Ilony syn měl velmi těžký start do života, a ani léta školní docházky pro něj také nebyla snadná – nicméně dnes je mu 30 a měl by se od své matky již odpoutat.
Mám dvě děti, každé je úplně jiné
Jsem 10 let šťastně rozvedená a mám dvě dospělé děti. Tedy, abych byla upřímná, skutečně dospělé je jen jedno, dcera. Syn je stále nedospělý, nesamostatný a stále bydlí se mnou v našem maličkém 2+kk. Syn má svůj pokoj, který kdysi sdílel se sestrou, já žiji v obýváku. V současnosti mám přítele, vážnou známost, která do mého života vstoupila poněkud nečekaně a neplánovaně. Jsem po mnoha letech zamilovaná a konečně mi skutečně došlo to, na co mě už dlouho upozorňovalo mé okolí; už dávno bych neměla bydlet se svým synem, není to dobré ani pro mne ani pro něho. Vím, že na vině jsem zejména já sama a celá naše rodina, která k synovi vždy přistupovala trochu jinak než k dceři, ale to mi nyní už nepomůže.
Dcera je o čtyři roky mladší než syn, od malička je to taková praktická, věcná a energická holčina. Nyní prvním rokem pracuje a již čtyři roky žije s dvěma kamarádkami a kamarádem v pronajatém bytě. Syn je opak dcery. Je nepraktický, pomalý, roztržitý. Přestože bych si moc přála, aby se odstěhoval a osamostatnil, vlastně si to neumím představit. Kdybych ho ráno nevzbudila, tak snad ani neodejde do práce. Kdybych se mu nepostarala o oblečení, chodí celý rok v jedněch nepraných kalhotách. No, a podobných věcí bych mohla jmenovat tucet. Co dcera zvládala ve čtrnácti, on nezvládá doposavad. Uznávám, že chyba je i na mé straně, ale syn to neměl lehké a já byla měkká máma.
Jak se vyvíjel Ilony příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Syn to měl v kolektivu vždy velmi těžké
Syn se narodil předčasně a měsíc bojoval o život. Byla to těžká doba, k radosti celé rodiny si však díky úžasným českým lékařům neodnesl takřka žádné následky. Zdálo se dokonce, že naopak! Syn velmi brzy mluvil, jevil se jako velice chytrý, i když vždy trochu jednostranně zaměřený. Brzy četl, psal, počítal, celé rodině dělal obrovskou radost. Vzhledem k těžkým začátkům jsme mu vše usnadňovali, a možná trochu přehlíželi mezery v samoobslužnosti a sociálních dovednostech. Zvlášť dědeček syna zbožňoval a dýchal by za něj.
Už v první třídě bylo ale patrné, že je syn poněkud „jiný“. Děti ho moc nebraly, byl „mimoň“ s hodně specifickými zájmy, které naprosto nezajímaly jeho vrstevníky. Časem se ukázalo, že těžký příchod na svět si přeci jen vybral svou daň a syn trpí poruchou soustředění a různými „dys“. Což se v té době ještě tolik neřešilo, ale známý otce byl renomovaný psycholog, a tak synovi zařídil různá vyšetření a odbornou péči. Tehdy jsem mu byla velmi vděčná, protože by syna jinak přeřadili do zvláštní školy, a to i když byl nadprůměrně inteligentní!
Jak školní docházka začala, tak také pokračovala. Neustále jsme řešili nějaká nepochopení, ústrky, později i šikanu – bylo mi syna líto. I přestože je syn chytrý, nakonec horko těžko vystudoval jen průmyslovku. On prostě řadu věcí vůbec „nevidí“ a neřeší, nebo na ně zapomene, mnoho věcí mu absolutně nedochází. Zato dcera, kterou jsme nikdy nemuseli nijak řešit, zvládla gymnázium i náročnou vysokou školu levou zadní.
Pokračování 3 / 4
Nemá přátele, nemá dívku, jen počítač a mě
Syn má sice střední školu, ale pracuje jako skladník ve firmě našeho vzdáleného příbuzného. V jiné práci nevydržel, nebo ho vyhodili. I přestože jsem si na 100 % jistá, že je syn heterosexuál, neměl a nemá žádné děvče. Kde by k němu také přišel? Celé dny tráví u počítače, dokonce i víkendy prosedí ve své „kobce“ u monitoru a cosi kutí. Hry prý příliš nehraje, zkrátka programuje, nebo mu „kamarádi“ nosí rozbité a zavirované počítače – tak si přivydělává. Skutečné kamarády nemá, když jsme o tom mluvili, tvrdil, že žádné nepotřebuje.
Synův životní styl je k uzoufaní, chtěla bych ho nějak probrat k životu a pochopitelně bych velmi uvítala, kdyby se osamostatnil a odstěhoval se. Jenže on nechce! Nevidí důvod. Mnohokrát jsme se na toto téma pohádali. Vždy je strašně dotčený, že ho „vyhazuji“, prý se ho chci zbavit, abych si sem mohla nastěhovat přítele, ale to já opravdu neplánuji!
Synovi jsme s rodiči našetřili „startovní peníze“ do života, kterých se už mnohokrát dožadoval (dcera už je dostala), nicméně bývalý manžel si darování peněz nekompromisně podmiňuje odstěhováním z „mamahotelu“ a osamostatněním. V tomto ohledu jsem mu vděčná, i když mám kvůli tomu velké problémy s našimi, kteří na účet také pravidelně přispívali.
Pokračování 4 / 4
Vědět tak, co doopravdy chci
Už dvakrát jsem byla rozhodnutá, že syna odstěhuji. Před půl rokem známý pronajímal garsonku, nabídl mi skvělou cenu, nízkou kauci a smlouvu na 10 let – takové podmínky se jen tak nevidí. Byla jsem rozhodnutá, ale syn se z toho psychicky sesypal a můj otec se mnou kvůli tomu přestal komunikovat. V takovém stavu jsem syna ještě neviděla, bylo hrozné vidět, jak pláče a poslouchat, jak mě prosí a přemlouvá. Nakonec do všeho zasáhl můj otec, který známému zavolal, že vše rušíme. Strašně mě naštval, ale někde vzadu se mi vlastně i ulevilo, že se syn nebude trápit. Vím, je to poněkud paranoidní a alibistické…
Nyní jsem ve fázi, že jsem začala docházet k psycholožce, abych si srovnala priority a doopravdy pochopila, co chci a zalarmovala v sobě zbývající síly. Chtěla bych žít jinak, ale nevím jak to zrealizovat. Nedokážu žít na úkor štěstí svého dítěte, které to nemá v životě jednoduché.