„Je z bílého zlata a také by se mi taková líbila! Jenže není moje, přestože jsem ji našla zapadlou v naší posteli mezi matrací a zdí. Nevím co dál, manžel nic neví, ale já už tuším dost!“ píše čtenářka Jana.
Příběh paní Jany je smutný, konec má otevřený a řešení nejasné. Kdyby Jana tehdy přenechala převlékání lůžkovin manželovi, tak jak to u nich bývalo zvykem, pravděpodobně by žila dál v „blažené“ nevědomosti. Nyní usíná (pokud se jí to vůbec podaří) v nejistotě, strachu a s pocitem obrovského zklamání, že její, dosud docela spokojené, manželství pravděpodobně končí a jí zůstane jen „zlomené srdce“ a dva předškoláci.
Já se starala o umírajícího tátu a on chodil za jinou!
Poslední rok byl pro Jany rodinu velice náročný, Janě velmi vážně onemocněl tatínek a lékaři mu nedávali vzhledem k diagnóze naprosto žádné naděje. Jana se spolu se setrou a bratrem se shodli, že je pro ně nemyslitelné, aby se tatínek s tímto světem dlouhé týdny loučil v neosobním prostředí LDN nebo hospice. Rozhodli se tedy, že se společnými silami a s pomocí placené asistentky o otce do posledních dní postarají.
Janě bylo jasné, že tím bude přechodně strádat její manželství, nicméně s manželem se na všem dohodli a Jana spávala pravidelně dva dny v týdnu u otce. Manžel a kluci vše zvládali dobře, nicméně časem zjistila, že když byla u tatínka, tak se stávalo, že kluci přespali u tchýně, nebo je tchýně večer chvíli hlídala. Obvykle se to dozvěděla spíše náhodou od kluků.
Manželovi do té doby naprosto důvěřovala, a když se ho na danou situaci ptala, vždy vše vysvětlil. „Zpětně si vybavuji, jak byl při vysvětlování podrážděný a neklidný, já to ale chápala a připisovala výjimečné situaci, bylo toho na něj i na mne moc. Občas jsem se ani nevyptávala, i když jsem věděla, že zase hlídala babička. Nechtěla jsem vypadat jako stíhačka,“ vzpomíná Jana.
Jak z béčkového filmu ….
Po smrti tatínka Jana cítila, jak se jejich vztah změnil, bylo těžké o tom s manželem mluvit, nějak to definovat, nicméně velice zřetelně vnímala jakési odcizení. Manžel už s ní po večerech tolik neklábosil, jak měl ve zvyku, ani nevyhledával chvíle, kdy byli bez kluků. Když s nimi šla tchýně do ZOO, raději opravoval motorku, nebo šel cosi shánět, zařizovat, nakupovat.
Také trávil víc času v práci, což se Jana snažila chápat i podporovat, přeci jen byl hlavním živitelem on, hlavně díky jemu platili hypotéku, klukům kroužek, měli zajímavé víkendy a fajn dovolené. Křehká skořápka důvěry, která držela jejich vztah stále pohromadě, praskla tehdy, když Jana našla při stlaní postele cizí náušnici. „Ten okamžik byl jak z béčkového filmu, polilo mě horko, rozbušilo se mi srdce a rázem jsem si pospojovala tolik maličkostí!“
Náušnice a pár domněnek a pocitů
Víkend před tím, než náušnici našla, spala Jana s kluky u kamarádky, která má stejně staré děti. Manžel zůstal samozřejmě doma. Když se s kluky vrátila, bylo úžasně uklizeno, povléknuté postele, na stole kytka. Prý jí chtěl udělat radost, jenže místo radosti bylo doma zvláštní dusno, Jana očekávala „příjemný večer“, ale on se zavřel v pracovně u počítače, což bylo ostatně stále častější.
„Houby radost, někoho tam měl, tak chtěl mít uklizeno a navíc asi musel povléknout postel, což se mu k tomu demonstrativnímu úklidu výborně hodilo! Také byl asi z celé situace vynervovaný a nechtěl se se mnou moc bavit, “ vzpomíná Jana. Jenže co dál, stačí jedna náušnice a pár domněnek a pocitů jako důkaz? Stejně se jí prý vysměje, zná ho, zná jeho brilantní logické argumentování. Jenže jak má žít dál v tak hrozné nejistotě?
Kamarádky navrhují „past“ a důkladnou lustraci mobilu, to ale Janě připadá nedůstojné, nikdy se k ničemu takovému nesnížila. Má vyčkávat, nebo jít s pravdou ven? „Dokonce vážně uvažuji o tom, že náušnici vyhodím, vše vytěsním a pokusím se žít dál jako dřív. Rok vedle umírajícího tatínka mě paradoxně nesmírně posilnil a vím, že bych to asi zvládla,“ tvrdí Jana, která možná – bohužel – v podobné situaci není sama.