Jak moc je ve vztahu důležitá důvěra?

| Autor: Elena Jesenská (Moje Psychologie) | Rubrika: Láska a vztahy

Je to chemie? Fyzická přitažlivost? Jiskření? Sexuální napětí? Společné zájmy? Podobný smysl pro humor? Tohle všechno je bezesporu velmi důležité, aby spolu partneři mohli žít v naplňujícím a spokojeném vztahu. Není to však nezbytně nutné. Jiskření hraje roli hlavně na samotném začátku, aby se dva lidé vůbec dali dohromady, ovšem když jiskra nepřeskočí, pořád se nic neděje.

Jak moc je ve vztahu důležitá důvěra?

Vztahy „z rozumu“ mohou klidně být spokojenější než vztahy, kde partnery dala dohromady pověstná „chemie“. Společné zájmy a společný smysl pro humor partnerství upevňují, ale i bez toho se lze obejít, a přitom vespolek spokojeně žít. Bez čeho se vztah neobejde, má-li být šťastný a spokojený, je důvěra. Shodnou se na tom psychologové, filozofové i básníci…

Stín vztahu

Bertrand Russell ve své knize Manželství a mravnost napsal: „Ti, kteří nikdy neprožili hlubokou důvěrnost a vřelou družnost plynoucí ze šťastné obapolné lásky, přišli o to nejlepší, co lidský život může poskytnout. Podvědomě - ne-li vědomě - to cítí a z toho vyplývající zklamání je vede k závistivosti, pronásledování a krutosti.“

Podle Russella není vztah, v němž mezi partnery nepanuje základní důvěra, plnohodnotným vztahem, ale pouze jakýmsi stínem vztahu. Kde se na sebe partneři nemohou spolehnout, kde se o sebe nemohou opřít, kde si přestanou důvěřovat, žijí spíše vedle sebe než spolu. Stejný názor má třicetiletá Magdalena, která zažila to, co se aspoň jednou za život (většině víckrát) přihodí každému - jaké to je, když se ze vztahu začne vytrácet důvěra.

„Vdávala jsem se ve čtyřiadvaceti, přesvědčená, že si beru muže, kterému budu moci důvěřovat,“ říká. „Slíbili jsme si,v dobrém i ve zlém‘, ale zatímco v dobrém to fungovalo, ve zlém to bylo z jeho strany horší. Nulová podpora v těžkých chvílích, nulové pochopení pro jiné názory než ty jeho a nulové zastání, pokud jsem se dostala třeba do konfliktu s jeho matkou. Moje důvěra vůči němu postupně mizela, až jsem se spoléhala jen na sebe a po něm jsem nic nechtěla.

Tehdy mi došlo, že takový vztah nemá žádnou cenu. Naštěstí jsme neměli děti, tak byl rozvod vcelku rychlý a bezbolestný. K dalšímu partnerovi jsem ztratila důvěru po nevěře. Samotnou nevěru bych ještě dokázala pochopit, ale tohle byla bokovka s mojí dlouholetou a nejlepší kamarádkou. Do třetice se na mě usmálo štěstí - aspoň zatím to funguje.“

Ochota věřit

Co je to vlastně důvěra? Základem slova důvěra je víra, důvěra pak podle výkladového slovníku znamená ochotu někomu či něčemu věřit. Důležitá je zde právě „ochota“. Ochota věřit je základem a podstatou důvěry - věříme, i když si nejsme jistí, a stoprocentně si nemůžeme být jistí nikdy, a to přesto, že mnozí z nás svým partnerům (ale nejenom jim) říkají: „Jsem si jistý, že ty bys něco takového neudělal. Jsem si jistý, že se na tebe můžu spolehnout…“

Ve skutečnosti si jistí být „jen“ chceme, přejeme si, aby to vyšlo, a jsme ochotni to riskovat. Jinými slovy, jsme ochotni věřit. V psychologii je důvěra považována za jednu z takzvaných základních emocí (vedle radosti, překvapení, anticipace, strachu, vzteku, smutku a znechucení), které provázejí základní životní situace. Předpokládá se, že platí nejen transkulturálně, tedy že jsou společné všem lidem a setkáváme se s nimi napříč kulturami, ale také že neplatí pouze u lidí, ale obecně u vyšších živočichů.

První úkol v životě

Důvěra je sice základní, ale poměrně složitá emoce. Podle psychologů je totiž její míra v dospělosti výrazně závislá na průběhu našeho dětství. Bazální důvěra vzniká v počátečních fázích života, utváří se v takzvaném kojeneckém období, v průběhu prvního roku života.

