Šedá myška
Helena začíná vyprávět svůj příběh, který zpočátku vypadá jako všechny příběhy té doby. „Vdávala jsem se, ještě mi nebylo devatenáct. Standa byl starší jen o rok. Ale tehdy to tak zkrátka bývalo, že se lidé brali poměrně brzo, ne jako dnes, kdy čekají se svatbou až dlouho po třicítce. Je tedy pravda, že naši svatbu do značné míry urychlil můj čtvrtý měsíc těhotenství, ale i to bylo tehdy normální. Žila jsem normálním životem svých vrstevnic, které měly před pětadvacítkou minimálně dvě, některé i tři děti. Standa podnikal, děti vídal převážně o víkendech a dá se říct, že nám nic nechybělo.
Občas se k mým uším donesly šepoty, že jeho sekretářka tráví v jeho kanceláři víc času, než je normální, ale nevěřila jsem tomu. Nejdřív jsem se věnovala dětem, pak jsem sama začala pracovat, a řešit blbosti jsem neměla čas. Navíc v posteli jsme si pořád náramně rozuměli, tak jsem si říkala, proč by se snižoval k takovému klišé a spal se sekretářkou? Nechtěla jsem tomu věřit. Pořád se o sebe dobře starám, hlídám si váhu, pravidelně chodím na kosmetiku, zkrátka jsem ani při dětech nezbuchtovatěla, a tak mě opravdu nenapadlo, že by mohl někde být problém,“ líčí sympaticky upovídaná Helena.
Tak šel čas….
Roky šly dál, děti rostly a do manželství se vloudil stereotyp. Helenu nijak neznepokojoval, což zpětně vnímá jako chybu, ale stalo se. „Viděla jsem, že do určitého stereotypu časem sklouzne každý vztah. Po patnácti letech už opravdu nečekáte motýly v břiše a závratě při každém polibku. Spíš řešíte, jestli mají děti úkoly, co potřebují podepsat, jestli je nakoupeno na večeři a kam pojedete na víkend. Ani v posteli už se většinou ničím nepřekvapíte – spíš už dobře víte, co má ten druhý nejraději…,“ říká otevřeně Helena.
Děti vyrostly, chystaly se vyletět z hnízda. „Stáník se dostal na dopravku v Pardubicích, Hanka měla před maturitou. Zkrátka a dobře, měli jsme najednou na sebe čas jako za svobodna a najednou jsem zjistila, že si až tak už nemáme co říct. Možná to byl syndrom prázdného hnízda, i když ještě nebylo úplně prázdné,“ přemýšlí Helena nahlas o tom, proč jejich manželství nevydrželo. „Je ironií, že v momentě, kdy jsme si měli zase být blíž a mít na sebe čas, jsme se definitivně vzdálili,“ krčí rameny Helena. Ale vzápětí dodává, že ničeho nelituje. „Vím, že na konci vztahu mají vždycky podíl oba dva,“ říká sebekriticky.
Zazvonil zvonec…
Většina pohádek končívá slovy „a žili šťastně, až do smrti“. Bohužel, život není pohádka. A proto příběh Heleny a Standy skončil slovy jinými – zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Rozchod proběhl relativně v klidu, oba se důstojně dohodli. Zatímco Standa se konečně oficiálně přiznal k mladinké milence, Helena byla dlouho sama. Dobře věděla, že to není napořád, že sama být nechce. „Nijak jsem přítele nehledala, nejsem ten typ, co se zakousne a nedá pokoj, dokud nedostane, co chce. Prostě jsem věděla, že jednou nastane moment, kdy se zase zamiluju. Ale ani v nejdivočejším snu mě nenapadlo, že to nebude můj vrstevník,“ říká se stydlivým úsměvem tato atraktivní žena.
Náhoda, nebo osud?
Fatalisté tvrdí, že náhody neexistují. Jedna taková „náhoda“ svedla dohromady Helenu s Filipem. „Začalo to až blbě, prostě klasika jak z hollywoodského béčkového cajdáku. Zeptal se mě na cestu, a já zrovna šla tím směrem a nikdy jsem neuměla dobře popsat cestu. Inu – nabídla jsem mu, že může jít se mnou. Cestou jsme si velmi příjemně povídali a mně tak prolítlo hlavou, že by se mi líbil pro Hanku. Jak to dopadlo, bych netipla ani v divokém snu. Doprovodila jsem ho až k cíli jeho cesty, rozloučili jsme se a já večer vyprávěla Hanče, že jsem dneska doprovázela jednoho moc milého kluka, který by se jí určitě líbil. A když se mě zeptala, jestli se mi taky líbil, jen jsem se smíchem mávla rukou.
