Efekt davu. Proč se chování lidského davu občas tolik podobá přihlouplému stádu ovcí?

| Autor: Jana Krejčí | Rubrika: Láska a vztahy

Kráčíte po chodníku v rušné části města plné lidí a najednou uvidíte, že o kus dál před vámi spadl z ničeho nic na zem člověk. Mohl „jenom“ zakopnout, ale také mohl dostat infarkt a ztratit vědomí. Ta druhá možnost se jeví jako mnohem pravděpodobnější.

Efekt davu. Proč se chování lidského davu občas tolik podobá přihlouplému stádu ovcí?

Jedinec v davu ztrácí své specifické vlastnosti. Jestliže nás jeden člověk dokáže strhnout k pláči, dav naše emoce násobí.

Nejčastější odpověď na otázky typu „co uděláte, když se před vámi zhroutí na ulici člověk, když se stanete svědky napadení jiného člověka nebo když uvidíte, jak zloděj okrádá v tramvaji jiného cestujícího“ zní: „Samozřejmě pomůžu.“ Slova jsou však jedna věc a činy druhá. Psychologické výzkumy i každodenní zkušenost s podobnými případy totiž ukazují, že co se týče pomoci druhým, mají slova k činům mnohdy velmi daleko. Zpráva, že kolemjdoucí překračovali člověka v bezvědomí, vždycky zarazí. Stejně tak nás rozčílí, když se doslechneme, jak se tramvaj plná lidí dívala na zloděje vytahujícího z kabelky nic netušící ženy peněženku, aniž někdo něco udělal.

Serge Ciccotti, autor knihy Lépe porozumět sobě i ostatním, kterou u nás vydalo nakladatelství Portál, říká, že není pravda, že bychom byli čím dál lhostejnější. Lhostejnost sice může být důvodem, proč někteří z nás strkají hlavu do písku, ovšem nedá se v žádném případě říct, že by se charakterové vlastnosti lidí obecně zhoršovaly. Výzkumy ukazují, že i veskrze charakterní a altruistický jedinec se může v určitých situacích zachovat netečně, sobecky, nebo dokonce jako mizera. Lidské chování řídí a ovlivňují kromě rozumu také instinkty a další psychické mechanismy, jež jdou často přímo proti tomu, co rozumově považujeme za správné.

Přenos odpovědnosti

Velikost skupiny patří k velmi významným faktorům ovlivňujícím lidské chování. Dav se chová jinak než skupina čítající několik osob, a ta se opět chová a reaguje zcela jinak než jedinec-solitér. Sociální psychologové John Darley a Bibb Latané jako jedni z prvních odborníků popsali v roce 1968 mechanismus chování, který se nazývá „efekt pozorovatele“ nebo „efekt přihlížejících“.

Tento mechanismus začali podrobněji zkoumat poté, co došlo v roce 1964 v newyorské čtvrti Queens k brutální vraždě ženy jménem Kitty Genovese. Žena byla zavražděna na ulici a posléze vyšlo najevo, že u zločinu bylo přítomno téměř čtyřicet svědků! Ani jeden z přítomných ženě nepomohl, nikdo se jí nezastal a nikdo dokonce ani nezavolal pomoc. Darley a Latané na základě tohoto případu a dalších zkoumání přišli s teorií, že se odpovědnost rozptyluje mezi přítomné osoby.

Znamená to, že čím vyšší je počet přítomných osob, tím méně se tito lidé cítí odpovědní za poskytnutí pomoci. Lidé ve skupině se stávají pozorovateli události, nikoli jejími aktéry, a čekají, že břímě odpovědnosti na sebe vezme někdo jiný. „V davu se snižuje naše míra odpovědnosti,“ tvrdí také Serge Ciccotti. „Přenášíme odpovědnost na ostatní a čekáme, že někdo jiný udělá první krok za nás. Vždyť je přece kolem tolik lidí, někdo se najít musí. Někdo, kdo má zrovna víc času nebo kdo je kompetentnější v poskytování pomoci.

Pokud po té samé ulici půjde člověk sám, mnohonásobně se zvyšuje pravděpodobnost, že zastaví a ležícímu pomůže.“ Přihlížející pak na místě události nemusejí zůstávat z pouhé zvědavosti. Většinou to nebývají otrlí lidé, kteří se přišli popást na lidském neštěstí, jak to vypadá, když se o zprávě podobného typu dozvídáme z novin.

