IDA (46): V nemocnici mi zabili babičku. Bohužel jsem bezmocná

| Autor: MM | Rubrika: Láska a vztahy

Idy milovaná babička šla do nemocnice v dobré kondici, domů se ale už nevrátila. Ida je přesvědčená, že za to může špatná péče.

IDA (46): V nemocnici mi zabili babičku. Bohužel jsem bezmocná

Svou babičku jsem milovala. Když jsme ji před měsícem odváželi s pochroumanou kyčlí do nemocnice, nenapadlo nás, že se domů už nevrátí, byla na svůj věk v dobré kondici, jen občas zapomínala. Moje maminka byla připravená na nějakou dobu omezit podnikání a o babičku se postarat.

Byla hospitalizovaná v krajské nemocnici, se kterou jsme měli docela dobré zkušenosti – nebylo tedy proč se obávat. Bábinka byla typ ženy, co si nikdy na nic nestěžuje, za vše pětkrát poděkuje a zatne zuby, jen aby neurazila. Možná i proto ji měli všichni tak rádi, bohužel v nemocnici jí tento přístup k životu spíše ublížil!

A tak jsme se od ní nedozvěděli o hrubém jednání sester, o opakovaném bolestivém zavádění cévky, které nakonec pravděpodobně vedlo k zánětu. Nevěděli jsme ani o tom, že babička při nešetrné manipulaci spadla z vozíku a také o zimě na pokoji a dalších věcech, které bych nyní nejraději zapomněla. Byli jsme naivní a důvěřiví, věřili jsme lékařům a vrchní sestře, ti se k nám chovali korektně, stejně tak se chovali i k babičce v době návštěv.

Nicméně po týdnu jsme se trochu rozkoukali a všimli si, že když u dalších dvou nemohoucích pacientek nebyla v době večeře návštěva, nikdo si nedělal příliš hlavu s tím je dosyta nakrmit. Dostaly pár lžiček a hlt čaje z hrnku, aby se neřeklo… Když to šlo, tak jsme vypomohli.

Jedna z těchto dam byla už takřka na „druhém břehu“, druhá však měla jiskru v očích a snažila se s námi huhlavě komunikovat. Kvůli nehodě totiž nemohla mluvit a příliš se hýbat, měla nepěkně pochroumané koleno, ruku a čelist. A právě od této dámy jsme se po smrti babičky dozvěděli řadu podrobností, o kterých si nyní říkám, že jsem je snad ani neměla vědět.

Paní to nemyslela špatně, bylo vidět, že si potřebovala ulehčit. Velmi trpěla tím, že ostatním dvěma pacientkám nemohla pomoci. Sama mi doslova řekla: „To, co jsem prožila tady, je pro mě jedna velká noční můra. Jako člověk se k nám chovala jen uklízečka a ta mladá sestřička, ta byla anděl.“

Po osmi dnech v nemocnici vypadala babička mnohem hůř než před hospitalizací; dostávala léky na tlumení bolesti, antibiotika na zánět průdušek a močových cest, cosi na ředění krve i prášky na spaní – nedokážu posoudit, co bylo opravdu třeba, nejsme zdravotníci, ale do nemocnice šla jen s prášky na tlak!

Myslíme si, že v nemocnici prochladla, při každé návštěvě jsme zavírali okno, protože na pokoji byla zima a deky byly tenké. Když jsme poprosili sestru, aby to ohlídala, jen se usmála a řekla, že samozřejmě. Ale vzápětí dodala něco, co nás ohromilo: „Víte, kolegyně je těhotná a blbě snáší ten puch, staré dámy holt nevoní.“

Přestože nás lékař uklidňoval, že se babičce kyčle hojí, začali jsme uvažovat o převozu jinam. Bohužel se ale stalo, že polovina rodiny onemocněla chřipkou, má maminka musela hlídat batole mé nemocné sestry, manžel byl na služební cestě a já pendlovala mezi nemocným tatínkem a mými dětmi – a tak u babičky celý víkend nikdo nebyl. Strašně si to vyčítám! Do nemocnice jsme sice každý den volali, ale vždy nám řekli, že je babička v pořádku.

V pondělí jsem si vzala volno, abych vše stihla – péči o rodinu i návštěvu bábinky. Bohužel po obědě volali mé máti z nemocnice, že babička v noci umřela. Nikdo jí nevysvětlil, proč volají až v poledne, na co babička zemřela a kde se s ní můžeme rozloučit. Když jsem si přišla pro věci, bylo mi řečeno, že babička zemřela na selhání vyčerpaného organismu a že na vše už měla věk!

Jenže babička šla do nemocnice zdravá a ve svých 88 letech soběstačná! V nemocnici jsem se šla rozloučit s pacientkami, které s babičkou ležely na pokoji. Paní s pochroumanou čelistí sundali jakýsi obvaz, a tak mohla mluvit a já se dozvěděla o zmíněném pádu, křiku při cévkování, zimě, žízni i hrubostech.

Mám výčitky, strašně se mi stýská a nemám sílu to nijak řešit. Vše jsem řekla jen manželovi, má maminka a sestra jsou psychicky labilnější, podrobnosti o babiččině smrti by nezvládly. Stále váhám, zda si mám někde stěžovat. Nejradši bych udělala za vším tlustou čáru a zapomněla. Ale co ostatní pacienti? Často na ty babičky a dědoušky myslím.

Další články z rubriky

Muži vzkazují: Tohle v posteli nesnášíme, nedělejte to!

Muži vzkazují: Tohle v posteli nesnášíme, nedělejte to!

Včera | 1 | Málokterý muž neocení, když se žena snaží být v posteli aktivní a kreativní, ale i to má své…

EMA (31): Můj budoucí manžel si myslí, že jsem hloupá

EMA (31): Můj budoucí manžel si myslí, že jsem hloupá

Včera | 34 | Ema slyšela svého přítele, jak o ní mluví za jejími zády. A to, co se doslechla, se jí vůbec nelíbí…

ZDENA (47): Začala jsem podnikat, manžel mě proto opustil

ZDENA (47): Začala jsem podnikat, manžel mě proto opustil

19. 3. | 13 | Zdena byla dlouhé roky ženou v domácnosti a když děti odrostly, začala se nudit. Zkusila proto…

Čtenářky prozradily: Kdy se vyhýbáme sexu

Čtenářky prozradily: Kdy se vyhýbáme sexu

18. 3. | Ačkoliv je sex všeobecně prospěšný tělu, zdraví i vztahům, jsou momenty, kdy na něj prostě není…