Za pár dní jsem jej potkala na stejném místě. Jakmile si mne všiml, celý se rozzářil. Prohodili jsme pár zdvořilostních slov a pak mě pozval na kafe. Chvíli jsem odmítala, že se nesluší, aby chodil na kafe s ženskou, která by klidně mohla být jeho máma. A co myslíte, že udělal? Popadl mě za ruku – s maminkou se přece vždycky chodilo za ruku, ne? Tím mě totálně dostal. Najednou jsem na něj nekoukala jako na kluka pro dceru, ale mladého muže s báječným smyslem pro humor.
Evidentně jsem nedokázala svou změnu postoje skrýt, protože po pár krocích mě k sobě přivinul a začal mě líbat. V tom skutečně nebylo nic mladického. Nehledal učitelku sexu, to opravdu nepotřeboval. Po tomhle polibku jsem se jen zeptala – proč?, a on jen pokrčil rameny – protože se mi líbíš, a myslím, že to bude fungovat. Ale mohla bych být tvoje máma, namítla jsem… No, bože, a co…, byla jediná odpověď. Krásně se poslouchalo, že jsem v nejlepších letech, mám šmrnc, které ty mlaďuchy nemají a zatím mít ani nemůžou. A že jsem o dvacet let starší? Jeho to netrápí, tak proč by mělo mě? Domů jsem šla jako ve snách,“ vzpomíná Helena na začátek jejich lásky.
Tajná láska
Helena se opravdu zamilovala, ale protože měla strach z reakce okolí, svou lásku dlouho tajila a skrývala. Až se jednou Filip naštval, a řekl – buď se mnou budeš a nebudeš mě tajit, nebo končíme. „Byla ve mně malá dušička, ale nechtěla jsem o něj přijít. A tak jsem si svolala děti i ex, a představila jim Filipa. V tu dobu jsme spolu chodili zhruba tři měsíce. Dopadlo to tak, jak jsem předpokládala. Nikdo nepadl na znak z jahody, naopak jsem zaregistrovala úšklebky a posměšky. Jediný kdo zachoval dekorum, byla dcera. Pak se mě v kuchyni zeptala, jestli je to ten, o kterém jsem jí vyprávěla. Syn se nezdržel ani na kávu a bývalého odvolala ta jeho kalupinka, která si bez jeho asistence patrně nedokázala ani utřít nos,“ vzpomíná Helena.
To nejtěžší ji teprve čekalo. Říct o svém vztahu rodičům. „Víte, stokrát můžete být dospělá, žít svůj život, ale takovéhle věci se rodičům neříkají zrovna lehce. Měla jsem malou duši, když jsem jim říkala o rozvodu, ale nebylo to nic proti tomu, jak jsem měla srdce v krku teď. Samozřejmě jsem se nemýlila, rozhodně mě nepochválili. Vztahy od toho momentu notně ochladly, ale přece se nenechám vychovávat i v pětačtyřiceti,“ říká rozhodně Helena.
Budoucnost
Zamilované dvojice tráví spoustu času plánováním společné budoucnosti. Ani Filip není výjimkou, Helena je zdrženlivější. „Vím, že náš vztah asi nebude na celý život. Filip jednou bude chtít děti, a ty já mu už nedám, ale naučil mě důležitou věc. Myslet na přítomný okamžik, užívat si život a spontánně se bavit a užívat si. A dost mi protřídil přátele. Cenná zkušenost,“ říká trpce Helena.
Dvojí metr
Zatímco pro Standu měli všichni pochopení a spousta lidí ho označovala za borce, že má o tolik mladší přítelkyni, Helenu všichni odsoudili. Jediná Hanka mámu neodsoudila. „Že mě okolí považuje za slepici, které spadl rozum do kalhotek, mě netrápí. Jediný člověk, od koho to skutečně bolí, je Stáník. Nezbývá mi, než doufat, že mi časem odpustí to, že nesedím doma na zadku a chci mít taky svoje štěstí,“ uzavírá svoje povídání Helena.
