IDA (46): V nemocnici mi zabili babičku. Bohužel jsem bezmocná

| Autor: MM | Rubrika: Láska a vztahy

Idy milovaná babička šla do nemocnice v dobré kondici, domů se ale už nevrátila. Ida je přesvědčená, že za to může špatná péče.

IDA (46): V nemocnici mi zabili babičku. Bohužel jsem bezmocná

Svou babičku jsem milovala. Když jsme ji před měsícem odváželi s pochroumanou kyčlí do nemocnice, nenapadlo nás, že se domů už nevrátí, byla na svůj věk v dobré kondici, jen občas zapomínala. Moje maminka byla připravená na nějakou dobu omezit podnikání a o babičku se postarat.

Byla hospitalizovaná v krajské nemocnici, se kterou jsme měli docela dobré zkušenosti – nebylo tedy proč se obávat. Bábinka byla typ ženy, co si nikdy na nic nestěžuje, za vše pětkrát poděkuje a zatne zuby, jen aby neurazila. Možná i proto ji měli všichni tak rádi, bohužel v nemocnici jí tento přístup k životu spíše ublížil!

A tak jsme se od ní nedozvěděli o hrubém jednání sester, o opakovaném bolestivém zavádění cévky, které nakonec pravděpodobně vedlo k zánětu. Nevěděli jsme ani o tom, že babička při nešetrné manipulaci spadla z vozíku a také o zimě na pokoji a dalších věcech, které bych nyní nejraději zapomněla. Byli jsme naivní a důvěřiví, věřili jsme lékařům a vrchní sestře, ti se k nám chovali korektně, stejně tak se chovali i k babičce v době návštěv.

Nicméně po týdnu jsme se trochu rozkoukali a všimli si, že když u dalších dvou nemohoucích pacientek nebyla v době večeře návštěva, nikdo si nedělal příliš hlavu s tím je dosyta nakrmit. Dostaly pár lžiček a hlt čaje z hrnku, aby se neřeklo… Když to šlo, tak jsme vypomohli.

Jedna z těchto dam byla už takřka na „druhém břehu“, druhá však měla jiskru v očích a snažila se s námi huhlavě komunikovat. Kvůli nehodě totiž nemohla mluvit a příliš se hýbat, měla nepěkně pochroumané koleno, ruku a čelist. A právě od této dámy jsme se po smrti babičky dozvěděli řadu podrobností, o kterých si nyní říkám, že jsem je snad ani neměla vědět.

Paní to nemyslela špatně, bylo vidět, že si potřebovala ulehčit. Velmi trpěla tím, že ostatním dvěma pacientkám nemohla pomoci. Sama mi doslova řekla: „To, co jsem prožila tady, je pro mě jedna velká noční můra. Jako člověk se k nám chovala jen uklízečka a ta mladá sestřička, ta byla anděl.“

Po osmi dnech v nemocnici vypadala babička mnohem hůř než před hospitalizací; dostávala léky na tlumení bolesti, antibiotika na zánět průdušek a močových cest, cosi na ředění krve i prášky na spaní – nedokážu posoudit, co bylo opravdu třeba, nejsme zdravotníci, ale do nemocnice šla jen s prášky na tlak!

Myslíme si, že v nemocnici prochladla, při každé návštěvě jsme zavírali okno, protože na pokoji byla zima a deky byly tenké. Když jsme poprosili sestru, aby to ohlídala, jen se usmála a řekla, že samozřejmě. Ale vzápětí dodala něco, co nás ohromilo: „Víte, kolegyně je těhotná a blbě snáší ten puch, staré dámy holt nevoní.“

Přestože nás lékař uklidňoval, že se babičce kyčle hojí, začali jsme uvažovat o převozu jinam. Bohužel se ale stalo, že polovina rodiny onemocněla chřipkou, má maminka musela hlídat batole mé nemocné sestry, manžel byl na služební cestě a já pendlovala mezi nemocným tatínkem a mými dětmi – a tak u babičky celý víkend nikdo nebyl. Strašně si to vyčítám! Do nemocnice jsme sice každý den volali, ale vždy nám řekli, že je babička v pořádku.

V pondělí jsem si vzala volno, abych vše stihla – péči o rodinu i návštěvu bábinky. Bohužel po obědě volali mé máti z nemocnice, že babička v noci umřela. Nikdo jí nevysvětlil, proč volají až v poledne, na co babička zemřela a kde se s ní můžeme rozloučit. Když jsem si přišla pro věci, bylo mi řečeno, že babička zemřela na selhání vyčerpaného organismu a že na vše už měla věk!

Jenže babička šla do nemocnice zdravá a ve svých 88 letech soběstačná! V nemocnici jsem se šla rozloučit s pacientkami, které s babičkou ležely na pokoji. Paní s pochroumanou čelistí sundali jakýsi obvaz, a tak mohla mluvit a já se dozvěděla o zmíněném pádu, křiku při cévkování, zimě, žízni i hrubostech.

Mám výčitky, strašně se mi stýská a nemám sílu to nijak řešit. Vše jsem řekla jen manželovi, má maminka a sestra jsou psychicky labilnější, podrobnosti o babiččině smrti by nezvládly. Stále váhám, zda si mám někde stěžovat. Nejradši bych udělala za vším tlustou čáru a zapomněla. Ale co ostatní pacienti? Často na ty babičky a dědoušky myslím.

Další články z rubriky

Kněžky lásky prozradily: Jaké zvrácenosti po nich muži chtějí?

Kněžky lásky prozradily: Jaké zvrácenosti po nich muži chtějí?

Dnes | Někteří muži občas touží po nejrůznějších zvrácenostech a podivnostech, o které se bojí požádat…

Hana Gregorová není jediná! I my jsme si nabrnkly pitomce

Hana Gregorová není jediná! I my jsme si nabrnkly pitomce

Včera | Českým showbyznysem v posledních dnech otřásá rozchod herečky Hany Gregorové s o dvaatřicet let…

Pomluvy, sex, prosby: 6 věcí, kterým se po rozvodu vyhnout

Pomluvy, sex, prosby: 6 věcí, kterým se po rozvodu vyhnout

21. 9. | 1 | V Čechách se rozvádí každé druhé manželství. Potkal rozvod i vás a nevíte, jak se s ním vyrovnat?…

SILVIE (44): Vyměnily jsme si se sousedkou muže, lidi to nechápou

SILVIE (44): Vyměnily jsme si se sousedkou muže, lidi to nechápou

21. 9. | 18 | Silvie měla spokojené manželství, ale přesto se nakonec zamilovala do souseda. Myslela si, že půjde…