Tchán mi nikdy nebyl moc sympatický, už od okamžiku, kdy jsme se před třemi lety seznámili. Ne že bych se nějak vyznala v lidech, ale asi každý někdy zažil ten pocit, kdy vám nějaký člověk nesedí a není vám v jeho přítomnosti dobře, aniž byste vlastně věděli proč. U mě to bylo možná i proto, že jsou mi odjakživa nepříjemní muži s knírem. Nemá to žádný racionální základ, jen mi vždycky připadalo, že pod tím divným pruhem vousů něco skrývají.
Poprvé jsem ho viděla, když jsem s Karlem chodila už skoro rok. Jeho mámu jsem znala už delší dobu, ale otec byl spíš tajemná neznámá. Ne že by mi ho Karel nechtěl představit, ale vytížený pan podnikatel zkrátka nežil tak úplně rodinným životem a přítel nechtěl první setkání pořádat mezi dveřmi, ale při nějaké lepší příležitosti. Nakonec se to povedlo, když jeho máma slavila kulaté narozeniny a uspořádala rodinnou oslavu, na kterou jsem byla taky pozvána.
Budoucí tchán mě tehdy hned na přivítanou políbil na obě tváře, takovým tím mlaskavým vlhkým způsobem, který úplně nesnáším. Navíc mi to připadá naprosto nevhodné od úplně cizího člověka, kterého vidíte prvně v životě. O tom, že tohle má dovolit žena muži, byť je mladší, ani nemluvě. Brala jsem to tak, že měl tenkrát docela upito, a tak jsem nijak nekomentovala ani nepřeslechnutelnou poznámku k synovi na téma mých tělesných proporcí.
Pak jsme se znovu viděli až zas za půl roku a zhruba v tomhle intervalu pomalu až do svatby. Zatímco s Karlovou mámou jsem si od začátku dobře rozuměla, tchán byl pro mě vlastně nadále spíš jen cizí člověk, kterého jsem občas náhodně zahlédla. A popravdě mi to ani nevadilo.
Zlom nastal, až když se nám vloni narodil syn. Je to první vnouče v rodině, takže je o něj velký zájem, navíc tchán podnikání postupně omezuje a už bývá doma víc než dřív. Vídáme se tedy mnohem častěji, obvykle třeba jednou za dva týdny. Tchyni potkávám ještě častěji, protože ta už je v důchodu a pomáhá s hlídáním, ale hlavně o víkendech se scházíme v širší rodině zejména u nich doma, protože mají obrovský dům, kde se obvykle setkává hodně lidí najednou.
Pokládal mi opravdu podivné otázky
Tchán se o mě na můj vkus až moc zajímal už během těhotenství – často mi sám od sebe volal, což by samozřejmě nevadilo, ale vedl vždycky takové zvláštní řeči. Jestli se manželovi líbím i s břichem, jak o sebe pečuju, kolik jsem přibrala, dokonce jestli mám chuť na sex i v tomhle stavu. To už mě dost zarazilo, ale protože vím, že je trochu zvláštní, brala jsem to jako jeden z jeho neobvyklých způsobů konverzace a snahu „být se mnou kamarád“. Odpověď jsem nějak neutrálně zahrála do autu, přišlo mi opravdu divné bavit se o tomhle s otcem svého manžela.
Když jsem porodila a tchán s tchyní se přišli podívat do porodnice, kochali se samozřejmě hlavně miminkem, ale stejně tak jsem si nemohla nevšimnout, že tchána snad ještě víc zaujala moje obří prsa. Zíral na ně dost nepokrytě, až jsem nechápala, že si toho kromě mě nikdo jiný nevšiml. Nakonec jsem sama sebe přesvědčila, že mi hormony lezou na mozek a jen si něco vymýšlím.
Jenže skoro pokaždé, co se za poslední rok vidíme, dochází i na další věci. Začalo to různými slovními narážkami, dvojsmysly a podivnými komentáři či otázkami. Samozřejmě vždycky v době, kdy jsme byli zrovna sami nebo jen s miminkem. Tchán třeba naprosto nevinně nadhodil, že ho vždycky zajímalo, jaké pocity zažívá žena při kojení. Jestli je to stejné, jako když jí prsa „opečovává“ milenec. Ale protože jeho žena ani jedno z dětí nekojila, tak se nikdy neměl koho zeptat.
Zpětně přesně vím, jak jsem měla tehdy reagovat – poslat ho rázně s takovými řečmi do háje, říct mu, že mi to vadí, a pobavit se s manželem. Neudělala jsem ani jedno z toho. Byla jsem moc slušná, moc stydlivá, moc ovlivněná šestinedělím, zkrátka jen jsem zrudla, něco zamumlala a nechala ho, ať se baví na můj účet. A tím jen odstartovala další podobné situace.
Nevynechá jedinou příležitost k doteku
Kromě tohoto verbálního obtěžování si tchán dokáže i nenápadně „sáhnout“. Třeba když ode mě přebírá malého, pokaždé se mu povede sáhnout mi na prsa. O uvítacích a rozlučkových objímáních a líbáních ani nemluvě, to je prostě odporné. Snažím se takovým situacím vyhýbat, co to jde, ale čas od času se mu to stejně podaří. Tím základním jsou ale hlavně ty řeči, to, jak se na mě dívá – mám pocit, že se vyloženě baví tím, jak trpím.
A proč s tím něco neudělám? Protože se bojím, že by se to obrátilo proti mně. Karel svého otce zbožňuje, je pro něj profesním vzorem, a kdybych najednou přišla s tím, že jeho otec je podle mě úchylné prase, které obtěžuje vlastní snahu, obávám se, že by mi nevěřil a zareagoval ve smyslu „Ty ses zbláznila, táta je úžasnej, o co ti jde, mimino ti zatemnilo mozek!“ – zkrátka by ho to určitě jen rozčílilo.
Navíc celá jejich rodina je taková soudržná a pohodová – máma, Karlova sestra a její přítel, se kterými si moc rozumím… Neumím si představit, že bych teď do toho přišla s takovým tvrzením, celé bych to rozvrátila a to mi přijde jako moc velká daň. Chtěla bych to s tchánem vyřešit sama, ale když jsem to trochu zkusila – tedy naznačila mu, že mi ty řeči vadí, dělal úplně nechápavého a tvářil se, že neví, o čem mluvím. Pak byl týden klid a s o to větším gustem se pak vše vrátilo.
Začínám z toho být opravdu nešťastná, každé setkání už mě dopředu stresuje a je mi z toho špatně, děsím se, co zas bude. Vím, že jde hlavně „jen“ o slova – zatím. Ale ono to někdy naprosto stačí…
