Neplánovala jsem to, ale stalo se. Byla jsem manželovi nevěrná. Stalo se to jednou jedinkrát, není den, kdy bych toho nelitovala. Snad tisíckrát už jsem se omluvila, denně dávám svému muži najevo, že ho miluji a stojím o něj. Ale pro něj je můj úlet neodčinitelný. Chce se rozvádět a bojovat, aby syna dostal do své péče.
1. Jednou jsem ulítla. Manžel se chce hned rozvádět a bojovat o dítě
Jsem vdaná sedm let, svého muže znám ještě o dva roky déle. Seznámila nás společná kamarádka na jedné oslavě. Docela dlouho jsem mu odolávala, na první pohled mě zas tak nezaujal. Ale byl vytrvalý, nevzdal se a postupně si mě získával hlavně svou bystrostí a humorem. Mohl mi něco vyprávět hodiny a nikdy jsem se s ním nenudila. A když jsem si pak uvědomila, že ho vlastně miluji, šlo to už ráz na ráz.
Po svatbě jsme si ještě nějakou dobu trochu užívali, cestovali, v zimě i v létě jezdili na pěkné dovolené, chodili za kulturou, hodně sportovali s kamarády. Pak jsme ale – oba téměř ve stejnou chvíli – začali toužit po dítěti. Měli jsme štěstí, otěhotněla jsem velmi rychle a dnes máme krásného tříletého syna.
Během mateřské jsem sklouzla do klasického kolotoče. Celý den lítání kolem malého, vyváření, úklid, snaha o zachování si zdravého rozumu a slovní zásoby odpovídající mému věku. I když jsem večer padala únavou, snažila jsem se, aby mého muže doma vítala usměvavá a přitažlivá žena, ne ztrhaná matka, kterou zajímají jen plínky.
Měla jsem hrůzu z toho, co potkalo tolik párů kole mě. Po narození dětí se z nich stali jen rodiče a jejich vztah jako partnerů skončil. To jsem nechtěla dopustit. Jenže nakonec to byl spíš můj muž, kdo tohle bojkotoval. Je pravda, že hodně pracoval, abychom vyšli s penězi, a domů chodil pozdě a unavený. Ale přesto mě docela zaskočilo, jak málo měl zájem o mě jak partnerku. Kolikrát jsem měla pocit, že se mu v posteli doslova vnucuji, ale on mě jen políbil a otočil se na bok s tím, ať se do ničeho nenutím, že mě naprosto chápe. Přitom tím jen zastíral, že se ve skutečnosti do sexu nechce jemu.
- Jak se vyvíjel Helenin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Návrat do práce mě zase nastartoval
O to víc se ale věnoval – a věnuje – synovi. V tom se úplně vidí, Lukášek je jeho středobodem vesmíru. Samozřejmě jsem za to ráda, je spousta otců, kteří se o své děti příliš nezajímají, hlavně dokud jsou malé. Mají pocit, že s nimi není žádná zábava. To ale není Pavlův případ. S malým řádí jako o život. A tak jsem si nakonec říkala, že vlastně je asi všechno tak, jak má být.
Před půl rokem začal Lukášek chodit do školky a já se vrátila do práce. Zatím na půl úvazku, naštěstí to šlo, než půjde do důchodu moje máma, pak mám v plánu vzít si celý. Úplně jsem ožila. Netušila jsem, že bych se mohla do práce tak těšit, ale ty tři dny v týdnu mě úplně nabíjely. Konečně možnost pořádně mluvit s lidmi mého věku o normálních věcech, ne jen o dětech.
Když mě staronové kolegyně vybídly, abych s nimi šla jeden večer posedět nad skleničkou vína, přišlo mi to jako skvělý nápad. Hned jsem volala manželovi, abych všechno zorganizovala. „Jasně, zajdi si. My se s Lukym zabavíme. Bude ti stačit, když budu doma v sedm?“ ptal se. Jasně že ano!
A tak jsem se v baru bavila, a když ostatní pijanky zavelely, že jdeme tančit, byla jsem na parketu nejrychleji. Jak moc mi tohle chybělo, říkala jsem si pořád. Stejně jako ta možnost užívat si po delší době obdivný pohled mužských očí, který jsem doma neviděla, ani nepamatuji.