Pět kroků k pomoci

John Darley a Bibb Latané přišli na základě svých zkoumání s takzvaným „modelem pomoci“, který sestává z pěti kroků. Nejprve člověk zaznamená situaci, v níž jiný jedinec potřebuje pomoc. V následujícím kroku tuto událost interpretuje, snaží se v ní zorientovat a rozhoduje se, zda je pomoc potřebná.

Poté přichází na řadu převzetí (respektive nepřevzetí) osobní odpovědnosti závislé mimo jiné na přítomnosti a počtu dalších přihlížejících. Pokud jedinec osobní odpovědnost přinejmenším částečně převezme, nastává krok, během něhož se rozhoduje, jak pomůže, jaká pomoc bude ideální. Posledním krokem je pomoc samotná. Také další psychologické výzkumy potvrdily, že k posledním dvěma krokům dochází méně často, čím více přihlížejících je přítomno.

V rámci pokusu M. B. Hartuse, S. M. Bensona a C. L. Halla z roku 1975 usadila sekretářka v místnosti účastníky, kteří přišli vyplnit dotazník. Poté se vrátila do kanceláře ve vedlejší místnosti. Subjekt byl buď sám, anebo ještě s dalším účastníkem, nebo jich bylo celkem pět. Po chvilce uslyšeli z kanceláře velký hluk a po něm vyděšený křik.

Výsledky ukázaly, že 85 % účastníků zasáhlo nejpozději do minuty, když se v místnosti nacházeli sami. Pokud v místnosti byli celkem dva účastníci, zasáhlo už jich pouze 62 %, průměrná doba vyčkávání se zvýšila z 52 vteřin na 93 vteřin. V případě pěti přítomných zasáhla pouze necelá třetina – přesně 31 % účastníků. Průměrná doba vyčkávání se opět zvýšila, a to dokonce na 166 vteřin. Třicet osm přihlížejících svědků v případě vraždy Kitty Genovese už je tak velké množství, že než se některý z nich odhodlal osobní odpovědnost převzít, nebylo ženě pomoci.

Euforie a extremismus

Rozptylování odpovědnosti ale můžeme podle psychologů aplikovat i na jiné druhy chování, například na ekologické chování. Přibližně deset procent lidí kupříkladu vyhazuje odpadky na místa, pokud už na nich nějaký odpadek leží. Jestliže je na místě odpadků kolem dvacítky, vyhodí k nim svůj odpadek už čtyřicet procent lidí.

Ačkoli si lidé rádi myslí, jak velké a silné jsou individuality, ve skutečnosti se nechají velmi výrazně ovlivňovat skupinou či davem, v nichž se pohybují a jejichž jsou součástí. Ať se nám to líbí nebo ne, skupina má výrazný vliv na naše chování a myšlení. Pravděpodobně mnohem větší, než se domníváme a než jsme si vůbec ochotni připustit.

Efekt přihlížejících je mechanismus chování, který je člověku přirozený. Už Konfucius si všiml, že jedinec v davu své specifické vlastnosti ztrácí a že se mění jeho vzorce chování. Jestliže nás jeden člověk dokáže strhnout k pláči nebo nás přiměje se smát, dav naše emoce násobí. Strhává k hysterii nebo naopak euforii, burcuje vášně, ale také ovlivňuje zmiňovanou ochotu pomoci druhým. Pro dav je podle Ciccottiho typický extremismus. Buď jsme extrémně solidární, nebo naopak extrémně neteční.

„Každý si představuje, že je silná a solidní osobnost,“ říká Ciccotti. „Realita ukazuje, že je to jinak a že máme velmi často tendence přiklonit se k loajálně uvažující většině, řídit se podle módy, zkrátka – být konformní. Konformismus znamená změnu názorů jedince podle názorů vyznávaných většinou ostatních. Konformita tedy znamená, že se člověk přidá k právě přítomné (nebo i nepřítomné) většině.“ Jako příklad uvádí Ciccotti jeden z výzkumů, který byl mnohokrát opakován a pokaždé dopadl podobně. Výzkumník předloží skupině osob čtvrtku, na které jsou nakreslené různě velké tyčky, přičemž jedna z nich je vzorová.

