Ochota sama
Znáte ty typy, co přímo přetékají ochotou, snaží se ve všem pomoct, i když se jich nikdo neprosí? Navíc jsou vlastně přesvědčení o tom, že všechno umí nejlépe. Tak přesně ten typ je moje tchyně.
Měla jsem sebrat sílu hned, když jsme se se Štěpánem před dvěma roky seznámili. Jenže jak říct matce svého nejprve přítele, pak nastávajícího, že si chci dělat věci po svém? Zpočátku to ani nebylo tak nápadné, třeba nám tchyně celá nadšená volala, že sehnala lístky do divadla, že je má pro nás jako překvapení na neděli. Ani se nezeptala, jestli se nám to hodí, a my holt zrušili hospodu s kamarády a šli do divadla.
Pro jednou to bylo milé, pak ale těchto věcí přibývalo. Když jsme pak po roce oznámili, že se budeme brát, tchyně nejprve zajásala a pak se zhroutila, že svatbu vždycky organizuje nevěsta a její rodina a že ona vždy toužila po tom pomoci při svatbě, ale protože má dva syny, nikdy si to neužije.
V tu chvíli to byla situace plná emocí, a tak jsem neprozřetelně prohlásila, že budu moc šťastná, když nám pomůže. Tchyně se rozzářila, narovnala se a energie z ní přímo sršela. A já v tu chvíli zaváhala, zda jsem udělala dobře. Dalšího půl roku jsem se dnes a denně přesvědčovala, jaká to byla chyba.
Musíte mít velkou svatbu
Původně jsme chtěli malou svatbu. Jen nejbližší rodina a svědci. Pak jsme chtěli pro kamarády udělat pořádný mejdan, ale už bez veškeré té parády, prostě si u naší hospody na fotbaláku postavit zahradní stany, upéct prase, narazit pár sudů piva a kamarádi, co mají kapelu, by hráli. Představovala jsem si to jako neformální akci v džínách, hlavní pro mě bylo být s lidmi, které mám ráda.
Jenže Milada, moje skoro tchyně, mě začala přesvědčovat, že to je škoda. Že mi to bude líto, že jsem neměla velkou svatbu, a proč dělat dvě akce, když se to dá spojit dohromady. Ustoupili jsme a souhlasili, že to spojíme a že se po obřadu přesuneme na fotbalák a budeme pokračovat jak s rodinou, tak s přáteli.
Usmívat se
Jenže najednou začaly přibývat detaily, které z pohodové záležitosti dělaly vysoce organizovanou a komplikovanou akci. Pronájem starého auta, měli jsme jet v koloně. Velké společné focení. V tu chvíli jsem ještě netušila, jaký to bude průšvih. Místo komorní krásné chvíle s rodinou a mejdanu s kamarády vznikla formální záležitost, kdy nešlo o to si to užít, ale v daný okamžik být na tom správném místě.
Tchyně už od rána byla nervozita sama. Její neteř Adéla, Štěpánova sestřenice, spolu se Štěpánovým bratrem jí museli být k ruce. Kontrolovali, zda květiny na autě nezvadly, zda vše běží, jak má. Všech sto lidí se muselo seřadit ve vozech a jet v určenou dobu na radnici. A pak po obřadu na fotbalák.
Jenže babička a další ženy musely na toaletu, kde vznikla fronta, tak se na ně čekalo. Jenže tím pádem na ně čekaly i mé kamarádky, které už většinou měly malé děti. Vždyť jsem se vdávala v devětatřiceti. Takže tchyně napomínala děti, aby neběhaly a neušpinily se na společné focení.
Konečně se odjelo na fotbalák, kde následovalo focení. S rodiči, se svědky, s kamarádkami, s kamarády… Těhotná Iva málem omdlela, naštěstí jí její manžel v kuchyni sehnal něco k snědku. Místo abych byla šťastná, jen jsem zatínala zuby, protože přesně tohle jsem nechtěla. I Štěpán byl nervózní a místo aby se na mě láskyplně usmíval, viděla jsem, jak zatíná pěsti.
V tu chvíli jsem byla pevně přesvědčená, že to je naposled, co mi tchyně mluví do života. To jsem ale netušila, že mě zlatý hřeb celé akce teprve čeká. Konečně jsme se přesunuli k tabuli, kde seděla rodina a svědci, pro kamarády byly připravené další stoly. My měli klasickou svatební hostinu, oni švédské stoly a vlastně to fungovalo docela dobře. Děti konečně mohly volně běhat, jídla i pití bylo dost.
Jenže akční tchyně šla zkontrolovat připravené zákuskydo místnosti vedle kuchyně a nevšimla si, že je otevřené okno do zákoutí, kam chodili kuřáci. A spolu se svou sestrou rovnaly věnečky a u toho začaly pomlouvat moji rodinu.
Moji mámu, že je nemožně oblečená, moji sestru, že má naprosto nevychované děti, a pak tchyně vše zakončila slovy: „Jak já jsem se snažila Štěpána přesvědčit, aby si tu holku nebral, vždyť on si mohl vzít nějakou vysokoškolačku a ne jen holku ze zdrávky, která nic nemá a je z takové nemožné rodiny.“
Na dvorku kouřili jak kamarádi, tak její příbuzní, ale hlavně můj táta se švagrem, manželem mé sestry. Tátu hned tak něco nerozhodí, ale když jsem viděla, jak je naštvaný, došlo mi, že se muselo něco strašného stát.
Táta mi nechtěl nic říct, pak mi až za pár dní vysvětlil, že mi nechtěl kazit svatbu, ale už se nebavil a v osm šel domů a maminka s ním. Já měla celý zbytek večera strach, protože táta už prodělal jeden infarkt, tak jsem se bála, že ho ta svatba pěkně rozhodila.
Jinak nikdo neodcházel, ale vnímala jsem, že se kamarádi nebaví úplně tak, jak bych čekala – prostě si to řekli. Nám se Štěpánem samozřejmě nikdo nic neřekl, aby nám to nekazili. Vše jsem se dozvěděla až později. Měla jsem takový vztek. Ta ženská mi zkazila celou svatbu – kvůli ní probíhala jinak, než jsem si představovala. To bych ještě přežila. Ale netušila jsem, že je i tak zlá.
Zařekla jsem se, že si ji už nebudu pouštět do rodiny, bavili jsme se o tom i se Štěpánem a ten se mnou souhlasí, že musíme jeho matce nastavit hranice, ale bojím se, že to nedokážeme.