Myslím, že to byla herečka Eva Holubová, která jednou někde s nadsázkou prohlásila, že už od dvanácti let vypadá na čtyřicet. Mně je čtyřicet, ale vypadám tak na šedesát! Ze svého vzhledu mám strašný mindrák. Za můj „make-up“ může sám život.
1. Vždycky jsem vypadala starší
Přitom ještě před pár lety mi nepřipadalo, že je to tak strašné. Je pravdou, že vždycky jsem vypadala o pár let starší, než jsem skutečně byla, ale nebylo to tak extrémní. Když jsem byla mladší, dokonce jsem to nějaký čas považovala za výhodu.
Na střední se o mě zajímali starší kluci, připadala jsem si atraktivní, a nikdy se mi nestalo, že by po mně někdo někde chtěl občanku a vystavoval mě pro teenagera trapným situacím. Spolužačky mi záviděly, a když měl někdo sehnat alkohol nebo cigarety na diskotéce, já uspěla vždycky.
Až na vysoké jsem zjistila, že vypadat v osmnácti na pětadvacet nemusí být vždycky úplně ono. Když jsem od nových spolužáků dostala za první měsíc asi deset dotazů, jestli už jsem studovala něco jiného, začal mi můj dospělý zevnějšek poprvé trochu vadit. Na druhou stranu, o partnery jsem tenkrát nouzi rozhodně neměla.
A když se dnes dívám na fotky z té doby, byla jsem i hezká holka. Ano, mezi vrstevníky jsem skutečně působila o dost starší, bylo to znát na první pohled, ale rozhodně jsem nebyla žádná ošklivka. Sama nevím, kdy se to začalo lámat.
Každopádně třicetiny jsem oslavila už jako vdaná paní, pětatřicítku jako máma tří dětí – a čtyřicítku jako vdova. Je možné, že by se mi tohle všechno tak promítlo od obličeje? Nechce se mi tomu ani věřit, ale faktem je, že posledních deset let v mém životě bylo poměrně dost turbulentních, o nějakém klidu nemohla být řeč.
- Jak se vyvíjel Evin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Zdeněk mi obrátil život o 180 stupňů
Po vysoké škole jsem nastoupila do jedné banky na juniorskou pozici produktové manažerky. Prací jsem žila, bavila mě, byla velmi dobře placená a slibovala kariérní postup. Daní za to bylo často i dvanáct hodin v práci, přesčasy, neustálá přítomnost na telefonu i o víkendu. Když jsem v práci nebyla, tak jsem na ni aspoň myslela.
Náročné to bylo i lidsky – v sektorech, kde se točí velké peníze a jde o posty, moc přátelské vztahy hledat nelze. Každý čeká na vaše zaváhání nebo chybu, aby vás nahradil, nebo si přisvojil něco, co se vám podaří. Vydržela jsem to čtyři roky. Za tu dobu mě sice dvakrát povýšili a plat mi vzrostl na dvojnásobek nástupního, ale už jsem z toho ani neměla radost. Domů jsem se vlekla jako utahaná troska a víkendy jsem prospala.
Naštěstí jsem v pravý čas potkala Zdeňka. Předtím jsem na vztah neměla ani pomyšlení, ale tenhle chlap si šel nekompromisně za svým. Pod jeho vlivem jsem si vzala v práci nejdřív měsíční neplacené volno, odjela s ním do Indie a po návratu jsem se ještě několik týdnů trápila, než jsem dala nakonec výpověď. Měla jsem našetřené slušné peníze – byla jsem zvyklá moc neutrácet – a teď se mi hodily, protože se Zdeňkem jsme následující rok skoro pořád cestovali
Podívali jsme se kromě Antarktidy na všechny kontinenty.
Cestovali jsme jako baťůžkáři co nejlevněji, v nejskromnějších podmínkách, však jsem to taky několikrát odnesla různými zdravotními potížemi. A po návratu jsem zjistila, že jsou skoro všechny úspory pryč. Bylo na čase najít si novou práci, předtím jsme ovšem ještě stihli svatbu. Do nového zaměstnání už jsem nakonec nenastoupila, protože jsem otěhotněla. A navíc jsme koupili dům.
Dům bylo silné slovo, šlo v podstatě o ruinu na vesnici asi padesát kilometrů za Prahou. Byl to Zdeňkův sen, mít velký dům na vesnici, s tím „starosvětským“ duchem, vychovávat děti v přírodě bez konzumních lákadel všude okolo.
Na domě jsme dřeli nepřetržitě vlastně pořád. Nikdy nebyl úplně hotov. Zatímco všichni v okolí radili, zbourejte tu pastoušku a postavte si něco moderního, Zdeněk šel nekompromisně za svým snem a opravovali jsme cihlu po cihle.