Účastníci mají odpovědět, která z tyček je stejně velká jako vzorová. Rozdíly jsou tak velké, že špatná odpověď se zdá vyloučená. Když „pokusné“ osoby odpovídají samostatně a neznají odpovědi ostatních, odpovědí takřka vždycky správně. Pokud odpovídají jeden po druhém, jsou zároveň v jedné místnosti a několik prvních osob je tajně pověřeno, aby schválně uvedly jinou z tyček, která se velikostí liší, celých 75 % má tendenci se přiklonit k jejich názoru. Pouze čtvrtina je schopna zachovat si vlastní úsudek.

Proč tolik z nás věří raději ostatním než vlastním očím? „Podléháme vlivu informace,“ vysvětluje Ciccotti. „Pokud spolu souhlasí víc lidí, znamená to pro nás, že mají pravdu (určitě znají nějakou informaci, ke které nemám přístup). Následováním a ochotou souhlasit se dále chceme vyhnout negativním důsledkům, přestože (zvláště v soukromí) třeba většinový názor odmítáme.“

Psychologie davu

Jedním z prvních odborníků zabývajících se podrobně změnami v chování jednotlivců, kteří se stanou součástí davu, byl francouzský sociální psycholog Gustave Le Bon. Ten již na konci devatenáctého století popsal v knize Psychologie davu změny chování, kdy se jedinci v davu neřídí vlastním svědomím, ale dělají to, co ostatní, tedy jsou konformní, a jsou tak mnohem snáze ovlivnitelní nějakým vůdcem. Jedinec, který se stane součástí davu, padá podle Le Bona o několik stadií civilizačního vývoje níže. Za určitých okolností má shromáždění lidí nové vlastnosti, odlišné od vlastností jedinců, z kterých se skládá.

Tvoří se takzvaná kolektivní duše a osobnost každého jednotlivce se během tohoto procesu vytrácí a potlačuje. Jedinec v davu přestává být jedincem, čímž dochází k orientaci myšlenek a citů stejným směrem.

Zajímavým postřehem rovněž je, že prostorová sounáležitost není nutná a ani postačující pro vznik davu. Součástí davu můžete být, i když sedíte sami doma u počítače. V kolektivní duši se stírají intelektuální vlastnosti jedinců a tím také jejich individualita. Z toho důvodu se lidský dav přirovnává k „hloupému stádu ovcí“.

Ovšem přesto (nebo právě proto), že v nás dav ubíjí individualitu, jedinec nabývá podle Le Bona již svou příslušností k davu pocitu moci. Skupina nás ovlivňuje i v dobrém, protože tvor žijící ve skupině musí spolupracovat, chce-li být její součástí. Skupina z nás na jedné straně snímá osobní odpovědnost, na straně druhé v nás posiluje sociální chování. Pomoci druhému se sice občas nemusí vyplatit, občas se potážeme se zlou, ale obecně jde o chování, které se vyplácí, to nás učí i pohádky.

„Pomáhej ostatním, synku,“ zdůrazňují v nich rodiče synům, když je vyprovázejí na jejich cestu do světa. „Když uvidíš, že je někdo v nouzi, slušně pozdrav a nezapomeň mu podat pomocnou ruku.“ Kdo neposlechne a zachová se sobecky, ten na to skoro vždycky doplatí.

Kdo dokáže vystoupit z davu přihlížejících, ten naopak bývá odměněn za své dobré jednání, ať už princeznou, půlkou království, nebo úctou, již mu prokážou ostatní. Stejně jako je přirozené občas jenom přihlížet, je také přirozené prokazovat si navzájem laskavosti a pomáhat si. Zoolog a evoluční biolog Matt Ridley ve své knize Původ ctnosti tvrdí, že člověk není jediný živočišný druh, který umí prokazovat laskavosti ostatním.

Dělají to i některá zvířata – především ta, která žijí ve smečkách nebo tlupách, ale také některé druhy ryb a další živočichové. „Jednou z příčin takové spolupráce, se kterou přišel biolog Robert Trivers, může být reciprocita: když mě podrbeš na zádech, podrbu tě příště já. Služba, kterou zvíře poskytne jinému zvířeti, může být oplacena stejnou službou o něco později, takže obě zvířata získají; podmínkou je, že zvíře, které službu poskytuje, utrpí menší újmu, než je zisk, který mu z poskytnuté služby vyplyne. Takovému chování se říká reciproční altruismus.“ Ridley na jiném místě vysvětluje, že z krátkodobého hlediska je prý pro jedince nesporně výhodnější chovat se sobecky, tedy například strčit hlavu do písku, stát se přihlížejícím a svalit odpovědnost na jiné.

