Pro vlastní rodiče budeme vždycky jejich malé bezbranné děti, i kdyby nám bylo třeba padesát. Pořád budou mít pocit, že nás musí ochraňovat, a hlavně že jsou oproti nám o mnoho zkušenější a vědí všechno lépe. Nechat si poradit oni od nás? Vyloučeno! Jenže v určité části života se situace otáčí a my se za mámu a tátu cítíme být zodpovědní. Ale jak je přimět, aby o sebe víc pečovali a byli co nejdéle zdraví?
Generace dnešních třicátníků a čtyřicátníků se ocitá v poměrně složité situaci. Zatímco jejich rodiče si pořizovali děti většinou kolem pětadvaceti let a stihli je dovést k dospělosti v době, kdy jejich vlastní rodiče ještě byli v plné síle, dnešní matky a otcové zažívají jinou situaci.
Tím, že zakládají rodinu výrazně později, stává se, že najednou „bojují“ na dvou frontách. Musejí se ve stejnou dobu starat nejen o malé děti, ale náhle i o stárnoucí rodiče. To samo o sobě je těžké a vyčerpávající, natož když vidíme, že senioři své zdraví zanedbávají a nestarají se o sebe tak, jak by mohli.
„Mám pocit, že naši dělají všechno pro to, aby sešli co nejrychleji,“ stěžuje si 40letá Jana, jejíž rodiče se blíží k sedmdesátce. „Zatímco ještě třeba před 20 lety to byl věk, kdy už lidé často jen čekali na smrt, dneska věk kolem 67, 68 let může být krásné období – pokud se o sebe lidé starají. To ale není případ mých rodičů.“
Ti prý naprosto odmítají vzít v potaz cokoli „moderního“ – ať jde o zdravou stravu, přiměřený pohyb nebo duševní rozvoj. „Jsou prostě ještě ta generace, která si jde k doktorům postěžovat, co všechno je bolí, vyfasuje plno receptů, další kolečko stížností odbude v lékárně a pak si ráno u snídaně, kterou tvoří třeba bůček, nasypou do pusy deset tabletek,“ popisuje Jana.
Ta se snažila rodiče nenápadně přimět ke změně životosprávy – oba mají poměrně výraznou nadváhu, kvůli tomu i třeba potíže s klouby a tím i pohybem, ale přesto zarytě odmítají změnit jídelníček, kterému figuruje vepřové maso, kachna, husa, uzeniny, salámy, chleba, sádlo a další „poctivé“ pochutiny. Se zeleninou nebo těstovinami si na ně dcera nepřijde.
„Někdy mám pocit, že to dělají z trucu. Máma přece byla vždycky vyhlášená kuchařka, její svatomartinská husa je legendární, tak co já jí mám co mluvit do vaření? A táta zas nedá dopustit na ty svoje bůčky a vepřová kolena. Já jim nechci mluvit do života ani je poučovat, ať si klidně dopřejí, co mají rádi. Ale oni tak jedí pořád, i doktor jim už domlouvá, že mají vysoký tlak a cholesterol. Na nákupy jezdí autem, na chatě dřív trávili celé týdny, teď tam jedou na jednu noc jen zalít a zkontrolovat to, jinak sedí doma u televize a jejich jediný pohyb je cesta mezi křeslem a lednicí.“
Vnoučata se s takovými prarodiči nudí
Janě také vadí, že děda a babička nejsou moc dobrým vzorem pro vnoučata. „Zatímco manželovi rodiče jsou opravdu vitální a podnikají s nimi nejrůznější výlety, dát je na víkend k našim je pro ně už skoro za trest. Místo lítání venku tráví čas v bytě u televize, občas jim naši něco přečtou nebo s nimi hrají nějakou stolní hru, ale to nemůže konkurovat výpravám do zoo, na houby, na hrad. Navíc naše děti jsou prostě přírodní, chtějí být venku a hýbat se, tohle je za chvíli nudí,“ vysvětluje.
Prý se o sebe postarají, ale jak dlouho ještě?
Je jasné, že člověka v tomto věku už jen těžko změníme. Jeho návyky jsou utvářené celý život, navíc starší lidé často z principu odmítají novoty. Pokud jim něco celý život fungovalo, nevidí důvod to měnit, souvislosti si mnohdy nedají dohromady. Pomoci může jedině inspirovat je příkladem někoho jiného – ale v Janině případě nezabírá ani nenápadné poukazování na elán tchýně a tchána.
„Ze strany manželových rodičů proběhly i nějak snahy vytáhnout je na společnou akci, ale neuspěli. Naši sice naslibovali, že určitě ano, ale pak se z výletu vymluvili tolikrát, že to druhá strana vzdala. Nakonec dojde jen v létě na společné buřty na chatě,“ konstatuje Jana.
Nezabírá ani nenápadné obohacování domácnosti rodičů o zdravější jídlo. „Naši sice už několik let zarytě odmítají cokoli k Vánocům a tvrdí, ať jim prostě nakoupíme bednu jídla, že to jim udělá radost, ale když to pak splníme, stejně se jim to nelíbí. Protože jim sice dáme i ty jejich dobrůtky, ale kromě toho i aspoň trochu zdravé a hlavně pestré a kvalitní jídlo. Ale nad tím ohrnou nos a za rok to najdu ve spíži prošlé, když jim tam rovnám novou nadílku,“ krčí rameny Jana.
Rodiče jí přitom sami říkají, ať si s nimi nedělá starosti, že se o sebe postarají a že jejich zdraví je jen a jen jejich věc. „Na jednu stranu je to pravda, na druhou ale ne – jsem jejich jediné dítě a je logické, že až bude třeba, aby se o ně opravdu někdo staral, bude to na mně. Já s tím počítám, považuji to za samozřejmé. Ale rozčiluje mě, když vidím, že si ničí zdraví víc, než je nutné.
Drsně řečeno – čím hůř se teď o sebe starají, tím víc starostí pak s nimi budu mít já. Kdybych měla jen je, je to něco jiného. Ale já mám dvě malé děti, manžela – a to všechno budu muset skloubit s péčí o rodiče. Svým způsobem mi připadá trochu sobecké, že oni vůbec neuvažují nad tím, že svým životním stylem nakonec ovlivní nejen vlastní život,“ zakončuje Jana své vyprávění.