Nejprve se důvěra tvoří ve vztahu k rodičům, později se tento postoj reprodukuje ve vztazích k dalším lidem a obecně ke světu vůbec. Rodiče ve vytváření důvěry hrají zcela zásadní roli - kojenec je na nich závislý a sám mnoho nezmůže. Když v tomto období rodiče selžou, ovlivní to další psychický vývoj dítěte a zasáhne to do jeho vztahů i v dospělosti.

Psycholog Erik H. Erikson tvrdil, že získání důvěry k jiným lidem, ke světu i k sobě samému je vůbec prvním vývojovým úkolem, jenž nás v životě čeká a který musíme úspěšně splnit, máme-li se posunout dál bez větší psychické újmy. Potřeba důvěry je lidem vlastní. Kdo nedůvěřuje nikomu a v ničem, nikdy nenaváže uspokojivé vztahy, ať už partnerské, nebo přátelské. Jestliže vztah dítě-rodič nefunguje tak, jak by měl, a rodiče neuspokojují emoční potřeby svého dítěte v dostatečné míře, namísto důvěry ke světu a k lidem se utváří nedůvěra.

Úloha rodičů spočívá v tom, aby dítě dokázali přesvědčit, že se na ně může spolehnout, že zastávají stabilní místo v jeho životě, i když třeba na chvíli odejdou. Děti, kterým tato jistota chybí, bývají citově deprivované, což způsobuje poruchy v dalším vývoji osobnosti. Základy důvěry obecně, a tedy i základy partnerské důvěry, vznikají na samém začátku života, ovšem k základům se postupem času přidávají nové a nové zkušenosti, které mohou způsobit, že tato základní důvěra dostane trhliny.

Můžeme prožít ideální dětství, ale negativní zkušenosti se nevyhnou nikomu z nás. Každý z nás zažil nějakou situaci, v níž nás partner podrazil či „jenom“ nepodržel, a naší důvěrou ve vztahy to otřáslo. Základní důvěra utvářející se v prvním roce života nám však podle psychologů výrazně pomáhá negativní zkušenosti a špatné zážitky překonávat a vyrovnávat se s nimi. Díky ní se zase dokážeme postavit na nohy.

Míra intimity

Někdy se v souvislosti s důvěrou také používá termín „intimita“. Stejně jako schopnost důvěry i míru intimity máme každý trochu jinou, což je důsledek jednak výchovy, jednak také zmiňovaných zkušeností a samozřejmě hrají roli i naše genetické dispozice. Tohle všechno spoluutváří naši osobnost. Schopnost důvěry a míra intimity se pak individuálně výrazně odlišují.

Jsou lidé, kteří o sobě vykládají ty nejdůvěrnější informace na potkání i zcela cizím lidem. Stačí, že je jsou tito cizí lidé ochotní poslouchat. Pak jsou tací, kteří se otevřít dokážou pouze v přítomnosti nejbližších přátel a ani pak o sobě neřeknou vše. A nakonec jsou ti, kteří o sobě nemluví skoro vůbec a celý svůj vnitřní svět si nosí v sobě.

K těm posledně jmenovaným je těžké blíže proniknout, což jim partnerské vztahy velmi komplikuje. Bez intimity a důvěry se neobejde téměř žádný dlouhodobý vztah. Pokud má jeden z partnerů pocit, že je na všechno sám, že druhý mu není oporou a málo se o něj zajímá, na vzájemném vztahu se to velmi brzy projeví. Partneři se k sobě začnou chovat s odstupem a nastane postupné odcizování.

Jak získat důvěru a intimitu?

Důvěra je pro partnery a spokojené partnerství důležitá v každém věku, ovšem psychologové zdůrazňují, že s postupným dozráváním se potřeba důvěry zvyšuje. K mládí patří jistá lehkomyslnost a bezstarostnost. Ne že by mladí lidé netoužili po vztazích, v nichž mohou důvěřovat a v nichž jim je důvěřováno, ale pokud nestojí o vážné vztahy, nýbrž pouze o dočasné a nezávazné, bez hlubší důvěry se obejdou.

Ve vztazích dlouhodobých, a především ve vztazích, kde jsou děti, je nezbytné, aby si partneři alespoň částečně důvěřovali. A co partnerskou důvěru utužuje? Nejdřív ze všeho je důležité vybrat si takového partnera, který ví, co znamená zodpovědnost. Později partnerskou důvěru utužují především společné prožitky. Právě narození a výchova dětí bývá pro většinu z nás velmi silným emocionálním zážitkem, který za ideálních okolností partnery sblíží.

