Vztah Ireny a jejího manžela Pavla se dostal do slepé uličky. Nijak se nehádali, byli schopni žít v jedné domácnosti, ale už se vlastně nepotřebovali.
Slíbila jsem „v dobrém i ve zlém, dokud nás smrt nerozdělí“ stejně tak jako moje mamka, babička a většina mých kamarádek. Říkala jsem si, že vím, koho si beru, a že pokud budu tolerantní, budu žít v hezkém manželství prostě napořád. To jsem ale nepočítala s tím, že by se někdy mohlo stát, že nebudu žít s Pavlem, ale vedle Pavla. Že nebudu řešit nevěru, ale že mě jednou zaskočí, že na dovolenou jezdím se sestrou nebo kamarádkami. Že každou sobotu večer je Pavel se svými kamarády a já buď sama, nebo s dětmi, u mamky a tak.
Samozřejmě jsme se ráno o víkendech většinou sešli u snídaně, často spolu večeřeli, chodili jsme k Pavlovým rodičům na oslavy, k mojí mámě. Pořád jsme spolu ještě spali, Pavel mi občas řekl, jak mi to sluší a tu a tam mě vytáhl do kina nebo jsme šli na večeři. Jenom jsem měla pocit, že ho vlastně moc nepotřebuju. Když jsem ho neviděla pět dní, nechyběl mi. Neměla jsem potřebu mu vykládat, že mi šéfová v práci vynadala, protože měla blbou náladu. To jsem raději zavolala Martě. Na dovolené jsme s Pavlem nebyli 10 let, Pavel o to nestál, je to ten typ, co raději půjde na ryby a večer si zajde na pivko. Mně to nějak nechybělo, protože jsem raději jela se ségrou na jógu nebo s holkami na last minute do Tuniska.
Prostě se Pavel dostal na úroveň mého kamaráda. Nejlepšího kámoše. Znal mě skoro nejlíp ze všech, nehádali jsme se, rozuměli si. Uměli jsme si vyjít vstříc. Jenže já od vztahu s mužem chtěla něco jiného. Bylo mi jasné, že je absurdní chtít, aby mi po dvaceti sedmi letech manželství bilo srdce, když jsme měli jít do kina. Nebo že skoro nedojím večeři, jak mám žaludek stažený vzrušením. Chápala jsem, že ze vztahu zmizí akutní zamilovanost. Ale stejně mě zaskočilo, kam se naše manželství posunulo. Šlo o praktické soužití dvou dospělých lidí.
Generace našim maminek a babiček by za to byla šťastná. „Nepije, nebije tě, dává ti peníze. Tak co chceš,“ bylo jejich krédo. Jenže já chtěla něco víc. Prostě jsem chtěla cítit ještě ten hřejivý, láskyplný pocit na prsou, když půjdu se svým mužem na večeři. Chtěla jsem se těšit na to, až mu řeknu nejnovější novinky z práce. I jsem chtěla, abychom se pohádali a já se trápila, že kvůli tomu dva dny spolu nemluvíme. Toužila jsem, že mi třeba vzrušeně zavolá, že sehnal lístky na Buty. Abychom zkrátka nežili vedle sebe, ale spolu. Samozřejmě ať stráví sobotní večer beze mě se svými kamarády, stejně tak já pojedu s partou holek na 3 dny se namočit do lázní.
Podívejte se, jak to po rozvodu sluší Tereze Kostkové:
Ta myšlenka mě napadla jednou v létě večer, když jsme seděli na balkóně a dopíjeli po večeři, on pivo, já dvojku růžového. Vlastně by si většina ženských řekla, že idylka. Dali jsme si večeři, snědli ji spolu bez televize a pak koukali na rozpálené sídliště, které při západu slunce opatrně ožívalo. Jenže mě přepadl pocit prázdnoty.
„Jak ses měl?“
„Dobře, fajn, co ty?“
„Taky dobrý, dneska jsme si s Katkou říkaly, že od září začnem chodit na Jakutskou cvičit, začnou tam s pilates. Asi bych chodila ve čtvrtek, to máš s klukama fotbal.“
„Jo, to zní dobře. Prosím tě, volal Štěpán, že nás s Lenkou zvou v sobotu na večeři.“
„Jo?...“
Takhle nějak probíhal náš rozhovor, co bych chtěla jiného s člověkem, se kterým sdílím svůj život déle než čtvrt století? Mně to ale přišlo málo, začalo mi být smutno. Přistihla jsem se, že začínám náš vztah podrobovat drobnohledu. Že si v hlavě vedu statistiku, jak moc spolu mluvíme, kolik času spolu trávíme. Byla jsem najednou naštvaná, kolikrát jsem se na Pavla i utrhla, což bylo v našem vztahu novinkou. Když se zeptal, co se děje, odsekla jsem, že nic. Možná si řekl, že jde na mě přechod, tak to dál nezkoumal. Trvalo mi až do Vánoc, než jsem sebrala odvahu začít uvažovat o změně. Na Nový rok jsem si nedala jako předsevzetí, že zhubnu, začnu sportovat nebo že si přestanu kupovat tolik oblečení. Předsevzala jsem si, že se rozvedu.
Sbírala jsem odvahu další měsíc, pak Pavlovi řekla, že s ním chci v pátek večer mluvit, a prostě mu to oznámila. Samozřejmě, že jsem mu řekla, jak si ho vážím, jak je skvělý chlap, ale že já už nechci takhle žít dál, že mi přijde, že si každý žijeme svůj život.
„Jak dlouho to plánuješ?“
„Přemýšlím o tom přes půl roku. Rozhodla jsem se na Silvestra.“
"Rozhodla jsem se!“ vybuchl Pavel. "Ty ses rozhodla. Nejsme tady ale náhodou dva? Tys to rozhodla i za mě? Tos mi nemohla něco říct? Si myslíš, že umím číst tvoje myšlenky? Známe se dlouho, ale tohle fakt jako nedokážu."
V tu chvíli si šel do obýváku pro panáka whisky, kopl ho do sebe, práskl za sebou dveřmi a odešel.
Týden jsme chodili kolem sebe a nemluvili. Poprvé v našem životě. Pak jsem se opatrně zeptala, zda bychom si o tom nemohli promluvit. Pavel zuřil, rozvod odmítal, vůbec se o tom ani nechtěl bavit. Tím si mě ale vůbec nezískal, naopak mě utvrdil v mém rozhodnutí. Nakonec jsem to napětí u nás nevydržela a odstěhovala se k sestře, která má v suterénu volný pokoj.
Chvílemi je mi smutno a přemýšlím, jestli jsem neudělala chybu. Neměla jsem s Pavlem zkusit změnit náš vztah? Promluvit si o tom, pokusit se zase najít vyčpělou lásku? Jsem teď v situaci, že nemám nového partnera ani svoje bydlení. Zatím jsem nezašla ani za právníkem, abych podala návrh na rozvod. Ale přesto pořád věřím, že odejít bylo správným krokem. Snad najdu vztah, kde nebudeme žít vedle sebe, ale spolu.