Eliška má manžela, kterému je věrnost naprosto cizí. Dlouhé roky byla k jeho záletům velmi tolerantní, teď ale hrnec trpělivosti přetekl. Jak má svého muže zkrotit?
Už když jsem před víc než dvaceti lety začala s mým současným manželem chodit, bylo mi jasné, že to není žádný svatoušek. Byl velmi oblíbený ve společnosti, pořád kolem sebe měl houfy holek a kolovaly o něm pověsti, že žádné neodolá. Něco na tom asi bylo, protože neodolal ani mně, a ačkoliv jsem nedoufala, že by nám to mohlo vydržet, nakonec z toho byla láska jako trám. Spousty dívek mě od té doby nesnášely, ale mně to bylo jedno. Ze začátku totiž Lukáš vážně sekal latinu. Jeho kamarádi a známí mi neustále říkali, že ho nepoznávají, jak moc se změnil. Prý má v hlavě jenom mě a jiné holky jsou pro něj tabu.
Nedělala jsem si iluze, že by byl stoprocentně věrný, ale poslouchalo se to hezky. Nikdy jsem nepátrala po tom, jestli opravdu vydržel mi nezahnout, nechtěla jsem to vědět a nezajímalo mě to. Pro mě byly ve vztahu důležitější hodnoty než věrnost a věděla jsem, že ve všech ostatních ohledech se na Lukáše můžu spolehnout. Navíc jsme ty první dva roky byli jako jedno tělo, jedna duše, takže asi ani moc prostoru pro neplechy neměl. A pak nastal zlom.
Neplánovaně jsem totiž otěhotněla a museli jsme řešit, co dál. Ani jeden jsme z toho nejdřív nebyli příliš nadšení, ale dohodli jsme se, že to zvládneme. V té chvíli ale začal Lukáš blbnout. Jelikož jsem ve svém stavu už moc po večírcích chodit nemohla, vyrážel občas sám a ke mně se dostávaly různé zprávy o tom, kde, co a s kým vyváděl.
Chápala jsem, že je asi rozhozený z toho, že se mu kompletně mění život, ale nelíbilo se mi, že tyhle věci dělá veřejně a na mě si pak všichni ukazují prstem a litují mě. Tehdy jsme měli první vážnou promluvu. Řekla jsem mu, že pokud má opravdu potřebu tyhle věci dělat, ať se alespoň snaží být diskrétní a nepřivádět mě do trapných situací.
Brzy jsem se nicméně už nemusela stresovat vůbec. Lukáš si vydupal, že bude u porodu, ačkoliv jsem po tom úplně netoužila, ale nakonec se ukázalo, že to byl správný krok. Od té chvíle jsem pro něj byla bohyně a naše dcera se stala středobodem jeho vesmíru. Na ostatní ženské zapomněl a žili jsme si poklidný život. Byla jsem šťastná, že ho mám, protože se opět ukázalo, jak velkou oporou mi dokáže být, obzvlášť v době, kdy jsem se dozvěděla, že nemohu mít další dítě, po kterém jsem toužila. Jen díky Lukášovi jsem situaci zvládla a začala být zase šťastná.
Když naše dcera dospěla a odstěhovala se, nastal další zlom. Dlouho jsem nic netušila a byla spokojená, ale pak jsem zjistila, že Lukáš opět vyvádí. Měli jsme dohodu, že jednorázové záležitosti jsou v pohodě, ale dlouhodobé milenky jsem nebyla ochotná tolerovat. A pak se najednou ukázalo, že jich Lukáš má hned několik! Jen v našem městě jich bylo šest a když jsem to na něj vybalila a hádali jsme se, přiznal se, že dalších šest má v jiných městech, kam jezdí na služební cesty!
Vůbec jsem nechápala, kde na to bere sílu, protože i náš sexuální život byl stále aktivní a na nezájem z jeho strany jsem si nemohla stěžovat. Nicméně tohle bylo už za hranicí mé tolerance. Dvanáct milenek? To už přece není nevěra, to je nemoc! Snažila jsem se s ním o tom mluvit a dotlačit ho k doktorovi, ale nechce o tom ani slyšet. Tvrdí, že je naprosto v pořádku a že každý chlap má přece milenky.
I kdybych byla ochotná na tento argument přistoupit, pořád si myslím, že dvanáct milenek v pořádku není! Nechci ho opouštět, jinak se máme pořád rádi, ale co s tím mám dělat?