Psycholožka Marie Vágnerová ke zralejším partnerským vztahům uvádí: „Nově navázaný partnerský vztah má jinou kvalitu, než měly vztahy dvacetiletých, a milenci středního věku si to dříve či později uvědomí. Kromě toho platí, že sdílení různých životních událostí vytváří hlubší a stabilnější pouto než okouzlení novým partnerem, které sice mívá značnou intenzitu, ale poměrně rychle se vyčerpá a zanechává pocit nenaplněného očekávání.“ Kromě společných prožitků důvěru pochopitelně zvyšují konkrétní činy - například když se partner zastane nás nebo naopak my jeho.

Jedno latinské přísloví říká: „Fides facit fides.“ Důvěra vzbuzuje důvěru. Když vy jste ochotní věřit partnerovi, on bude ochotnější věřit vám. A konečně naši schopnost důvěry v partnera ovlivňuje to, jak si věříme my sami, tedy naše sebedůvěra. „Aby člověk mohl vstoupit do tak intenzivní, hluboké a rozsáhlé vzájemnosti, jakou jsme popsali, musí si být jist sám sebou, musí mít bezpečný pocit a vědomí identity.

Dobře to vyjadřuje Ibsenova Nora, která pochopí, že napřed musí být sama sebou, aby se potom mohla stát manželkou nebo dokonce matkou. Jinak hrozí, že zdravá identita bude nahrazena identifikací s partnerem, že se mladý muž nebo žena vzdá své identity, pověsí se na partnera jako břečťan, nebude žít svůj vlastní, nýbrž jeho život.

A tím je zároveň ohrožena také intimita, která spočívá ve vzájemnosti, ve vzájemném obohacování, v rovnocennosti vztahu; kde není vzájemnost, není ani vyspělá blízkost. Muž se slabou identitou tedy spíše před intimitou couvne, žena se slabou identitou do ní vstoupí, ale znehodnotí ji závislostí,“ dodává v této souvislosti psycholog Pavel Říčan ve své knize Cesta životem.

Falešná důvěra

Pavel Říčan rovněž upozorňuje na to, že někdy si místo skutečné důvěry partneři vytvářejí takzvanou falešnou důvěru či pseudointimitu. „Existuje pseudointimita, klamná, zdánlivá blízkost, křečovité hájení iluze blízkosti. Žena mívá iluzi, že ona jediná rozumí svému muži, že je jeho objevitelkou.

Partneři mívají sklon velhávat se do harmonie tam, kde se už oba vyvíjejí každý jiným směrem. Mladý muž snadno iluzorně promítne do partnerky obraz matky a domnívá se, že v ní našel tišitelku svých úzkostí, vzápětí do ní promítne třeba dítě, které potřebuje jeho ochranu a tím potvrzuje jeho mužnost, jako příjemkyně semene dává žena muži iluzi nesmrtelnosti…

Všechny řeči o milostné intimitě zůstávají v nejlepším případě sentimentální polopravdou, pokud mechanicky předpokládáme, že vztah muže a ženy je symetrický, rovnoprávný, rovný. Tato rovnost je jedním z demokratických ideálů naší doby, ale vyhlášením tohoto ideálu za skutečnost nebo jeho,nařízením‘ ho neuděláme skutečností, naopak, ztížíme jeho realizaci.

Je třeba odhalovat nerovnost tam, kde se skrývá, a hledat formu rovnosti (rovnováhy), která je historicky možná a zároveň optimální pro osobní rozvoj a plnění životních úkolů žen i mužů.“ Falešnou důvěru a pseudointimitu ve vztahu vytvářejí často psychicky nevyrovnaní jedinci, kteří nemají zdravé sebevědomí, nebo ti, kteří se snaží partnerem manipulovat.

Dát najevo, že partnerovi důvěřujeme, je v pořádku. Je to žádoucí a důležité. Stejně tak je důležité cítit, že partner důvěřuje nám. Ovšem neustále mluvit o tom, jak moc mu věříme, jak na něm ve všem spoléháme a že víme, že on by nás nikdy nepodrazil, už manipulací zavání.

Ti, kteří tak činí, dostávají partnera pod tlak. Ustavičným opakováním „já ti důvěřuju“, případně „jenom tobě na celém světě důvěřuju“, staví partnera do pozice, kdy nesmí selhat, nesmí udělat chybu, protože jinak se stane on tím špatným, který důvěru v něj vloženou zklamal.

Součástí vzájemné partnerské důvěry je však pochopení pro slabosti druhého a tolerance k jeho chybám. Součástí vzájemné partnerské důvěry je ochota věřit, že chyby či šlápnutí vedle se partnerům dohromady podaří překonat. Součástí vzájemné partnerské důvěry je také umění odpouštět.

Řekli o důvěře

O důvěře bylo mnoho napsáno i mnoho vyřčeno. Není divu, protože, jak napsala spisovatelka Virginia Woolf, bez důvěry není ani přátelství, ani lásky.

