, moc dobře nevypadá, nemá žádné děti, partnera a asi ani přátele.
Když jsem se s ní snažila promluvit, v amoku mi vpálila do obličeje, že za její zpackaný život může můj manžel, tak mu to teď pěkně vrátí. Bohužel přese mě. Manžel se s ní snažil spojit – marně. Jelikož je to sestřenice jednoho z mých šéfů, tak pravděpodobně nepochodím ani u vedení. Teď je jen otázka, jestli mám zatnout zuby a počkat, jestli ji to časem přejde, nebo se vzdát práce, kterou miluji, a jít pryč, což by byla moje životní prohra.
