Gábina (29): Přiznal se mi k nevěře a mrzí ho to. Mám mu dát ještě šanci?

Elynor: Já někdy vnímám věci tak obsáhle, že to pak neumím srozumitelně říci. Proto jsi špatně pochopila, co jsem měla na mysli. Proto taková reakce a to právo
na lásku, úctu a obdiv. Omlouvám se za svou verbální nešikovnost a prosím tě, přečti si celý můj příspěvek a taky předchozí od farah.farah. Celá ta mou napsaná věta je: "Dívka si může totiž tohle všechno uvědomit, uvědomit si, jak je její vnitřní pocit jistoty a sebevědomí závislý na vztahu a může na sobě v tomto smyslu pracovat. Tedy uvědomit si a přijmout za své, že každý člověk má svou cenu takový jaký je, že si svou cenu a úctu okolí i lásku, nemusí ničím zasloužit." Tím jsem myslela, že se ta nemusí v ničem ohlížet na to, co řekne okolí, že nemusí svou cenu a identitu odvíjet od svého vztahu, že ONA má svou cenu taková, jaká je. Tedy že ONA nemusí žít s nikým, kdo ji není milý, že se ONA může svobodně rozhodnout pro to, co udělá. Že pokud ji někdo miluje, pak ji přijme takovou jaká je. A že pokud se rozhodne s hochem zůstat dál, její cenu a důstojnost to nepoškodí. Že když se naučí sama sebe milovat a ne porovnávat se s jinými a snažit si něco zasloužit, získá to zdravé sebevědomí, které ji umožní vztah bez toho, že ji nějaký úlet ublíží. V žádném případě jsem nechtěla ani jenom naznačit, že by měla nějakou povinnost milovat někoho, koho milovat přestala, nebo tak nějak. Jinak i já bych přešla od fascinace rychle k odporu, "kdyby kterýkoli muž přede mnou klečel, plakal, a prosil mě." I kdybych úlet jako takový neřešila.---------------------------------------------------------------------------------------------------------------Co se týče internetové hysterie okolo uprchlíků - naprosto s tebou souhlasím a věř, přesto, že umím zůstat nad věcí, to, co se např. na fb děje, to mi neskutečně vadí.

...dokončím myšlenku ... z mála, které se tady dají ve zkratce uvádět. Nechci tady z toho dělat filosofickou diskuzi. Slečna z článku má dle mého názoru plné právo milovat takového muže, který si její lásku zaslouží (on není její dítě, a srovnávat to tedy s láskou mateřskou jaksi není úplně ideální), a jestliže si ona pro sebe vyhodnotí, že tento mládenec si zaslouží být milován, i když jí není věrný, tak není co řešit.

helza: Naštěstí si moje názory na cokoli poopravovat NEMUSÍM. Doufám, že už nikdy nezažiju, aby názory byly povinně předepsány. A k tomu "miluj bližního..." - to názorně předvádí mnoho hysterických příspěvků na internetových diskuzích ohledně uprchlíků. Tam je tolik lásky k bližním, že kdyby se měla realizovat, nežije už jediný uprchlík, který kdy překročil hranice EU. Takže na tu ničím nepodmíněnou lásku, kterou uplatňuje evropská civilizace, skutečně nevěřím. Ostatně mnohdy v minulosti různí kolonizátoři ve jménu křesťanského boha s láskou vyvraždili domorodé obyvatelstvo, a to, které nevyvraždili, násilím donutili zapomenout na původní kulturu a tradice, a milovat své uzurpátory. Misionáři nejrůznějších církví cestují po světě dosud a taky šíří tu ničím nepodmíněnou lásku - zapomeň na bohy předků, modli se k tomu našemu, a my ti dáme lék na nemoc, kterou jsme sem zavlekli - což je jen jeden příklad z mála.

Elynor: Budeš si muset svůj názor na Křesťanství značně poopravit. Miluj bližního svého, jako sebe samého je hlavní přikázání. Miluj i svého nepřítele, blahoslavení chudí duchem atd.... Celé Křesťanství je o tom, že všichni, i ti nejmenší jsou děti Boží a tím jsou vyjímeční, tím si zaslouží úctu. Tak, jako v těle je pro život důležitý každý orgán a každý orgán je třeba chránit a vážit si ho, mozku, srdce, krásné tvářičky, stejně jako střev a konečníku, stejně tak je to s člověkem. Každý je důležitý. Je toho víc, ale asi tak nějak o tom je Křesťanství.

