Mladá nevěsta
Vdávala jsem se docela mladá. Na prahu dvacítky jsem potkala svého budoucího manžela. Chlápka skoro o dvacet let staršího, co tehdy cosi obchodně domlouval s mým bratrem. Zpočátku se mi ani moc nelíbil a já nebrala jeho dvoření příliš vážně. Jeho vytrvalost mi ale časem začala imponovat a tak jsem kývla na společnou večeři.
Byl zábavný, inteligentní a vtipný. Věděl, co od života chce a na rozdíl od mých vrstevníků mi připadal jako exot. V tom dobrém slova smyslu. Cítila jsem se najednou důležitá a obdivovaná. Zahrnoval mne dárky, drobnými pozornostmi, bral mě do kina, divadla, na koncerty. Začalo se mi to líbit.
Nenaléhal, byl jemný a trpělivý. Nic pro něj nebyl problém, finančně se mu velice dařilo. Když mi bylo dvaadvacet, pozval mne na úžasnou dovolenou, kde mne požádal o ruku. Nebyl důvod odmítnout.
Jak se vyvíjel Heleny příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Sama první den v manželství
Ještě před svatbou jsem se k němu nastěhovala. Velký dům na okraji Prahy působil trochu sterilně a já měla zpočátku pocit, že k sobě vůbec nepatříme. Tedy já a dům. Chyběly mi v něm barvy, květiny, vůně… Věřila jsem, že po svatbě všechno změním.
Svatební noc jsem si příliš neužila, pravděpodobně jako většina novomanželek. Vladimír se dost opil a ve finále usnul v křesle hotelové haly. Bratr s kamarádem ho odnesli do našeho novomanželského apartmá a já do rána poslouchala jemné bubnování dešťových kapek, kombinované s mohutným chrápáním podroušeného manžela. Takhle vypadá štěstí?
Naše první manželská snídaně proběhla v tichosti, protože i jemné zacinkání kovové lžičky o porcelánový hrneček vzbuzovalo nežádoucí zvukový efekt.
První společný den jsme tedy prožili každý sám, ačkoli jsme seděli společně v jedné místnosti. Brala jsem to s rezervou a těšila se, až začneme ten „opravdový“ manželský život.
Pokračování 3 / 4
Dítě jako záchrana
Začali jsme. Ovšem zcela jinak, než jsem si představovala. V domě jsem nesměla nic měnit, jakékoli „zabydlování“ se nepřipouštělo. Dům byl vystaven v luxusním duchu a občas jej využívali filmaři jako vhodný interiér při natáčení.
Ocitla jsem se tak trochu ve zlaté kleci. Vždycky jsem ráda vařila, tak jsem se svému koníčku začala věnovat o něco intenzivněji. Trávila jsem spoustu času v kuchyni, vymýšlela nejrůznější dobroty, realizovala se alespoň tak. Často jsem bývala sama doma, ovšem navečer jsem musela být hezky nachystaná na manželův návrat z práce. Nejprve jako kuchařka, pak jako vášnivá dračice. Pokud jsem si něco přála, musela jsem být „hodná holka“.
Snažili jsme se o dítě. Přála jsem si otěhotnět i proto, že mne naše manželství přestávalo naplňovat. Z mé dříve veselé povahy se pomalu začala vytrácet bezprostřednost a na čele se mi objevila první mračivá vráska.
Po půl roce snažení mi lékař sdělil radostnou novinu. Čekala jsem své první dítě.
Pokračování 4 / 4
Ženatí se závazky
Naše soužití bylo z dlouhodobého hlediska neúnosné. Vladimír se mi začal protivit, jakýkoli fyzický kontakt se stával čím dál méně snesitelným. Poslední kapkou bylo, když mne honil v noci po domě a křičel na mne, abych s ním šla do postele.
Rozvedli jsme se. Odešla jsem s malým dítětem na krku a řešila, co dál. Začínala jsem od nuly, rozvod se táhl, Vladimír mi nedal nic zadarmo. Snad i kvůli němu jsem z ničeho vybudovala něco. Stálo mne to mnoho úsilí, probdělých nocí a mnohdy téměř nepřekonatelného pocitu marnosti. Nakonec jsem ale jako bájný Fénix povstala z popele a znovu se vrhla do života.
Dnes jsem „za vodou“, bydlím ve vysněném domě s příjemnou zahradou, firma funguje bez větších potíží. Mohu si dovolit zaměstnance, abych si trochu uvolnila ruce, chodím cvičit, do kina, divadla… Ale jsem sama.
Ne že by o mne muži nejevili zájem! Mnoho obchodních partnerů se vyslovilo, že je jako žena velice zajímám, pár příležitostných schůzek i rande proběhlo. Bohužel pokaždé se stejnými typy mužů. Ženatí a se závazky.
Párkrát jsem podlehla, dvakrát se bláznivě zamilovala. Fungovala měsíce jako milenka, za kterou si muž přijede užít, aby se následně poslušně vrátil domů ke své manželce. Potkala jsem několik opravdu skvělých chlapíků, jen měli pokaždé ten stejný problém.
Zkoušela jsem i drahou internetovou seznamku, kde vám po podrobné osobní analýze a za pár tisíc údajně najdou tu nejvhodnější partii. Pokaždé to skončilo stejným fiaskem.
Letos jsem oslavila čtyřicátiny. Mám mnoho přátel, ale žádného přítele. Pomalu dostávám strach, že se v mém životě už nic nezmění a já stále zůstanu jen „tou druhou“. Hledám východisko, ale od žádných dveří nevlastním klíč…