Jarmila (54): Ovdověla jsem, děti chtějí dědictví. Musím prodat dům

Deti maji na dedictvi pravo! Musite se umet do nich vcitit! Vsichni si sednete a dohodnete se! Ja vim jak me ranilo kdyz me otec dedictvi nechtel dat...ale nechci to sem td vypisovat!!! Deti by akorat meli byt slusne a brat ohled na vase moznosti!!!! :pozor

Je to od dětí hyenismus. Když mi před lety zemřel táta, tak jsme neřešily ani podíly. Prostě jsme to všechno nechaly mamce, protože mi to tak připadalo normální z morálního hlediska. I když pravda je, že ségra s tím měla teda po čase taky problém...

Dobrý den, chci se zeptat zda máte někdo zkušenost s dědictvím. Mému manželovi zemřel tatínek. Teď jeho matka přišla s tím od notářky, že se mají dohodnout a ocenit byt. Půl bytu má být její a půl třech bratrů. Jde udělat, aby je matka nevyplácela, ale že jim ta půlka zůstane a ona tam bude nadále žít. Nějak to pořešit nějakým papírem, aby oni nepřišli o nic a jejich matka taky ne. Ona je tak trochu hamižná a chtěla po nic napsat papír jakože je vyplatila. A ještě je tu jeden problém. Jejich třetí bratr je zadlužený a tak se bojí, aby exekutoři jim nemohli vzít byt. Nějak ho vyjmout z toho dědictví bytu, ale až jednou by se třeba prodal, tak ho vyplatit. Děkuji

Před pár lety zemrel manzeluv tatínek . Majetek byl ve společném jmění s jeho ženou . Dědit měla tudiz manžela maminka a její syn(muj muž)a dcera . Společně se dohodli ze obe se majetku po tatinkovi vzdaji ve prospěch syna a tak se take stalo. Leta ma dům na sebe napsaný muj muž. Maminka tu bydli společně i se sestrou ktera tu měla být dočasně. Jenže když jsme začli řešit že by bylo na čase aby si sestra našla něco jiného začala útočit že chce vyplatit. Má na to právo?? Babička tu s námi samozřejmě zůstane dál...

PANI UZ DAVNO MELA VEDET,ZE KDYZ SE ROZHODLA ZA MLADA MIT DECKA,ZE PRIJDE JEDNOU NEMOC,UMRTI,A ONA BUDE MUSET SPRAVEDLIVE ROZDELIT PODIL MEZI SVA DECKA.NENI NA TOM NIC DIVNEHO,ANI SOBECKEHO,ANI NIC JINEHO..DECKA CHTEJI TO,NA CO MAJI PARVO.A PANI,KDYZ SE VDA,TAK BUDE MIT DALSIHO ,KRKA,KTERY SI BUDE DELAT NAROKY NA PODIL..BUDE MAKAT NA BARAKU, APAK HO TOTO PRESTANE BAVIT,A MUZE SE STAT,ZE OD NI UTECE A CHUDACI DECKA SE BUDOU DELIT S CIZAKEM..

Rodiče se rozvedli, otec si našel novou paní, vzali se a žili spolu spokojeně asi 30let. Otec zemřel a jeho manželka aktivně asi půl roku před jeho smrtí (byl dlouhodobě vážně nemocný) zařídila, že veškerý jeho majetek i SJM bude převedeno na ni. Tedy já jako jeho dítě jsem nezdědil nic, neboť zesnulý otec neměl žádný majetek. Asi tak.

Smutné, člověk celý život pracuje, šetří, postaví si dům, kde žije s celou rodinou a pak jeden z partnerů zemře. A ten, který zůstane se musí svého majetku vzdát ve prospěch dětí. Proč? Musí dům a vše prodat a třeba v 60 letech jít bydlet do malého bytu v paneláku? Čím se děti zasloužily o ten dům, který mají spolu s maminkou zdědit?