Pokračování 3 / 4
3. V devátém měsíci jsem míchala maltu
Jak to vypadlo v praxi? Ještě v devátém měsíci jsem vozila kolečka naložená sutí, nosila cihly, míchala maltu, vyvářela partě zedníků. Do porodnice jsem jela div ne v montérkách. A i šestinedělí probíhalo poněkud nestandardně – na dnešní poměry. Naše praprababičky by ho asi považovaly za normální. Zkrátka jsem se zase zapojila do práce. Nebylo zbytí, jinak bychom v zimě neměli kde bydlet.
Se Zdeňkem jsme se shodli, že bychom druhé dítě chtěli co nejdřív. Vzhledem k tomu, kde jsme bydleli, to bylo do budoucna praktičtější. Navíc jsme chtěli i s dětmi zase jednou cestovat. Podařilo se mi otěhotnět docela brzy po porodu. Jenže s čím jsme nepočítali, bylo překvapení v mém břiše. Došlo totiž na dvojčata.
Lukáš a Mareček se narodili, když byl prvorozené Lucince rok a půl. Dovedete si asi představit, jak to u nás vypadalo. V některé dny jsem měla chuť se vším praštit a skočit z okna, jindy jsem hodinu v kuse brečela, příště už jen rezignovaně seděla a poslouchala, jak pláčou tři děti najednou. Zdeněk byl od rána do večera v práci, a když přijel, pracoval na domě. Na nějakou pomoc s dětmi nebyl čas.
Na aspoň občasnou výpomoc chůvy nebo někoho na úklid zas nebyly peníze, všechno spolykal dům. A neměli jsme ani oporu v rodině. Mí rodiče totiž Zdeňka nepřijali, nebyl pro ně dost dobrý (proč se jako inženýrka zahazuješ s nějakým truhlářem?!), a tak mi to zpětně dávali „sežrat“. Čas od času se přijeli na vnoučata podívat, ale to bylo tak všechno. A Zdeněk už rodiče neměl.
Pokračování 4 / 4
4. Čekala jsem konečně klidný život, ale přišla tragédie
Před dvěma lety jsem si chvíli myslela, že už konečně bude období klidu. Od narození Lucky jsem se nezastavila, nepamatuji si, kdy jsem naposledy spala déle než dvě tři hodiny v kuse. Ale dům se konečně chýlil ke konci, Lucka už chodila do školy, dvojčata začala jezdit do školky a mně najednou připadalo, že všechno zvládnu levou zadní.
Jenže ten nahoře mi prostě asi klid nepřeje. Pár týdnů na to se můj muž zabil v autě. Dnes už to píšu věcně, tehdy jsem se samozřejmě víceméně složila. Aspoň že v tu chvíli mí rodiče spolkli všechny komentáře, přijeli a postarali se o děti. Jinak nevím, jak bych to zvládla! Když jsem se vzpamatovala z nejhoršího smutku, musela jsem jednat prakticky. Dům byl sice až na drobnosti hotový, ale dluhů jsme měli kvůli němu pořád dost.
Takže jsem nastoupila do práce. Opět do banky, s denním dojížděním 50 kilometrů do Prahy a zpátky. S úmorným brzkým stáváním, večerními příjezdy, kdy už vidím děti často jen v posteli. Nebýt mé mámy, která odešla do předčasného důchodu a v péči o vnoučata se najednou našla, asi bychom to nedali. Splácím hypotéku, živím sama tři děti a denně se ptám, kdy tohle skončí.
Při každém ranním pohledu do zrcadla se sama sebe leknu. Je mi čtyřicet a něco, ale vrací se mi obraz uštvané ženské, které by každý tipl klidně šedesátku. V rámci možností se o sebe starám, barvím si vlasy, maluju se, jenže to hlavní – vrásky, příšernou únavu, starosti, kruhy pod očima, smutek, prostě ten náklad, co mám na bedrech, zamaskovat nejde.
Dřív jsem vypadala starší o pár let, ale posledních deset roků jako by mi na vzhledu přidalo dvakrát tolik. Když jdu s dětmi, nepřekvapilo by mě, kdyby si někdo myslel, že jsem jejich babička. I moje máma občas vypadá mladistvěji než já. A neostýchá se mi to připomenout.
Ze svého vzhledu mám dost komplexy. Hlavně v bance plné mladých krásných reprezentativních žen. Navíc bych si ráda našla nového partnera. Neříkám, že teď hned, ale do konce života sama zůstat nechci. Jenže co pak mě nějaký v mém věku bude chtít? Proč by se mu měla líbit šedesátiletá bába?!
Eva, 40 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!