Celý život ho podváděla a on ji miloval. Čím byla větší „mrcha“, tím víc se snažil. Nyní je nemocný a prognóza je neúprosná. Helena má výčitky, že se protrápil až k nevyléčitelné nemoci.
Čím jsem byla větší mrcha, tím víc se snažil
Utrápila jsem ho, přesně tak se cítím! On mě měl vždycky rád, čím jsem byla větší mrcha, a to jsem bezesporu byla, tím víc se snažil. Strašně mi tím lezl na nervy a vlastně se mi tak postupem času hrozně ošklivil. Přišlo mi, že se nechová jako chlap, ale jako typická staročeská mamina, co se chce pantátovi za každou cenu zavděčit.
Kdysi to však paradoxně byla právě ta jeho „měkká“ stránka, která mě na něm před lety přitahovala. Vymykal se všem klukům, kteří za mnou brousili, a také, a to pro mě tehdy hodně znamenalo, se moc zamlouval mému tátovi. Manžel měl totiž nesmírně chlapské povolání, byl umělecký kovář. Dnes už ale neuzvedne ani hrníček s čajem.
Muž byl od mládí šikovný řemeslník, a mého tátu, který byl výtvarník, manželova profese nesmírně fascinovala. Prostě mu můj muž přišel vedle floutků, co za mnou běhali, jako chlap. Po letech musím říct, že měl táta intuitivně pravdu, manžel je chlap, ale miloval mě příliš a nechal se moc ohýbat, až se zlomil. A za všechno mohu já.
Jak se vyvíjel Heleny příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Celý život jsem měla ráda pánskou společnost
S manželem máme jen jedno dítě, syna. Ten je kovář, stejně jako jeho otec. Syn je nemluvný a uzavřený, a myslím, že mě moc nemusí. Sice mi to nikdy neřekl, ale cítím to. Nedivím se mu, nebyla jsem moc dobrá máma. Být klasickou mámou, která obíhá písečky, hřiště, probírá s ostatními mamkami dětské bolístky a recepty na nedělní koláč a doma pak spořádaně vaří a uklízí, mě nikdy nebavilo. Celý život jsem měla ráda pánskou společnost a práce mi poskytovala dost příležitostí, abych si ji užívala – a to všemi způsoby.
Pracovala jsem střídavě jako servírka, recepční v hotelu, provozní i barmanka – vždy jsem uměla vydělat peníze, práce mě bavila, hlavně za barem jsem byla jako ryba ve vodě. No, a protože jsem za mlada byla ryba šťavnatá a pěkná, muži na druhé straně barového pultu mě rádi lovili. „Rybaření“ mě nesmírně bavilo.
Často jsem si sice pak říkala: „Tohle už je fakt naposledy!“, i když ne vždycky samozřejmě k něčemu došlo, vlastně úplně nejradši jsem koketovala a měla ráda ten zájem a bzučení „vos“ okolo. Ráda jsem byla bonbón. Někdy jsem „dala ochutnat“, jindy šlo jen o přátelství. No a pochopitelně jsem měla i několik vážnějších vztahů. O některých se manžel díky „dobrým duším“ z mého okolí dověděl.
Pokračování 3 / 4
Když chlap pláče
Víte, pro ženskou je hrozně matoucí a nepříjemné vidět, jak stokilový svalnatý chlap pláče – když muž plakal poprvé, byla jsem zaskočená. Bál se tenkrát, že odejdu za milencem. Čekala bych za svoje chování spíš pár facek nebo rozbité talíře, ale slzy opravdu ne. No a tak to časem chodilo často, ne že by muž stále plakal, to ne. Jen u nás platila taková podivná přímá úměrnost – čím větší jsem byla mrcha, tím víc se manžel snažil. Ne že by se bezprostředně po nějaké mé vylomenině či průšvihu nenaštval, ale naštvání trvalo jen chvilku, aby rychle přecházelo do servility a snaživosti. Časem mi to strašně lezlo na nervy, nyní se ale stydím, jak jsem byla vůči manželovi tvrdá a bez citu. Bylo mi úplně jedno, že trpí.
Bohužel trpěl asi mnohem víc, než jsem si dokázala představit. Ze zdravého a skoro dvoumetrového chlapa je nyní padesátikilový uzlíček. Manžel je v současné době v hospici, odkud už se nevrátí. Doma bohužel nebylo nemožné dostatečně tlumit silné bolesti, které má. V onom zařízení naštěstí pracuje maminka přítelkyně našeho syna, která nám hodně pomáhá.
Ona dáma je anděl, ostatně jako většina personálu, který v hospici pracuje. Nevím, jak bych tu ženu popsala, ale strašně mě svým přístupem k životu a smrti zahanbuje. A pozor, nedělá to nějak programově. Prostě je taková, jaké je; vlídná, láskyplná, soucitná, přesto pevná, realistická a poctivá. Tahle paní vychovala pět dětí, z toho dvě osvojené a ještě má stále spoustu optimismu a síly na rozdávání. Vyvolává ve mně stud.
Pokračování 4 / 4
Setkání se smrtí mi převrátilo hodnoty
Už mi nejde nekoukat pravdě zpříma do očí, nebo si před ní mávnou rukou – umírá mi muž a já cítím vinu. Tolik let se trápil, vnitřně užíral, až z toho onemocněl a ztratil chuť i vůli žít. Nevím, jak mám tohle napravit, 40 let života snad ani napravit nejde. Pochopitelně se o muže starám, každý den u něj sedím, držím ho za ruku, omlouvám se mu, i když často vlastně netuším, zda mě vnímá. Opiáty, které mu dávají, sice tupí bolest, ale i vnímání a schopnost komunikace.
Párkrát mi ale řekl, že mi odpouští, jenže já vlastně vůbec nevím, zda chci nějaké odpuštění. Chtěla bych vzít zpátky čas a mít tuto zkušenost. Třeba se i rozvést a žít podle svého, ale netrápit a nezatahovat do mého způsobu života člověka, který si to vůbec nezasloužil. Setkání se s blížící se smrtí mi převrátilo myšlení a hodnoty. Jsem rozhodnutá změnit práci a začít dělat hodně věcí v mém životě úplně jinak.