Vzhled bohužel ovlivňuje postoj a chování lidí k vám víc, než jsem si kdy myslela
Už na konci základky mi občas říkali „Barbie“. Což mě, holku, která třikrát týdně seděla v zimě i v horku v kajaku na kanále, šíleně štvalo. Žádná Barbie jsem opravdu nebyla (a nejsem), ani smýšlením, natož chováním a zájmy! Jenže jako rusovlasá kopie Barbie opravdu vypadám a vzhled bohužel ovlivňuje postoj a chování lidí k vám víc, než jsem si kdy myslela. Navíc mužům kdosi nakukal, že zrzky myslí vagínou. A tak mají pocit, že když mám zrzavé vlasy, jemné rysy, pomněnkové oči, trčící trojky a pas jako bych měla pod trikem korzet, že se přilepím na každého „joudu“, který na mě zachrastí klíčky od BMW nebo zamává tučnou peněženkou.
Aby nedošlo k nedorozumění, jsem samozřejmě ráda, že jsem podle dnešních měřítek pohledná. Ale byla bych o mnoho spokojenější, kdybych nemusela mít pocit, že si mám navléct burku, abych měla od určitého chování mužů a některých žen svatý pokoj. A pozor, nemyslím tím výhradně sexistické poznámky, ale zkrátka postoj některých lidí k mé osobě, postoj, který by se dal shrnout do věty: „Je hezká, tak bude blbá.“ nebo „Čím hezčí, tím blbější.“. Zejména ve škole to pak bylo hodně nepříjemné. Na konci základky jsem svojí frustraci řešila hodně radikálně, ale rychle mi došlo, že to není to pravé ořechové.
Jak se vyvíjel Gábiny příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou pátou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Ostříhala jsem se, převlékla se do černého a pokoušela se hrát na drsňačku
Nebudu zabíhat do detailů, ale určité situace na základní škole mě dotlačily k těžké pubertální rebelii (naštěstí až po přijímačkách na gympl). Ostříhala jsem se až na úzký proužek vlasů tátovou mašinkou, z uší jsem si udělala cedník, převlékla se do černého a pokoušela jsem se hrát na drsňačku. Jenže mi to nešlo. Vlastně jsem si připadala hloupě. Parta, do které jsem se pokoušela začlenit, mi nebyla blízká vůbec ničím.
Od větších průšvihů mě tehdy zachránili moji zlatí rodiče, kteří nás s bratrem poslali na dva měsíce k příbuzným do Francie, kde jsem se pochopitelně zamilovala. Černé hadry i piercingy letěly do koše a já šíleně litovala, že jsem si oholila svoje zrzavé „háro“, nad jehož barvou se rozplývala celá tetičky rodina. „Kdybych měla ty vlasy, tak si mě určitě všimne!“ říkala jsem si. (Ale všiml si mě i bez nich.)
Francouzi mi přišli úžasní, ale možná to bylo i tím, že jsem tehdy ještě francouzsky moc nerozuměla. Po hurikánu, který se mi proháněl hlavou v Čechách, jsem v prosluněné a uvolněné Provence cítila jak v nebi. A to i díky tetě, která se mnou hodně mluvila a rozebírala, co mě trápí. Ač mám rodiče moc ráda, nedokázala jsem se jim tak otevřít jako tetě. Z Francie se domů vracel úplně jiný člověk – slečna s francouzským šarmem, která to už měla v hlavě alespoň trochu srovnané. Jenže život se samozřejmě ihned rozhodl prověřit jak moc.
Pokračování 3 / 4
Milovala jsem matiku, ale ten chlap mi ji naprosto znechutil
„Jste ve správné třídě, slečinko? Tady jsou matematici. Víme?“slyšela jsem jako první souvislou větu, první den na gymnáziu, kam jsem se dostala do výběrové matematické třídy. Matika mi do té doby šla a bavila mě, což můj profesor a třídní na gymplu nebyl ochotný pochopit či alespoň akceptovat. Bohužel jsme onoho šovinistu měli i na fyziku a chemii, a tak jsem musela neustále vyvracet podezření, zda jsem něco neopsala a že látce opravdu rozumím, skutečně ji umím a dokonce bývám lepší než kluci. Mé mamince tento člověk na konzultaci řekl do očí: „Učím už 20 let a slečinky tohohle typu matematika stejně živit nebude!“. Ano neživí, jenže právě kvůli takovým lidem, jako byl můj profesor na matematiku! Bohužel nebyl na gymnáziu jediný, a tak jsem přestoupila na humanitní gympl a začala se naplno věnovat oblíbené francouzštině a dalším jazykům.
Do toho jsem dál jezdila i s bráchou v kajakářském oddíle a systematicky se učila „odpálkovat“ „týpky“, kteří měli pocit, že velká prsa, štíhlý pas a hezký obličej automaticky znamenají, že mám průvan v hlavě. V oddíle jsem se vlastně nakonec cítila nejlíp. Nejezdila jsem blbě, ani skvěle, kluci sice měli sem tam nějakou poznámku, ale po pár letech si vše tak nějak sedlo a nikdo z nich se mě nepokoušel „sbalit.“ Vlastně jsem se stala takovým oddílovým maskotem. „Přijela s váma ta zrzka? Jó? Super! Už si navlíkla neopren?“, bývaly první věty, když jsme dorazili na nějaké závody. Nakonec jsme z toho měli všichni srandu. Jenže lidi od vody bývají pohodáři. Kéž by to tak bylo i v práci…
Pokračování 4 / 4
Nechtěla jsem dělat jen živou dekoraci, chtěla jsem ukázat, že něco umím
Už na vysoké (studovala jsem architekturu) jsem pracovala v několika firmách jako asistentka. Dveře mi ale neotvíraly znalosti, ale vzhled. Což by se někomu mohlo zdát docela prima, jenže já nejsem ten typ holky, co chce těžit z toho, jak vypadá. Ze čtyř firem, kde jsem na vysoké pracovala, jsem utekla, protože dřív nebo později se mě nějaký z šéfů pokoušel dostat do postele, a to vás zákonitě časem přivede do nepříjemných situací. Navíc jsem nechtěla dělat jen živou dekoraci, ale ukázat, že něco umím. V tom mě například moje skvělá (a krásná) maminka naprosto chápala, na rozdíl od bratra, který mi s gustem mluvil do duše. „Jsi fakt koza, mohla bys žít ve vatě a ty chceš furt světu něco dokazovat.“ říkával často, a možná měl pravdu.
Po škole se mi podařilo najít skvělou práci se úžasnou šéfovou (ženu!), jenže tato vzácná dáma ve 43 letech nečekaně otěhotněla a na její pozici nastoupil muž. Nebudu se rozepisovat, scénář byl velmi podobný jako mnoho předchozích (do postele jsem s ním nevlezla). Vrcholem bylo, když se podepsal pod projekt, který jsem celý připravovala já. Když jsem se na poradě ohradila, tak s naprostým klidem prohlásil: „To si opravdu někdo z přítomných myslí, že tato mladá a bezesporu neobyčejně přitažlivá dáma, je skutečně schopná vypracovat to, co máte v rukách?“. Tehdy mi ruply nervy a ztropila jsem scénu hodnou hysterické Barbie. Z práce jsem odešla a nyní si balím kufry do Francie k tetě, budu pracovat na statku a rovnat si myšlenky. Vzhled nemusí být vždy výhoda, i když – nechci se rouhat – jsem samozřejmě osudu vděčná, že dobře vypadám. Jen někdy nevím, jak s tím naložit, možná mám prostě klučicí duši v nápadně ženském těle.