Z toho důvodu se také spousta lidí v určitých situacích sobecky chová – často se tak děje tehdy, kdy víme, že se s dotyčným už nikdy nesetkáme. Z dlouhodobého hlediska je však pro jedince mnohem výhodnější s ostatními spolupracovat, dělit se s nimi a pomáhat jim. Matt Ridley je přesvědčený, že nás nutí pomáhat naše geny, protože je to pro nás (pro ně) výhodné.

„V dnešním přecitlivělém věku může takový cynismus šokovat,“ dočteme se v jeho Původu ctnosti. „Přesto však nelze ignorovat tvrzení, že nízké motivy mohou vést ke správným věcem. Jen tak je možné pochopit, že jsme schopni konat velké činy, a lidská společnost může usilovat o společné dobro, aniž bychom si museli namlouvat, že jsme andělé.“

„Hra“ na vězně

Jeden z nejznámějších a nejkontroverznějších experimentů v psychologii vůbec se týká vlivu skupiny na jedince a na změny jeho chování. Jde o slavný Stanfordský experiment, který v roce 1971 provedl psycholog Philip G. Zimbardo se skupinkou studentů. Studenty rozdělil na dozorce a vězně a uzavřel je v prostorách sklepů univerzity, kde měli s vyloučením fyzického násilí hrát hru na vězení.

Celý tehdejší experiment byl po čtyřiadvacet hodin denně monitorován kamerami, hráči byli pod dohledem profesorů, a dokonce rodičů, kteří mohli kdykoli zasáhnout a svého syna (účastníci byli pouze mužského pohlaví) odvést domů. Kamery měly nejen vše nahrávat, ale také zaručit, že se nikdo neocitne v jakémkoli ohrožení. Studenti, a dokonce i dozírající kolektiv profesorů však i přes přítomnost kamer svým rolím propadli natolik, že experiment musel být po šesti dnech kvůli neočekávané krutosti dozorců a psychickému stavu všech účastníků ukončen. Dozorci se uchylovali ke stále častějšímu a krutějšímu trestání vězňů, vězni dokonce vyvolali vzpouru a jeden z vězňů se psychicky zhroutil.

Způsob, jakým bylo v krátké době změněno chování především dozorců, byl zcela šokující jak pro účastníky, tak pro psychologa samého. Ukázalo se, že zdravý člověk, je-li vystaven extrémním podmínkám, se může radikálně změnit (nebo změnit své chování), a to ve velmi krátké době. Profesor Philip G. Zimbardo, který byl v roli ředitele věznice, k tomu řekl: „Experiment nás nečekaně zcela pohltil. Přestali jsme si uvědomovat, že je to jen hra.“

Na základě výsledků experimentu dospěl Zimbardo také k názoru, že brutální zločiny například v době války nejsou dílem žádných psychopatů ani lidských zrůd, ale obyčejných lidí, vystavených nepřekonatelnému tlaku okolností. Součástí davu můžete být, i když sedíte sami doma u počítače. V kolektivní duši se stírají intelektuální vlastnosti jedinců a tím také jejich individualita.

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Tchyně, matka, kolegyně: Tyto ženy mohou ohrozit váš vztah!

Tchyně, matka, kolegyně: Tyto ženy mohou ohrozit váš vztah!

Dnes | I když váš vztah působí idylicky a neohrozitelně, nikdy není na škodu mít se trochu na pozoru.…

DÁŠA (33): Před svatbou začal hrozně pít, mám si ho brát?

DÁŠA (33): Před svatbou začal hrozně pít, mám si ho brát?

Dnes | 12 | Dáša má těsně před svatbou a její nastávající se začíná pěkně vybarvovat. Budoucí nevěsta proto…

EDITA (40): Bývalka mého muže mi dělá v práci peklo

EDITA (40): Bývalka mého muže mi dělá v práci peklo

23. 4. | 6 | Edita má svoji práci ráda a rozloučit se s ní rozhodně nechce. Denně ale musí svádět boje s bývalou…

6 smrtících ran pro partnerství: Tyhle věci jsou horší než nevěra

6 smrtících ran pro partnerství: Tyhle věci jsou horší než nevěra

22. 4. | Myslíte si, že nevěra je ten nehorší důvod, kvůli kterému byste opustila svého partnera? Pak se…