Geniální autisti: Jak se žije s aspergerovým syndromem?

| Autor: Klára Olexová | Rubrika: Láska a vztahy

Lidé vám moc nerozumí, protože jste jiná (jiný) než ostatní. Těžko navazujete kontakt a vyhledáváte spíš samotu než společnost… Ne, tenhle článek není o vás. Mluvím o lidech, kteří to mají tak stokrát zesílené, o těch, kteří mají duši ve vězení. O autistech a „aspergerech“.

Geniální autisti: Jak se žije s aspergerovým syndromem?

O autistech znám dva vtipy. Shodou okolností (nebo taky ne) pocházejí oba z prostředí vlakové dopravy. První. Průvodčí se zeptá autisty: „Mohu vidět vaši jízdenku?“ Ten vážně odpoví: „Ne, nemůžete. Mám ji v kapse.“ Druhý vtip. Vejde průvodčí do kupé a řekne: „Revize jízdenek“. Autista odpoví: „Nevím, neviděl jsem ho.“ Slyší totiž: „Revize. Jí Zdenek?“

MEZI ROZUMEM A CITEM

Proč je to o autistech a ne třeba o debilech, což je lékařský termín pro člověka s lehkou mentální retardací? Protože u debility se pohybuje hodnota IQ v rozmezí 51–70, kdežto mezi autisty najdete i dost géniů (IQ nad 140). Přesto mohou připadat nám lidem v normě, v lepším případě jako poděsové, v horším jako regulérní blázni. Všechno berou doslova, což jim brání pochopit vtip a chybí jim smysl pro nadsázku a ironii. Když člověku s těžší formou autismu řeknete „vem nohy na ramena a padej“, nejspíš se pokusí váš rozkaz splnit doslova.

Intonační nuance, které nám napovídají smysl sdělení, včetne toho, jakou má člověk náladu nebo úmysl, je pro ně vysílání na vlnách, které nezachytí. Působí i mluví chladně, jakoby bez emocí, a tak se o nich říká, že ani žádné nemají. Jejich vnitřní život je velká záhada. V posledních letech se autistů rodí čím dál víc. Čím to je, se neví, ale mluví se o možné souvislosti s trendem „starých“ matek, i o tom, že jich prostě jen víc diagnostikujeme. O co vlastně jde? Autismus je neléčitelná porucha mentálního vývoje. Jde o široké spektrum projevů od těžkých, kdy je postižený uzavřený ve svém světě a není schopen smysluplného kontaktu s okolím, až po lehčí formu nemoci, tzv. Aspergerův syndrom, kdy může člověk více či méně fungovat ve společnosti včetně toho, že chodí do práce.

NESNAŽ SE BÝT ZAJÍMAVÝ

Ten první vtip ze začátku článku mám z úchvatné knížky O kolečko míň, kterou napsal vysokofunkční autista Josef Schovanec a nedávno vyšla. Je to vůbec první ucelené a srozumitelné svědectví o vnitřním životě autisty, respektive člověka s Aspergerovým syndromem. Jak myslí, jak cítí, jak vnímá… Malý Josef začal mluvit asi až v šesti letech a choval se tak divně, že si všichni (až na jeho rodiče) mysleli, že je retardovaný. Nebyl. Vystudoval pařížskou univerzitu, mluví víc než dvaceti jazyky a o tom, co prožívají autisté, pořádá přednášky po celém světě.

Tento Francouz českého původu prošel v mládí několika psychiatrickými ordinacemi a rozhodně to nebyla dobrá zkušenost. Jeden odborník ho chtěl zavřít do blázince, jiný trval na tom, že je schizofrenik, takže pokaždé, když zaslechl vzdálený hovor, si řekl, že to už asi budou ty zvukové halucinace, další ho ládoval prášky tak, že denně prospal 23 hodin. Konečně narazil v jednadvaceti letech na lékaře, který rozpoznal příznaky autismu a vysvobodil ho, když mu sdělil, že jeho problém má jméno Aspergerův syndrom a začal s ním adekvátně pracovat.

Díky jeho knížce nám dochází, že o autistech panuje mnoho nepravdivých mýtů a že jsou to zvláštní lidé, jejichž nastavení je v jistém ohledu hodné obdivu. Například nejsou schopni ani malé lži (a když, oslavují to psychiatři jako mimořádnou událost), neumějí říct lichotku pro lichotku, mají skvělou paměť tam, kde nám selhává, zajímají je divné věci (třeba adresy evropských hřbitovů zvířat) a bývají chytří.

Josef Schovanec slýchal v dětství od učitelů často větu – nesnaž se být zajímavý (aniž by vůbec tušil, že je), a píše: „Když chtějí ve škole pokárat dítě, řeknou mu – nesnaž se být zajímavé. A přitom to je cílem každého uměleckého, profesionálního a lidského života vůbec.“ Považuju ho za nesmírně odvážného člověka. Je-li nejsilnější stránkou autistů právě autenticita, jejíž podstatou je v jejich případě samotářská uzavřenost, pak jeho snaha překonat sám sebe a snažit se o kontakt s okolím, aby přispěl k většímu porozumění mezi lidmi, si zaslouží naši úctu.

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

KARIN (39): Opouštím ho, i když ho stále miluji

KARIN (39): Opouštím ho, i když ho stále miluji

Dnes | V rámci zachování zdravého rozumu a posledních zbytků sebeúcty ho opouští, i když ho stále miluje –…

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního výdechu

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního…

8. 12. | Jennifer Meredino (40) byla příliš mladá na to, aby zemřela. Osud s ní však měl jiné plány a když…

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

8. 12. | Jste čím dál tím pohodlnější a máte problém se přemluvit k sexu? Až zjistíte, k čemu všemu vám…

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

6. 12. | 12 | Magda má o 15 let staršího přítele s dospívajícím synem ve střídavé péči. Chlapec je jen o 10 let…