Elynor: Já bych do toho náboženství taky nezatahovala. Reagovala jsem pouze na větu, že na lásku, úctu a obdiv nemá nikdo "nárok" - to si musí člověk zasloužit. Je tak strašně v naprostém rozporu se vším, tedy nejenom s tím, co učí Křesťanství, ale se vším, co dělá evropskou civilizaci civilizací. A hlavně s tou nejpodstatnější a nejdůležitější zásadou ve výchově dětí - ničím nepodmíněnou láskou. Právě dítě, které takovou láskou není v dětství obklopeno, má v dospělosti velký problém, protože svou identitu, sebevědomí a štěstí staví na tom, jak splňuje požadavky okolí, jak na něj okolí reaguje. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------A na druhé straně to, že člověk si musí úctu zasloužit je podstatou chování neevropských kultur. Ne Koránu, ale kultur. Tedy i asijských a původních amerických. Právě to dělá z těchto lidí to, čím jsou a co na nich vnímáme jako zlé. Oni si chtějí zasloužit úctu a obdiv a současně toho, kdo si ji v jejich očích nezaslouží, toho nijak nerespektují, toho nevnímají jako sobě rovného.---------------------------------------------------------------------------------------------------------------Největší průšvih pak je, že v případě, že očekávám, že si někdo můj obdiv, mou úctu a můj respekt zaslouží, pak očekávám, že obstojí podle MÝCH kritérií. A ta mohou být velice různá.

helza: Vážně? A já myslela, že právě křesťanství hlásá, že kdo je pilný věřící, dodržuje desatero a chová se dle toho, co mu vykládají kněží každou neděli v kostele, ten bude milován, spasen a přijde na nebesa - když si to zaslouží. A ostatní havěť patří do očistce nebo rovnou do pekel - taky podle zásluh. Tak nevím. No ale já nejsem věřící, neb pokládám všechna náboženství za prostředek k ohlupování a ovládání lidí, takže tedy nejsem ani muslimka. A do výše popsaného příběhu bych ani tak těžký kalibr jako náboženství nevytahovala, to s tím příběhem nijak nesouvisí.

Mata69: Tak to jsem nějak přešla, tuhle větu. Možná slečna určuje jak má vztah vypadat a chlapec se přizpůsobuje. Je mladý a kvůli sexu udělá cokoliv. Asi jsou ještě oba hodně nezralí.

Elynor: Vidíš a přesně to, co píšeš, že úctu a obdiv si musíme zasloužit, to je morální princip neevropské populace, to je základní princip myšlení muslimů. To není produkt Koránu, ale neevropských národů. Křesťanský charakter Evropy je právě stavěn na tom, že každý si zaslouží úctu a má nárok na lásku. A taková ničím nepodmíněná láska je přesně to, co nás dělá Evropany. Tedy nevím, možná jsi muslimka, potom se omlouvám.

Možná by jí měla praštit do očí věta, že on už má té jejich idylky někdy až po krk. Tak nevím co je to za "idylku", když to jde člověku tak na nervy... Chlap přede mnou klečící a brečící by ve mě asi taky mnoho obdivu nevzbuzoval, spíš naopak.
No a jinak by si měla uvědomit, proč s ním je a jestli s ním chce být dál. A jestli s ním bude, tak už mu to nesmí při každý příležitosti ometat o nos, nebo ho jen dožene k tomu, že to udělá znovu.

helza: to je právě omyl - na lásku, úctu a obdiv nemá nikdo "nárok" - to si musí člověk zasloužit. To nepřichází zadarmo a bez práce, naopak je to velice složité a namáhavé.

