Kterému chlapovi se to někdy v životě nestalo? Přesně to jsem řekla svému muži, když ho po dvaatřiceti letech manželství v posteli poprvé potkala noční můra všech mužů. Zatímco tehdy to byla zřejmě náhoda daná únavou, podruhé už své sehrála nervozita a podvědomý strach, že se to bude opakovat. A manžel se následně zasekl. Odmítá se mnou spát, protože se bojí další „ostudy“, ačkoli já to tak vůbec neberu.
Samozřejmě po tolik letech strávených spolu - jsme spolužáci ze střední školy, známe se pětatřicet let – je jasné, že už to v posteli nebude tak žhavé jako na začátku ani co se týče nadšení a jiskry, tak frekvence. Přesto si myslím, že i v tomhle směru máme – tedy donedávna jsme měli – s mužem moc hezké manželství.
Kdysi jsme se milovali denně, pak několikrát týdně, po narození dětí jsme se ustálili na zhruba dvou milováních za týden. Byly doby, kdy jsme měli i dlouhou pauzu, jako každé manželství jsme si prošli různými krizemi a na sex zkrátka nebyla nálada. Ale všechno jsme zdárně překonali a jsme pořád spolu a myslím, že když ne vyloženě šťastní, tak určitě spokojení.
Náš sexuální život pak zaznamenal dokonce restart poté, co obě děti skoro současně odešly z domova. Starší syn se odstěhoval do svého bytu a mladší dcera nastoupila na školu a začala bydlet na koleji, odkud přijela domů tak jednou za měsíc. Najednou jsme měli pro sebe spoustu času – a také soukromí, kterému už jsme za ta léta odvykli.
Po odchodu dětí z domu dostal sex nový impuls
Zpočátku jsme na sobě pozorovali „syndrom opuštěného hnízda“, kdy jsme tak nějak nevěděli, co s prázdným domem, co sami se sebou jen ve dvou. Ale zdárně jsme to překonali a naopak si začali užívat. A v posteli to začalo být zase zajímavé. Po letech jsme se nemuseli bát, jestli zrovna někdo nepřijde domů nebo jestli nás děti o dva pokoje vedle neslyší. Oba jsme se uvolnili a užívali si.
Až donedávna. Zkraje roku se ve firmě, kde manžel pracuje, měnilo vedení a s ním i všechny dosavadní pořádky, také se dost propouštělo. Karel má najednou práce za tři a ještě se pořád bojí, aby nedošlo i na něj, a tak dře o to víc. Domů chodí později než dřív a unavený. O víkendu pak půl dne prospí.
Samozřejmě se to projevilo i v posteli, poslední tři měsíce večer často jen s omluvou padl a okamžitě usnul. Veškeré sexuální aktivity jsme odsunuli na sobotní večer, kdy byl aspoň trochu svěží. Jenže i tak toho je na něj asi moc – a přece jen mu je dvaapadesát let.
Po prvním nezdaru se to snažil za každou cenu „přebít“
Před asi pěti týdny jsem se v pátek chystali jít spát a Karel byl dokonce ten, kdo s návrhem pomilovat se přišel. Začali jsme se líbat a mazlit jako kdykoli jindy – a ono pořád nic. Ať jsme dělali, co jsme dělali, erekce nepřišla. Viděla jsem, jak je muž čím dál nervóznější, až mě nakonec odstrčil, že to nemá cenu, a roztrpčeně se posadil.
Moc jsem honem nevěděla, co říct, vím, jak je to pro mužského citlivá věc. Když pořád mlčel a jen zarputile koukal před sebe, zkusila jsem se k němu přitulit, ale vůbec o to nestál. „Neblbni, to se stalo přece někdy každému, to není žádná tragédie. Jsi holt unavený, tak si tělo říká o odpočinek,“ domlouvala jsem mu. Ale on jen vyštěkl, že jemu se to tedy nestalo ještě nikdy!
Druhý den byl ale zase v pohodě a já to pustila z hlavy. V sobotu jsme byli na návštěvě až do noci a v neděli šel manžel brzo spát. V týdnu jsme na sex neměli vůbec pomyšlení a znovu na něj došlo zase v pátek a opět z jeho popudu.
Ale už od začátku jsem cítila, že je něco špatně. Nebylo to naše klidné milování jako obvyklé, ale horečná nervózní činnost. Vypadlo to, že manžel se nechce milovat proto, abychom se navzájem potěšili, ale aby si zkrátka dokázal, že je pořád chlap. A samozřejmě sám na sebe tím vytvořil tlak, který v tu chvíli asi nemohl dopadnout jinak než dalším „selháním“.
Tentokrát jsem raději neříkala vůbec nic, protože vypadal jako výbušný papiňák, kdy postačí slovíčko a přijde exploze. Jen jsem ho objala a hladila, jenže asi po minutě, kdy vypadal, že se rozbrečí, na mě naopak vyjel, ať ho neutěšuju jak nějakého chudinku.
Zasekl se a o milování nechce ani slyšet
Tak jsem se odtáhla a už trochu dotčeně řekla: „Nevím, co mám dělat. Chci ti jen vyjádřit podporu a dát najevo, že z mého pohledu o nic nejde.“ „Ne? A to ti jako nevadí, že máš doma impotenta?“ vyštěkl. Věděla jsem, že je to jen přehnaná reakce daného okamžiku, a tak jsem se nenechala vyprovokovat. Mlčky jsem se oblékla, lehla si pod peřinu a předstírala, že jdu spát.
Druhý den byl manžel dost nevrlý – a trvá to v podstatě doteď, tedy měsíc a kousek. A co je horší, od té doby už jsme se ani jednou nemilovali. Z jeho strany přichází každý večer nekompromisní jednoznačné gesto, tedy otočení ke zdi a předstírání spánku, abych to ani nezkoušela.
Přesto jsem se několikrát pokusila, přitulila se, líbala ho, ale buď jen pasivně ležel, nebo mi rovnou řekl, ať toho nechám, že to nemá cenu. Perou se ve mně různé pocity. Uražená ženská ješitnost, že mě můj muž odmítá, lítost a soucit k němu, ale i vztek, že se takhle zasekl a nechce to řešit.
Chodím kolem něj po špičkách a netuším, jak se teď chovat. Nevím, jestli hodlá takhle „stávkovat“ už napořád, nebo se časem umoudří. Navrhla bych mu třeba návštěvu lékaře, předepsání nějakého léku pro povzbuzení, než se to urovná, aby zas získal sebevědomí. Ale bojím se mu to říct, že ho jen ještě víc naštvu nebo si to vyloží nějak špatně. Stejně jako jsem se nezeptala, jestli se zkoušel uspokojit sám. Ráda bych mu pomohla, ale to chlapské ego se dá tak snadno pošlapat…
Eva, 49 let