Poslední rok dva pořád přemýšlím, co dělám špatně. Po ničem netoužím víc než po normálním fungujícím vztahu, který bude mít perspektivu, s mužem, který o mě bude opravdu stát jako o svou životní partnerku. Ale já jsem dosud žádný opravdu vážný vztah nezažila.
Nejsem žádný "přírodní úkaz"
Myslím si, že jsem úplně normální ženská, a proto tak nějak nechápu, proč se mi tohle pořád děje. Vypadám dobře, asi lépe než průměrně, ale rozhodně podle mého názoru ne natolik dobře, aby se mě chlapi měli bát nebo mě považovat za lacinou kořist.
Starám se o sebe, sportuju, jím tak nějak přiměřeně a pokud možno zdravě, ale nejsem sebou posedlá a nestavím vzhled na první místo. Spíš se chci cítit ve svém těle příjemně a být se sebou spokojená tak, abych se nebála vyrazit ven bez šminek.
Řekla bych, že je se mnou i docela zábava - přátel mám spoustu, a když někam společně vyrazíme, patřím k těm, kdo celou akci táhnou. Nevadí mi něco zorganizovat, udělat si ze sebe samotné srandu, zkrátka nezkazím žádnou legraci. A asi můžu s čistým svědomím říct, že jsem mezi lidmi docela oblíbená.
I práci mám naprosto normální - pracuju na nižším manažerském postu v jednom obchodním řetězci. Vydělávám slušně, ale ne tolik, aby mi to někdo musel závidět nebo aby ze mě měl případný partner nějaké komplexy. Uživím se, ale nestavím se do role soběstačné ženy, která muže k ničemu nepotřebuje, na druhou stranu ze sebe nedělám chudinku, která si bez pomoci ani nezaváže tkaničku.
Nevím, kde je tedy chyba. Evidentně musí být ve mně, protože jediným pojítkem všech těch mužů, se kterými jsem se nějak sblížila, jsem já. Ale nedokážu přijít na to, co mám dělat jinak. Jinak, abych konečně s někým začala opravdu žít. Protože je mi 31 let a nikdy v životě jsem neměla opravdu vážný vztah.
Jak se vyvíjel Jarky příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
I mé "první lásky" trvaly v řádu dnů
Bylo to tak už na střední. Ano, tam možná někdo shovívavě pokrčí rameny, že se přece nedá mluvit o vážných vztazích, faktem ale je, že kamarádky randily o sto šest - a já taky. Jenže zatímco jim jejich první lásky vydržely obvykle řadu měsíců, některým i pár let a jsou i takové, které si svou první lásku vzaly, moje pokusy trvaly většinou v řádu týdnů, a to ještě spíš výjimečně. Nebylo výjimkou, že mi dotyčný už po pár dnech řekl, že to nemá cenu, nebo se rovnou úplně beze slova vytratil.
Samozřejmě tenkrát jsem to nebrala tak tragicky, samozřejmě mě mrzelo, že nezažívám to, co spolužačky a kamarádky, ale říkala jsem si, že mám ještě spoustu času na hledání toho pravého. Strašně moc jsem se těšila do Prahy na vysokou školu, od starších kamarádů, kteří odešli studovat do velkoměst, jsem slyšela jen samé superlativy, jak je tam seznámení snadné a každý si někoho najde prakticky okamžitě.
Ani já jsem se seznamováním problémy neměla, společenská jsem byla vždycky, takže samotou jsem rozhodně netrpěla. Ale opakovala se stejná situace jako na gymnáziu. Všechno to byly povrchní známosti, které skončily dříve, než vůbec pořádně začaly. Ať šlo o spolužáky z fakulty, kluky, které jsem potkala třeba v tanečním klubu, nebo známé známých, s nimiž jsem se seznámila na nějaké akci.
Velké naděje jsem vkládala obzvlášť do jednoho spolužáka - když se přehouply celé dva měsíce randění, byla jsem v sedmém nebi, protože to byl můj dosavadní rekord. Vypadalo to nadějně, a tak to byl nakonec i kluk, se kterým jsem přišla o panenství. Pomalu ve dvaceti letech! Jenže po měsíci byl najednou konec i tady. Dozvěděla jsem se jen neurčitou frázi ve smyslu, že se k sobě vlastně nehodíme. Nic konkrétnějšího jsem z něj nedostala.
Pokračování 3 / 4
Nejdelší "vztahy" jsem měla s ženatými muži
V tomto duchu to pokračovalo i nadále. Nechtěla jsem tlačit na pilu, pořád jsem si myslela, že se to zkrátka jednoho dne nějak zlomí a i já najdu někoho, s kým budu slavit výročí ne po týdnech, ale po letech. V obdobích, kdy jsem byla sama, jsem to nijak neřešila, uměla jsem se zabavit a neměla jsem pocit, že strádám.
Až když jsem nastoupila do práce a holky kolem mě se začínaly pomalu, ale jistě usazovat, jsem trochu znejistěla. Kamarádky si s partnery pořizovaly společné bydlení, pár odvážnějších se už v tomhle věku vdalo, několik si jich pořídilo děti. Po tom jsem ještě ani netoužila, jen jsem nechápala, jak to dělají, že zkrátka mají někoho tak perspektivního po boku.
No a s přibývajícími roky je to čím dál náročnější se tvářit, že se nic neděje -a hlavně se taky cítit. Protože už delší čas mám pocit, že v mém životě je něco úplně špatně, když se mi ve vztazích vůbec nedaří. Pravda, třikrát se mi přihodilo, že jsem byla dlouhodobě věrná jednomu muži. Jenže pokaždé šlo o věrnost jen z mé strany. Dvakrát jsem totiž byla milenkou ženáčů a ve třetím případě jsem chodila s klukem, o kterém jsem si myslela, že je můj partner, zatímco on mě bral jen jako jednu z několika "kamarádek s výhodami".
Pokračování 4 / 4
S nikým jsem nikdy nebydlela, ani nevím, jak na to
Po té poslední zkušenosti jsem si na rok dala od chlapů úplně pauzu. Pak jsem na radu kamarádky zkusila internetovou seznamku, ale už jen pročítání inzerátů mě téměř odradilo, připadalo mi, že se tam lidé nabízejí jako na trhu, někteří se vyloženě shazovali a ponižovali. Přesto jsem na dvě schůzky vyrazila, abych něco neodsoudila předem, ale dopadlo to tristně, vůbec jsme si nesedli.
A tak dál tápu a nevím, jak dál. Pomalu už uvažuju o rodině - vím, že ještě pár let čas je, jenže pokud není na obzoru nikdo, s kým by bylo možné o dítěti přemýšlet, panikaříte už s předstihem. Těžko někoho poznám, za týden si ho vezmu a za další otěhotním. Navíc mám i strach, že na mně každý chlap pozná, že jsem vlastně ve vztazích nezkušená. Ne v sexu, ne v tom s někým jen tak být - ale v normálním soužití. Vždyť jsem to nikdy nezažila! Bojím se, abych pak nedělala jen samé chyby, které toho druhého od jakéhokoli soužití odradí.
Opravdu už netuším, co udělat, aby to konečně vyšlo. Dobře vím, že čím víc se člověk o něco snaží a na něčem mu záleží, tím hůř to jde. Jenže rady typu "nech to být a on se ten pravý objeví" poslouchám už řadu let - a nikam nevedou. Uvažuji, že navštívím psychologa, třeba na mně objeví něco, o čem já sama nevím a co je příčinou mých neúspěchů.