Velice by mě zklamalo, kdyby kterýkoli muž přede mnou klečel, plakal, a prosil mě, eventuálně mě chtěl uplácet nějakým dokazováním, jak moc mě miluje, a jak už to nikdy neudělá. To by bylo po lásce, protože chci milovaného muže obdivovat a vážit si ho, jak bych mohla mít nějakou úctu,obdiv a respekt ke slabochovi, co klečí a brečí? To ať jde do háje i s veškerým dokazováním, nevěra by mi byla jedno, ale že se k tomu neumí postavit a nést zodpovědnost za své činy, že je schopný a ochotný předvádět takové divadýlko, to by mi sakra vadilo.

farah.farah napsala něco velice důležitého. A pravdivého. Navíc něco, na čem lze stavět a díky čemuž lze nevěru a následné přiznání partnera brát jako pozitivní prvek jejich vztahu. Dívka si může totiž tohle všechno uvědomit, uvědomit si, jak je její vnitřní pocit jistoty a sebevědomí závislý na vztahu a může na sobě v tomto smyslu pracovat. Tedy uvědomit si a přijmout za své, že každý člověk má svou cenu takový jaký je, že si svou cenu a úctu okolí i lásku, nemusí ničím zasloužit.--------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Nejsem psycholog, takže to neumím přesně vyjádřit. Nějak - to právě neumím říct jak, s tím souvisí i to, že já jsem šťastná, když já miluju a dávám, ale současně, když mě na oplátku někdo zklame, nebo mi třeba i úmyslně vyloženě ublíží, tak mě to tak moc nebolí, chápu a vnímám to jako citový problém toho druhého. Tím pádem jej mohu i litovat, (vždyť on nezná ten krásný pocit někomu dávat). Což myslím obecně. V lásce pak mé štěstí vychází z mé lásky, z toho, že já miluji a pokud není, nebo přestane být opětována, pak o lásku přichází ten, který nemiluje, ne já. Což mi pomůže situaci ustát a co jsem teď asi pekelně zamotala. :))))

Jen tak pro doplnění. Nedávno pan doktor Šmolka říkal: dříve platilo zatloukat, zatloukat, zatloukat. Dnes, v době mobilů - mazat, mazat, mazat!

Rambíša: ona ta ztráta iluzí a velké lásky přijde tak jako tak....a obecně je obvykle nevěra známkou toho, že něco někde nefunguje a že je potřeba něco změnit. Slečna si myslela, že má dokonalý vztah, jenže jí ani nenapadlo, že dokonalost může být nudná. Tak má po iluzích a je na ní, jeslti to zruší nebo něco zkusí změnit (oni oba). A co se víry, že se to nebude opakovat, týče - je to stejná víra, jako kdyby nic nevěděla a věřila, že se to nikdy nestane - nikdy nikdo nezaručí, že neuletí, ani sám za sebe.

Rambíša: Ale no.. ten hoch, co si tak snadno odskočil s neznámou dívčinou, to v životě neudělal, zatímco je jasné, že ta dívčina to dělá furt? Možná dělá, možná nedělá - riziko to samozřejmě je. Rozhodně bych ale nedělala tak radikální vyhlásení...

Mně by na tom nejvíc naštvalo to,že mi hoch může s tím odbočením přitáhnout nějakou nepříjemnou chorobu!Ta dívčina,co si odskočila tak snadno s neznámým hochem,asi leze takto snadno do mnoha postelí a raději nedomýšlím,co se vše může dostat za nemoci...Určitě bych se vyptala,zda měl ochranu,ale asi neměl.V tomto smyslu je přiznání dobré,že člověk aspoň ví,že může být zdravotně ohrožen.Jinak svoji vinu přenést na druhého jakoby "lítostivým přiznáním",to je síla! Už bych o něm ztratila iluze,co jednou-může se stát i podruhé,potřetí.Takže vlastně začíná konec iluzí,ztráta růžových brýlí a začne krutá realita s rozmýšlením,zda se mi ta velká láska jen nezdála!

