Elen popisuje svou fascinaci tzv. alfasamci – machos par excellence. Prý si vždy řekne: „Už nikdy!“, jenže pak se opět zjeví ON a opět mu nelze odolat.
1. Každý můj partner byl podobný typ jako táta.
Naprosto dávám za pravdu psychologům, kteří tvrdí, že výběr budoucího partnera (ať již chceme, nebo ne) velmi ovlivňuje osobnost otce i vztah, který s ním dcera má. Můj tatínek byl „lev salónů“, dominantní přesto však galantní alfasamec, milovník a velmi charizmatický muž. Maminka ho zbožňovala a my se sesrou také (a bohužel nejen my a mamka). Tatínek pochopitelně nebyl příliš rodinný typ. Doma se vyskytoval spíše sporadicky, během pár okamžiků si nás ale omotal kolem prstu a my nadšeně lítaly, jak on pískal. Když vše šlapalo podle jeho představ, býval „miliónový“. Pokud ne, uměl svůj charizmatický oheň velmi rychle přetavit v ničivý žár. Tatínka jsme milovaly a vlastně po něm stále toužily, on nám moc času nevěnoval.
Když zemřel, já i sestra jsme byly na střední škole. Na pohřbu se mu sešlo mnoho smutných dam. Naše maminka některé z nich znala a dokonce věděla i o našem nevlastním bratrovi. Tehdy jsem ještě netušila, jak moc mě tatínkův stín bude provázet životem. Každý můj partner byl podobný typ jako táta, nemyslím podobou, ale chováním a tím, co vyzařoval. Když jsem to po rozchodu s mou první vážnou známostí pochopila („nevážných“ jsem za sebou už pár měla), řekla jsem si, že můj budoucí muž musí být úplně opačného naturelu. Bohužel člověk míní a život mění…
- Jak se vyvíjel Elenin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Nedokážu překročit "svůj stín"
Moje první velká láska byl Filip z vedlejší maturitní třídy. Filip rozhodně nebyl ztělesněním ctností, i tak ho všichni ve třídě respektovali, včetně mnohých profesorů, a to i přestože byl občas právě on zdrojem některých průšvihů. Dokonce jeho kouzlu zcela očividně podléhala mladá angličtinářka, což bylo vděčným zdrojem vtípků. Filip nebyl typický „hezounek“, ale byl vysoký, sportovně stavěný, černooký a černovlasý rozcuchaný havran s výrazným „zobákem“ (nosem, aby bylo jasno!) a temným barytonem. Všude kam přišel, po chvíli vyčníval – zkrátka byl velmi nápadný. Byla s ním legrace, všechno mu šlo, působil neohroženě, suverénně, výrazně dominantně, přesto vyrovnaně. A takový byl i ve vztahu.
Filipovi se neodporovalo! Chodili jsme tam, kam chtěl on. Dělali to, co on chtěl, a když jsem se vzbouřila, bylo zle. Občas i vybuchl, ale pak se dojemně omlouval. Tehdy býval neodolatelný, psal básně, posílal mi malé dárečky a dělal různé zamilované vylomeniny. Holky mi ho záviděly a lepily se na něj jako vosy na bonbón. Bohužel i on na ně. A tak jsem jednoho dne sebrala odhodlání, oprášila důstojnost a dala Filipovi sbohem. Jenže neuplynul ani rok a objevil se Tom – neboli Filip v bleděmodrém.
Pokračování 3 / 4
3. Jsem opět „v háji“!
Po rozchodu s Filipem a po několika nevážných románcích jsem se zařekla, že žádnému „alfíkovi“, jak tento typ mužů s kamarádkami nazýváme, už nepodlehnu. Bohužel – stalo se. Ve třeťáku na vysoké škole se na kolejích zjevil Tom. „Sem v háji!“ šeptla jsem kamarádce, když jsem ho poprvé zaregistrovala na jedné kolejní akci.
„Hm, myslím, že seš. A to totálně!“ zkonstatovala kamarádka, se kterou se znám od prváku střední školy. Tom měl neuvěřitelné charisma, navíc byl chytrý a krásný chlap… a toho všeho si byl velmi dobře vědom! Věděl, co chce a také to dostal, vzhledem k mým určitým přednostem nebylo zas až tak těžké, aby si mě všiml, jen už jsem ze zkušenosti věděla, že nesmím podlehnout příliš rychle, protože bych ho brzy přestala zajímat.
S Tomem jsem chodila tři roky. Poslední, naprosto nesnesitelný rok, jsme spolu bydleli. Soužití s „alfíkem“ nebývá jednoduché; dělá si, co chce, je nadmíru sebejistý rozhodný, žádá si za každé situace respekt, úctu a obdiv. Svým způsobem to může být pro mnoho žen fascinující – a ano, pro mě je to doslova fetiš – ale k žití to není. Po třech letech mi došlo, že založit s Tomem rodinu, by byla sebevražda. Tolik submisivní a trpělivá jako moje maminka já už rozhodně nejsem. A odpouštět neustálé úlety také neumím, přeci jen mám nějakou sebeúctu.
Pokračování 4 / 4
4. Asi už mi zbývá jen vztah z rozumu
Jenže třicítka mi buší na dveře a mnohé kamarádky jsou už šťastně vdané, plánují děti (které bych mimochodem už moc chtěla) a já jsem stále sama. Ne že bych měla nouzi o potencionální partnery, ale většina mužů, kterým se líbím, mi prostě „nevoní“. Čas od času se pochopitelně zjeví nějaký elegantní a sebejistý „macho“, který mě přitahuje, jenže vzhledem k tomu, že už mi není dvacet, dokážu být racionálnější. Už jsem schopná vidět i jeho negativní stránky, a těch bývá pro partnerský život obvykle víc než dost. A tak žiji už půl roku jako jeptiška.
Jenže před nedávnem nastoupil do práce nový šéf; o 8 let starší, rozvedený, schopný, krásný, dominantní i šarmantní, občas nesnesitelně autoritativní, rýpavý, přezíravý … no byla bych se schopná rozplývat a pohoršovat ještě půl hodiny. Navíc má tento pán, jak už to v mém případě bývá, o mě zájem. Někdy si myslím, že mám pro tyto typy na čele napsané „Chceš mě?“. Bohužel tuším, že rodinné štěstí by mi nový vztah nepřinesl. Naprosto vážně uvažuji, že z práce odejdu. Jenže co dál? Nikdy jsem se nezamilovala do „normálního chlapa“, pokud chci rodinu, asi už mi zbývá jen vztah z rozumu.
(Elen, 29 let)
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!