Můj muž žije, jako bych neexistovala
Náš nový soused už přes tři čtvrtě roku rekonstruuje malý domek po zemřelé příbuzné, od začátku v domě pracuje dvojice sehraných dělníků, kterým čas od času přijde vypomoci nějaká firma. Rekonstrukce je už takřka hotová, nyní je na řadě nová garáž, zahrada a bazén. Dům by měl být hotový na konci července, což je pro mě hodně symbolický čas. Koncem července jsem se před 20 lety vdávala, v červenci se nám narodil jediný syn, na konci července mi před rokem umřel tatínek, a také z mé blízkosti, pokud se něco nestane, odejde má životní láska – Kirill. Jemný, plachý a krásný chlap z Ukrajiny, který mě naprosto uhranul.
Kirill je jedním z dělníků, kteří u souseda pracují. Druhý, mnohem upovídanější muž, je ze Slovenska. S Kirillem jsme si už mnohokrát povídali a dvakrát se líbali. Já byla ochotná zajít i dál, ale Kirill z dalších intimností v obou případech vycouval.
S manželem nám to posledních 5 let neklape – ano to je správné slovo. Naše manželství totiž nevydává naprosto žádný zvuk. Manžel toho nikdy moc nenamluvil, ale v posledních letech nekomunikuje takřka vůbec. Mnohokrát jsem se mu snažila vysvětlit, že ve vztahu potřebuji alespoň jednou za týden nějaký náznak komunikace, nakonec jsem však snahy vzdala. Muž je stále zalezlý v garáži, když není v garáži, je na rybách. Na ryby odjede klidně na celý víkend. Dřív mně to hrozně vadilo, dokonce jsem ho podezřívala z nevěry, nyní jsem ráda. Zvykla jsem si a mám klid. Kamarádů má manžel poskrovnu, jednou za dva týdny zajde s kolegy z práce do hospody, vypije 2 piva a jde domů. Někdy si říkám, jestli mě ještě vůbec registruje, zda nezapomněl, že se oženil.
Jak se vyvíjel Ireny příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Svedla nás dohromady ztráta mého psa
Vím, že citově vyprahlá ženská je schopná dělat neuvěřitelné blbiny, a jelikož já vyprahlá jsem, a kolem sebe mám pár kamarádek, které si v podobném období hodně zkomplikovaly život, snažím se přemýšlet racionálně. Ale musím říct, že láska dá zabrat i rozumné čtyřicátnici. Zvlášť takové, která cítila zájem o svou osobu naposledy před 20 lety.
Kirilla jsem si nevšimla hned, vlastně jsem ho pár týdnů skoro neregistrovala. Když začala dvojice dělníků sousedův dům předělávat, od prvního dne jsem se bavila s mužem ze Slovenska. Je to neuvěřitelně upovídaný pán a s ním legrace. Vždy rád poradil, a když měl čas, i s něčím menším pomohl. Já mu na oplátku nosila domácí zákusky a kávu. Aby nedošlo k nedorozumění, Slovák rád vypráví o své rodině, o dětech, prvním vnukovi – je to takový bodrý taťka od rodiny. S Kirillem jsem poprvé mluvila, když se nám ze zahrady ztratila Berta, kříženka labradora. Měla jsem o ni šílený strach, v okolí to nebyl první případ, kdy se ztratil velký hodný pes – povídalo se tu leccos. Vyšilovala jsem tak, že chlapi vylítli z domu. Ten můj pochopitelně ne. Byl na rybách a telefon nezvedal. Syn přespával u kamaráda. Chlapi měli konec pracovní doby, Slovák odjížděl na Slovensko a Kirill se k mému úžasu nabídl, že se mnou půjde psa hledat.
Pokračování 3 / 4
Z dělníka se vyklubal veterinář a strašně hodný chlap
Hledáním jsme strávili skoro celý páteční večer a já se dozvěděla, že je Kirill původní profesí veterinář. Na Ukrajině se staral o hospodářská zvířata, ale jen rok, nedokázal přihlížet tomu, jak se se zvířaty zachází. Manželka od něj vlastně i kvůli tomu nakonec odešla, nezdál se jí dost chlap. Kirill pak pracoval v ZOO jako řadový ošetřovatel a staral se o svého nemocného otce. Když otec umřel, prodal jeho byt a odešel do Čech.
Kromě toho, že jsme si tehdy úžasně popovídali, tak jsme našli i Bertičku. Dva výrostci ji vedli po polní cestě asi 10 km od naší vesnice, údajně ji našli a hledají majitele. Kdo ví, jak by Berta bez pomoci Kirilla dopadla. Myslím, že kdybych byla sama, bez chlapa jak hora, Bertu by mi tak ochotně nevrátili.
Kirilla jsem pak pozvala na večeři. Odmítl, prý se to nehodí. Ale bylo evidentní, že se mu líbím. Na stavbu přišel neplánovaně i v sobotu, údajně tam měl nějaké resty. Donesla jsem mu oběd a nakonec jsme vlastně poobědvali spolu. Manžel byl opět na rybách. Od té doby jsme si mnohokrát povídali a dvakrát se vášnivě líbali.
Pokračování 4 / 4
S dokončením stavby mi skončí i život
Poprvé jsme se líbali u nás na schodech do sklepa, vypadl mi hlavní jistič a nešel nahodit, pochopitelně jsem šla poprosit nejbližší chlapy v okolí – ti moji to nebyli. Kirill nahodil vypadlý jistič a jiskra, která chvíli potom přeskočila, nebyla jen ta elektrická… prostě jsme se začali líbat. Věřte, nebo ne, léta jsem se nelíbala. Kirill ale najednou přestal a řekl: „To nejde, jsi vdaná. To není správné!“ a odešel. Tedy spíš utekl. Když se to stalo podruhé, nepřeskakovaly jen jiskry, ale vypadalo to na pořádný požár.
Byl pátek odpoledne, Slovák odjel dřív a já nesla Kirillovi kávu a koláč. Manžel odjel, syn byl někde s kamarády a mně bylo smutno. Opět došlo na líbání a nějaké doteky, ale opět to Kirill přerušil. Tehdy mi řekl, že mě sice miluje, ale že má i určitou čest, a že to co děláme, není správné – byl jak rytíř z nějaké legendy, takové chlapy jsem neznala! Jenže co dál?
Mám pocit, že s koncem stavby mi skončí i život, nejradši bych se šla utopit do bazénu, který Kirill s kolegou dodělává. Jako by mi vykopali hrob. Nesnesu pomyšlení, že budu sedět na zahradě, koukat na hotový dům a bazén, vzpomínat na Kirilla a při tom poslouchat manželovu vrtačku z garáže. Má situace je bezvýchodná. Nemám odvahu ve 45 letech spálit mosty a jít navzdory celé rodině na ubytovnu k chlapovi, kterého miluji.