Ono obecně umět nebrat osobně to co dělá jiný člověk nezáleží jen na trom co ten druhý dělá asle především na tom jak jsme na tom my sami. Zcela nesebevědomá ženská, která má svou vlastní hodnotu a exustenci vybudovanou jen na tom že má super chlapa a super vztah musí být logicky naprosto zničená pokud něco ten obraz dokonalosti naruší. Žena která má zdravý vztah především sama k sobě a je si vědoma své hodnoty bez ohledu na neustále se měnící a především nekontrolovatelné okolí takovou situaci zvládne mnohem lépe. Bude spíš schopná vidět důvody které k tomu manžela vedly a mít pro něj pochopení.
Proto podle mne není otázkou zda odpustit či nikoliv ale spíše je otázkou, jak se vyrovnat s vlastní zranitelností a vlastním nízkým sebevědomím, díky kterému jí tato věc tak hodně sesekala. A tím z ní nedělám viníka, jistě nemá nízké sebevědomí schválně. Což nic nemění na faktu, že právě to jí brání v tom přijmou to takové jaké to je.

šiška: V tom máš pravdu. Vlastně to, co píšeš je o tom, kdy říct pravdu a kdy zatloukat. Nějak odhadnout, kdo se sesype a kdo to vezme jak to je. Pisatelka se myslím zcela nesesypala, jenom vypěnila a teď řeší hrdost. A když někoho miluji tak se můžu na nějakou hrdost, nebo na to, co řeknou lidi, vy..at zvysoka. Aspoň myslím.

Radúzka: Přesně jak píše farah. Žárlivost je projevem vlastní nejistoty a potřeby muže vlastnit. Láska taková není. Naopak, miluji-li, mám pro toho, koho miluji pochopení, pro takového, jaký je. Opravdová "Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.".---------------------------------------------------------------------------------------------------------------Můj první muž měl mnoho žen, prostě nevydržel celý den bez sexu. A nežárlila jsem. Rozvedli jsme se, ale po 13. letech manželství a milovala jsem jej velice. Bohužel on žárlil a to chorobně. A žárlil nakonec i na naše dvě děti, takže rozvod byl nutný. Dnes jsem vdaná 35 let, muže miluji a určitě na něj nežárlím. Jenom tím, že jsem na vozíku, jsem na něj závislá, takže kdyby ode mne odešel, bylo by to pro mne hodně složité. Na druhé straně bych mu přála, aby někoho měl, kdybych odešla z tohoto světa dřív, než on. Nějaký úlet by mě ale určitě netrápil, Mužská sexualita je v tomto jiná, muž se nezamiluje jen tak snadno do té, s kterou spí.

Myslím že záleží také hodně na tom, jak je kdo emočně založený! Jeden nad tím dokáže mávnout rukou a druhý se sesype. Je to o každém jedinci.

Radúzka: Láska se žárlivostí nemá nic společného. Člověk nežárlí protože miluje ale žárlí protože je na tom druhém emočně závislý nebo ho považuje za svůj majetek.

helza: Tomu nevěřím, jestli by jste to brala jako no a?!!! tak jste nikdy nemilovala, nemohlo by vám být jedno, že vám zahnul, tohle dilema musí řešit každý soudný člověk

modrodolka: Já vím, i já tu knížku četla, jem zhruba stejně stará, ale svět se hodně změnil. Možná by dnes i dr. Plzák nebyl ve svém doporučení tak jednoznačný. Nicméně hoch knihu nečetl a už se přiznal. I musel být hodně statečný, aby se k tomu odhodlal a musel mít svou dívku hodně rád. Těm, které milujeme totiž lhát nechceme.

mambule: Víš, ono to není vůbec jednoznačné a rozhodnout se pro pravdu, či mlčení, nebo milosrdnou lež je velice těžké a nikdo ti neřekne, co je lepší. Totalitní názor byl v tomto ohledu za jedno. Nejen v tomto. V oblasti medicíny ti například žádný doktor neřekl - máš rakovinu. Znala jsem paní, která chodila několik let s nádorem na kůži nad zápěstím, stačilo jí to říct a nádorek velikosti čočky odstranit. Ale zatloukalo se a zatloukalo. A paní, fešanda, nechtěla mít na ruce jizvu, věřila, že dobré masti pomohou. Vždycky když přišla, tak se doktoři a sestry pohádali, ale mlčelo se. Někdo jí to nakonec řekl, to už si musela nechat amputovat celou ruku, ozářky, chemo, ale stejně už bylo pozdě. Nepřežila. Dnes se tyhle věci říkají, ale jsou lidé, kteří takovou zprávu moc neunesou a za určité situace je tedy lépe tajit. Možná jsem odbočila, ale chci tím říct, že na otázku, zda je méně sobecké a správnější zatloukat, či ne, není vůbec jednoznačná odpověď. Koneckonců nepodvádíš nikoho tím, že ujedeš, ale až tím, že to zatajíš. Přiznání navíc není vůbec snadné, je to risk, že dojde k scéně, slzám, hádce, nebo že o partnera nakonec přijdeš. Zatloukání je mnohem snazší a spíše svědčí o slabším morálním charakteru partnera. Může pak ve jménu nesobecké ohleduplnosti zatloukat nejen nevěru, ale cokoliv jiného. Kdo se dokáže přes všechny možné důsledky statečně přiznat k hloupému úletu, ten tě asi nikdy v ničem podvádět nebude.