Pokračování 3 / 4
3. Opila jsem se a skončila s úplně cizím mužem
Ten chlapík na mě zíral celý večer. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale po třech letech abstinence jsem i po pár vínech měla dost. A taky dost odvahy, abych ho vyzvala k tanci. Když hudba zpomalila, bez okolků mě vzal za zadek a políbil. Zaváhala jsem asi vteřinu a pak mu to vrátila. Když naznačil, ať jdeme někam stranou, poslušně jsem šla za ním. Jako by mě ovládal někdo jiný.
Pomilovali jsme se na pánských záchodcích. No, spíš měli sex. Líbilo se mi to, i když jsem neměla orgasmus. Ale v tu chvíli jsem vnímala jen to, že nějaký chlap mě takhle chce, a to mi dělalo strašně dobře. Když bylo po všem, usmáli jsme se na sebe a oba věděli, že nic víc nebude. Dal mi ještě takovou přátelskou pusu a zmizel. Teprve když jsem se vrátila do baru a ostatní nikde neviděla, začalo mi velmi pomalu docházet, co že se to vlastně stalo. Zavolala jsem si taxíka a dojela domů. Vplížila jsem se do tichého bytu. Pavel spal s Lukášem v ložnici. Dívala jsem se na ně a během pár vteřin vystřízlivěla. Od pubertální euforie jsem se propadla do nejhlubší hanby, kterou jsem se marně snažila smýt ve sprše.
Dusila jsem to v sobě měsíc. Byla jsem odhodlaná vydržet, zapomenout, vymazat. Jenže to nešlo. Nemohla jsem vydržet sama se sebou, dívat se na manžela a mlčet. A navíc – byla jsem si jistá, že kolegyně v práci vědí. A nechtěla jsem, aby se to Pavel dozvěděl odjinud. A tak jsem mu to jednoho večera řekla. Věcně, co nejstručněji jsem popsala, k čemu došlo. Omluvila jsem se, jak nejlépe jsem dovedla, a poprosila o odpuštění. Snažila jsem se popsat, proč se to stalo. Slíbila, že už se to nikdy nebude opakovat. Že ho miluji a nikdy ani v nejmenším to nebylo jinak.
Pokračování 4 / 4
4. Chce se rozvést, aby syn neměl pochybný vzor
Muž neřekl nic. Nemluvil ani další den, ani ten další. Vlastně nepromluvil skoro dva týdny, a když jsem se s ním zkoušela mluvit, řekl, ať ho nechám, že si to musí v hlavě porovnat. Nekřičel na mě, netřískal věcmi, neprojevil skoro žádné emoce, a to bylo horší, než kdyby mi snad jednu vrazil.
Po těch dvou týdnech přišel – a řekl, že se chce rozvést. A dostat Lukáše do své péče. „Nemůžu být s někým, kdo mi tohle udělal. Kdo tohle udělal mé rodině,“ řekl mi, když jsem na něj v šoku zírala. Rozbrečela jsem se, nemohla jsem tomu uvěřit, ale trval si na svém. „Nechci, aby můj syn měl takovou mámu denně před očima. Takový vzor mít nemá. Budu bojovat, abych ho měl v péči. Ty si ho nezasloužíš.“ Tím mě dorazil.
Nejdřív jsem se sesypala. Pak mě střídavě přepadala lítost a vztek. Ano, provinila jsem se, ale copak je někdo dokonalý? Takový trest – chtít mě připravit o dítě – si přece nezasloužím! Snažila jsem se ty pocity utlumit a uvažovat. Další týdny jsem se soustředila na to, abych Pavlovi dokázala, že ho miluji a že rozpad rodiny nechci a neměl by ho chtít ani on. Nevnucovala jsem se mu, jen dělala všechno dřív, než na to jen pomyslel, a dávala mu najevo, že on je pro mě jediný a že tu vždycky budu pro něj.
Ale je to marné. Připadá mi, že pro Pavla už vlastně neexistuji, zajímá ho jen Lukášek. Když nad tím tak přemýšlím, zdá se mi, že to tak vlastně je už od porodu, ne až po mé nevěře. Jako kdybych tím, že jsem ho porodila, splnila svůj úkol v Pavlově životě. Na rozvodu trvá a na boji o syna taky. Už nevím, jak dál. Nechci přijít ani o jednoho, chci s nimi dál žít. Ale nenapadá mě žádný způsob, jak toho dosáhnout.
Helena, 33 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!