Jarmila si ve svém životě prošla peklem. Syn propadl drogám a zničil celou její rodinu. Teď je vyléčený a zodpovědný, ale nemůže se stát, že by se k drogám znovu vrátil?
Pracuji jako rehabilitační sestra na malém městě. Vdávala jsem se těsně po dvacítce, z lásky, ne protože bych musela. S manželem jsme bydleli v prvním patře domku, který patří mému otci – venkovskému doktorovi, kterého má každý rád.
Brzy se mi narodil syn, o třináct měsíců později i dcera. Byli jsme moc šťastní, i když to byl celkem zápřah. U mých rodičů, kteří s námi bydleli, jsme ale měli velkou oporu a mnohokrát jsem děkovala Bohu, že děda je lékař. Byl to on, můj táta, kdo nás upozornil, že syn Filip je mimořádně nadané dítě. Velmi brzy začal chodit, v roce mluvil ve větách, pokud šlo o jemnou motoriku, byl moc šikovný. Dcera Hanka prosperovala jako každé úplně normální dítě.
Když Filip nastoupil do školy, potvrdily se předpoklady mého táty – totiž že bude jeho vnuk výjimečně nadaný student. Celý první stupeň byl premiant, učení mu šlo samo, až si učitelé stěžovali, že zlobí a vyrušuje, protože látku umí dopředu a při vyučování se nudí. To ještě jakžtakž šlo, snažili jsme se ho zabavit v různých kroužcích. Sport ho dvakrát nezajímal, zato v přírodovědeckém, chemickém a fyzikálním kroužku byl doslova nadšený. A tehdy, zhruba v sedmé třídě, začaly opravdu problémy. Chodil za školu, flákal se, neposlouchal. Připisovali jsme to pubertě, ale bylo to čím dál tím horší.
Zlom nastal na gymnáziu. Stručně řečeno, Filip se chytil party, která brala drogy. Ta společnost z něj byla nadšená, protože Filip díky svým znalostem byl schopen drogy i uvařit. Začalo nejstrašnější období mého života. Syn přestal chodit do školy, takže jeho vyloučení na sebe nenechalo dlouho čekat. Naše manželství takový malér neustálo a můj muž z něj utekl. Maminku to utrápilo a v necelých šedesáti zemřela na infarkt. Všechny nás to úplně zlomilo, ale bojovali jsme dál. Naštěstí jsem pořád měla velkou oporu v tátovi a v mladší dceři.
Filip se do závislosti ponořil velmi rychle, jeho parta vykrádala lékárny, s drogami kšeftovala a především je hojně konzumovala. Trvalo to několik let a my se pořád snažili najít cestu ven z tohohle pekla. Policisté si u nás podávali dveře, ale nikdy se nepodařilo nikomu z té party prokázat nic konkrétního. Až nastal zlom.
Začaly se nám doma ztrácet peníze, později všechno, co mělo nějakou cenu. Vrchol nastal ve chvíli, kdy Filip ukradl svému dědovi, který se o něj celý život staral a věnoval se mu, celoživotní úspory. Tehdy ještě nebylo běžné mít je v bance, bylo normální, že lidé si schovávali peníze takzvaně „ve slamníku“. Filip to nějak zjistil a bez sebemenších zábran dědovi sebral 200 000 korun. Trvalo poměrně dlouho, než se na to přišlo. Vlastně to paradoxně bylo ve chvíli, kdy děda chtěl Filipovi dát nějaké peníze k devatenáctým narozeninám. Na místě, kde své úspory schovával, nebyla ani koruna. Byl to pro nás naprostý šok a největší zklamání, jaké jsme kdy zažili. Ani manželův odchod nebolel tak, jako zjištění, že můj syn je zloděj, který se neštítí obrat svoje nejbližší, kteří při něm stáli v dobrém i hodně zlém. A tak jsem musela udělat nejtěžší rozhodnutí svého života.
Filipa jsem vyhodila z domu na ulici a vyměnila jsem zámky. Řekla jsem mu, že mě nezajímá, kam půjde, s kým bude a z čeho bude žít. Že už šancí dostal nepočítaně a jediný výsledek je, že usoužil babičku, okradl dědu, rozbil rodinu a sám se dostává do stavu, kdy je z dříve nadprůměrně chytrého kluka troska, jednou nohou v kriminále. O léčebně nechtěl ani slyšet, tvrdil, že má všechno pod kontrolou – tak jako každý závislý. Tak odešel. Lámalo mi to srdce, ale nešlo to jinak.
Kosa padla na kámen ve chvíli, kdy policie – mimochodem to byla největší událost v historii našeho jinak velmi klidného městečka – provedla zásah v jednom bytě, kde se parta scházela. Našla v něm varnu a u ní Filipa, jak pilně připravuje další dávky. Zkrátím to – Filip skončil ve vězení. A to mu nejspíš zachránilo život. Když se vrátil, nic nebral a řekl nám, že chce dokázat, že své „polepšení“ myslí vážně. A opravdu – dodělal gymnázium, dokonce se přihlásil na vysokou školu a studuje programátorství. Seká latinu, ale nic to nemění na tom, že hořkost z minulosti a obavy z budoucnosti máme všichni ostatní pořád.