Já bych to neřešila vůbec a vůbec bych to nebrala jako "dát mu ještě šanci". A už vůbec bych neřešila "proč mi to říkal". Prostě stalo se, život je plný nástrah a stát se to může jednou i autorce. Tedy nemusí, ale může. A nějakou hrdost, tu už bych do toho vůbec netahala. Hrdá sebevědomá holka tohle totiž přejde s ůsměvem a vědomím, že on stejně miluje ji a ona dobře ví proč, tak proč se tím vůbec zabývat. ona se trápit nemusí, ona je čistá. A jenom tak mimochodem, on, byť se poctivě přiznal, svému svědomí nijak neulevil, bude ho to mrzet hodně dlouho. Přiznáním si vyřešil pouze to, že ji nepodvádí, tedy nelže jí. Kdyby to byl proutník, tak by zatloukal bez sebemenšího pocitu viny. Možna by se i cítil jako velký borec.

Dala bych mu ještě šanci. Ale svěřit se s jednorázovým uletem je opravdu bezohlednost a sobectví. Víc než samotná nevěra by mi vadila jeho neschopnost se s tím sám vyrovnat.

já bych z pozice mých 70 let řekla, holka neřeš to, ty jsi se nikdy nenapila do takového toho stadia, kdy se ti líbí všichni mužský a zábrany jsou v čudu? Máš ho ráda? Tak mu to přej a oceň, že ti to řekl, kdyby tě neměl opravdu rád, nikdy by ti to neřekl. Nemá to z mejdla, holku už nikdy asi neuvidí, tebe má rád a hlavně, že jsme zdraví. Řekni mu, ať už ti to nedělá a přenes se přes to, myslím, že tě ocení. Už o tom nikdy nemluv. A taky na to nemysli. Fakt. A modli se, ať se vám nestanou v životě horší věci. A jemu vyřiď, ať si přečte nějakou knížku od Dr. Plzáka o nevěře. Dozví se, že VŽDYCKY zaloukat, zatloukat!

proč jí to říkal? protože se ve vztahu nudí a potřeboval jí ublížit. udělá to zase. ne hned, ale jednou ano a pak to bude horší. kdybych přišla svému milovanému a veskrze věrnému příteli na nevěru - náhodou, tak mu to odpustím. není to žádná tragédie. ale kdyby mi řekl, že mi byl nevěrný jen tak z nudy, tak ho kopnu do zadele. vím, že by to nikdy neudělal. kdyby se mu nevěra přihodila, tak by mi to nikdy neřekl, protože mě má rád.

Tohle je přesně situace, kdy je možné nevěru obrátit ve svůj prospěch. On si uvědomuje, že udělal chybu. Zjistil, že vy jste ta, se kterou chce být. Kdyby se to nestalo, možná by o tom pochyboval. Využijte toho, že se snaží a vyjděte mu vstříc. Na radikální řešení je času vždy dost. Osobně si myslím, že pokud se jedná o úlet a dotyčný nechce pálit mosty, tak tím, že se přizná, ublíží jen tomu druhému. Stále platí: co oko nevidí, srdce nebolí.

Nevěra je bohužel v dnešní době docela normální,ale když už to člověk udělá měl by mlčet,ano svoje břemeno přenesl na ženu kterou miluje jemu si ulevilo a ona ted bude do konce života trpět.Když člověk ublíží bude to napořád,je to jako když se seknete sekerou jizva tam zůstane do konce života.Tady to není o té nevěře jako takové,ale o důvěře znám to a bolí to.