Další spisovatelka, Božena Němcová, je autorkou výroku: „Důvěra a láska musí chodit pospolu.“ Publius Syrus zase tvrdil: „Kdo ztratil důvěru, víc ztratit nemůže.“

Řecký filozof Seneca nabádal k tomu, abychom důvěřovali, ale zároveň byli obezřetní. „Někteří vypravují na potkání, co lze svěřit pouze přátelům, a svěřují uším kohokoli, co je pálí. Jiní naproti tomu nedůvěřují ani těm, kteří jsou jim nejbližší, a každé tajemství uzavírají v hloubi svého srdce. Obojí postup je nesprávný, obojí je chybné, i všem věřit, i nikomu. Ovšem první z těch chyb je poctivější, druhá bezpečnější.“

Francouzský spisovatel Romain Rolland byl přesvědčen, že věřit člověku může být jednoduché, pokud je ovšem splněna jedna zcela zásadní podmínka. „Stačí, máte-li jej rádi,“ tvrdil. „Naše nedůvěra posiluje v nepoctivosti naše bližní,“ napsal Michel de Montaigne.

Jeho výrok nepřímo potvrzují i četné psychologické výzkumy. Když například rodiče a vychovatelé přistupují k dítěti s nedůvěrou, dítě se časem vzdá a přestane je přesvědčovat, že mu důvěřovat mohou. Naopak se začne chovat tak, jak od něj okolí očekává. „Jakmile uzavřeme přátelství, musíme důvěřovat. Pochybovat můžeme předtím,“ napsal Seneca. Ten je také autorem i dalšího výroku: „O všem uvažuj s přítelem, ale nejdřív uvažuj o něm samém.“

Vy a intimnosti

Partnerská důvěra není žádná konstantní veličina. Kolísá, prochází proměnami a vyvíjí se - někdy k lepšímu, někdy naopak k horšímu. O tom, kde jsou její zárodky a co ji posiluje, jsme se už zmínili. Partnerská důvěra má ale i své „zabijáky“, kteří ji narušují a někdy ji mohou zcela zničit.

Říká se, že jednou narušená důvěra je navždy narušená důvěra a že kdo jednou zklamal, zklame i podruhé, ale není tomu tak. Záleží na míře naší velkorysosti, s jakou k narušené důvěře přistoupíme. Někdo je ochotný dát druhou, ale i třetí, čtvrtou nebo desátou šanci, a důvěra k partnerovi a víra v nějaké zlepšení se zcela vytratí až za poměrně dlouhou dobu.

Jiný dává šanci pouze jednu, protože velkorysost a pochopení mu nejsou vlastní nebo protože své vlastní striktní zásady upřednostňuje nad hledáním východiska z partnerských problémů. Jako nejčastější zabiják důvěry bývá uváděna nevěra. Jakmile jeden z partnerů odhalí nevěru, vždycky mluví o narušené důvěře. Pro někoho znamená nevěra konec, ale i když nevěra důvěrou zacloumá, může mít někdy na partnerskou důvěru i pozitivní účinek. Nevěra totiž může prověřit hloubku a kvalitu vztahu.

Spousta žen, jež odhalila partnerovu nevěru, zjistila, že partner sice zahýbá, ale vztahu a rodině je věrný, což důvěru v jeho zodpovědnost může - jakkoli zdánlivě paradoxně - utužit. Mnohem horší než nevěra jsou podle psychologů takzvaní plíživí zabijáci důvěry. Většinou si jich ani nevšimnete, a když je odhalíte, už bývá pozdě.

Je to například despekt k partnerovi, který důvěru postupně podkopává. Když si partnera nevážíme, někdy ho dokonce zesměšňujeme a shazujeme, nedokážeme ocenit jeho práci, jeho snahu, nedokážeme pro něj najít pochvalné slůvko a jenom ho peskujeme a kritizujeme, připravujeme se o důvěru, kterou k nám choval. Takováto postupná ztráta důvěry se většinou obnovit nedá.

Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního výdechu

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního…

Dnes | Jennifer Meredino (40) byla příliš mladá na to, aby zemřela. Osud s ní však měl jiné plány a když…

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

Dnes | Jste čím dál tím pohodlnější a máte problém se přemluvit k sexu? Až zjistíte, k čemu všemu vám…

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

6. 12. | 12 | Magda má o 15 let staršího přítele s dospívajícím synem ve střídavé péči. Chlapec je jen o 10 let…

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

6. 12. | Vánoce mají být svátky pohody a klidu, ale ne vždy to funguje. Je to také období, kdy lidé…