Poporodní problémy mě vyřadily „ze hry“
Nejsem prudérní, ani nijak úzkoprsá dáma, která by se křižovala při pohledu na film pro dospělé. Nicméně tento druh zábavy nevyhledávám, a to z jednoduchého důvodu; vůbec nic mi nepřináší. Navíc mi momentálně spíše mnoho odnáší, což mě v jisté těžké etapě našeho vztahu ani nenapadlo. Dokonce jsme se tehdy s manželem domluvili, že je to pro něj přechodně to nejrozumnější řešení, jak může zdravý a zadaný chlap příjemně vyřešit jistý přetlak v období, kdy je jeho partnerka na nějakou dobu „mimo hru“.
Svou velkou životní krizi, kdy jsem nebyla schopná žádné sexuální aktivity – ostatně ani mnoha dalších aktivit – jsem díky bohu už překonala. Jenže manžel si na jednoduchý, po mnoha stránkách velmi nenáročný a kdykoliv dostupný „sex“ zvykl tak, že mu skutečný sex „naživo“ nic neříká. Sice mi to takto přímo neřekl, ale nemusím být psycholog, abych to pochopila. Fyzickému kontaktu se muž vyhýbá, nicméně u filmů pro dospělé sedí často. Proč ke všemu došlo?
Jak se vyvíjel Ivy příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Dokonce jsem mu jednou navrhla placenou společnici
Kořeny mého problému sahají přímo k té nejúžasnější osobě, která mě v životě potkala. K mému synovi, konkrétněji k jeho porodu. Ten byl velice dlouhý a těžký. Rodila jsem dva dny, v horkém létě, s velmi nepříjemným a nedbalým personálem. Syn byl přidušený, plodová voda kalná, já potrhaná, vysílená, manžel ležel doma s angínou, do toho jsem měla vážně nemocnou maminku a sestru v léčebně pro drogově závislé. Z porodnice mě pouštěli jako uzlíček nervů, který se ze všeho hroutí. Naštěstí mi pánbůh daroval úžasného syna, který mi ukázkově visel na prsu nebo spal. Moc mi všechno ulehčoval.
Bohužel i tak mi nastřádaný stres „rozjel“ spící boreliózu a depresi. Manžel se tehdy choval skvěle. Ač není žádná hospodyňka, snažil se, co to šlo. Uklízel, vařil, staral se o syna, do toho pracoval. Ve světlých chvilkách mi ho bylo hrozně líto a bála jsem se o něj. Když jsem se díky své kamarádce lékařce a její dobré známé psycholožce ze všeho pomalinku dostávala, dohodli jsme se s manželem, že než se dám úplně do kupy, bude si v určité oblasti „pomáhat sám“. Dokonce z mé strany padla slova o placené společnici, což manžel velmi razantně odmítl. Za to jsem mu nyní neskutečně vděčná, zpětně musím uznat, že to bylo hodně unáhlené. Asi bych to časem nerozdýchala.
Pokračování 3 / 4
Virtuální sex je návykový a nestojí ho žádnou energii
Vše trvalo skoro dva roky! Na terapie sice stále ještě docházím, ale příznaky boreliózy začaly ustupovat spolu s tím, jak jsem se dávala do kupy psychicky. Samozřejmě pomohla i cílená léčba. Manžel se celou dobu choval úžasně, časem nám začala pomáhat i moje maminka, která se takřka zázrakem uzdravila – někdy si myslím, že zmobilizovala všechny síly jen kvůli mně.
Muž se vlastně chová perfektně i nyní, tedy až na jednu jedinou věc. Naprosto se vyhýbá se sexu. Prostě si podle mě zvykl na silnější vizuální podněty – co si budeme nalhávat, hraný sex vypadá trochu jinak než normální sex a já zdaleka nevypadám jako pornostar s vosím pasem a „melouny“. Virtuální sex navíc nestojí žádnou energii, nemusíte jít absolutně s ničím s kůží na trh, stačí jen zapnout počítač a zadat tu správnou adresu. O problematiku jsem se začala pochopitelně hodně zajímat a překvapilo mě, jak někteří lidé v různých diskusích psali, že na ně sledování porna působí skoro jako droga. A to dokonce i mladí kluci!
Pokračování 4 / 4
Psycholožka mě uklidňuje, ať mu dám čas
S mužem jsem se pochopitelně několikrát zkoušela bavit o tom, co mě trápí, ale cítím, že o všem nechce mluvit. Vždy se z rozhovoru nějak vyvlékne, myslím, že je mu trapně a asi se také bojí, aby mě nějak neranil. Samozřejmě jsem se pokoušela ho „svést“, rozmazlovat, hodně jsem zhubla, začala běhat, myslím, že vypadám lépe než před porodem, ale nijak jsem s manželem nehnula. Jednou dokonce, když po mém neúspěšném snažení myslel, že spím, zapnul si počítač a …
Tehdy jsem jen plakala do polštáře, nejsem typ ženy, co se vyžívá v hlučných scénách a výčitkách. Manželovi jsem neřekla, že o tom vím. Chápejte, jsem mu stále moc vděčná, mám ho ráda, je to muž, o kterého se můžete beze strachu opřít, a tak jsem ho nechtěla uvádět do trapné situace. Jenže nyní nějak nevím co dál. Psycholožka mě uklidňuje, ať mu dám čas, jako on dal mně, ale mám pocit, že se tentokrát plete. Nemyslím si, že moje pasivita a složené ruce v klíně něco vyřeší.