Děti mají dostat svůj podíl ze zákona. Není -li zbytí, tak se musí dům prodat. Je to sobectví matky, že toto nechce udělat. Mluvím ze své trpké zkušenosti.
S matkou jsem neměla nikdy dobré vztahy. Po smrti otce jsem se zřekla dědictví v její prospěch.Tlačila na mě. Byla to jedna z největších chyb v mém životě.
Omlouvá mě, že jsem byla tehdy mladá a netušila jsem, jak se zachová.
Našla si přítele, skončila jsem na ubytovně. Byt pak přenechala státu, ačkoli si ho mohla výhodně koupit do svého vlastnictví. Šla totiž bydlet k mému bratrovi. Tam vše ze svého majetku zainvestovla, přesto, že na domě žádný podíl nemá.Tímto jsem byla vyděděna a přišla i o dědictví po otci.
Soudit se nechci s vlastní matkou. Nemusím psát, že se nestýkám ani s bratrem.
Už nic nedostanu, protože ona žádný majetek nevlastní.
Proto jednoznačně tvrdím, každý má dostat svůj podíl , takový je zákon.
Nikdo neví, co vše se může v bdoucnu stát. Staří lidé bývají nevyzpitatelní-někdy.

Armana: záleží na notáři a jak stíhá. Dědictví po babičce vloni se řešilo minimálně půl roku a přitom moje máma byla jediný dědic a nebylo tam nic složitého. Dědictví po tchánovi už teď je v řešení, předvolání na předběžné šetření přišlo tchyni asi tři týdny po jeho smrti.

Děti sice mají nárok na dědictví, ale na úkor vlastní mámy?
Na každé prase se voda vaří, zrovna tak na ty parchanty. Syn si za dědictví koupí nové auto, nepřeji mu nic špatného, ale aby se v něm vozil dlouho a ve zdraví....
Dcera je ještě asi dost nezodpovědná, bude utrácet za kde co a jednou nebude z čeho brát.
A pak budou čekat na máminu smrt aby zas dědili.
Jarmilo, vykašli se na ně a užívej si život na plný kule ať po tobě nezbyde ani koruna.

Mata69: Budeš se divit, ale my dostali předvolání k notářce ani ne do měsíce, tam se sepaslo co můj zesnulý patrner měl, za další měsíc již měla notářka vše potřebné a bylo vyřízeno. Pak se jen čekalo na vklad na katastru nemovitostí. Vše vyřízeno cca do 3 měsíců od smrti. Pak jsem se teprve já vypořádávala s jeho dětmi o odkoupení jejich podílů.
Pokud se nic nedohledává, nejsou žádní další dědici, jen dům, auto, společný účet, nikdo nic nenamítá, je vše vyřízeno opravdu do několika měsíců.

Skoro všechny tady odsuzujete děti, že chtějí podíl z dědictví, že neberou na matku ohled. Já se spíš ptám, jak je ta matka vychovávala , že se k ní tak chovají? .......................................... Jinak nechápu , co všechny máte s tím, že starat se o dům je pro samotnou ženu složité. Tady se píše o domě který paní s manželem vybudovala, tj, jedná se o cca 30 let starý barák bez hypotéky a dluhů. Na tom jsou běžné náklady nižší než nájem nebo povinný příspěvek do fondu oprav. Fakt nevím, proč by si měla paní polepšit tím , že ho prodá? Sama bydlím v domě a přehled o nákladech mám celkem dobrý, takže vím , že bydlením v nájmu si paní určitě finančně nepolepší.

helza: vím, můj příspěvek na Lebahu byl myšlen ironicky. Ztotožňuji se s tím, co jsi naposledy napsala. Kdyby nepodporovali děti na studiích i po nich, zřejmě by jejich úspory vypadaly jinak. A máš pravdu, dědické řízení zpravidla těžko bude vyřešeno za 4 měsíce, notabene když je tam dům a další majetek.

Mata69: Podporuje - dostává 4 000 Kč měsíčně, syn dostal před rokem 20 000 Kč.

lebahu: myslím si, že špatné zkušenosti, ať vlastní, či vypozorované, nelze generalizovat. Vlastně jakékoliv vlastní zkušenosti bychom neměly přenášet do svých komentářů k článkům. Situace jejich autorů se mnohdy velmi liší. Jarmila například píše: "Pavel dodělal školu teprve před rokem a ještě jsme mu dávali 20 000 Kč na sedačku do bytu. Kačka je ještě na škole, měsíčně dostává od nás, tedy teď ode mě 4000 Kč" vlastně doposud děti podporuje, jak může. Kdyby to nedělali, možná by měli da účtech dost peněz, aby dnes děti vyplatila. Časem by možná sama dům prodala a našla si něco menšího. Možná si dokonce najde přítele, to všechno se může stát. Ale to všechno jsou pouhé spekulace.......................................................................................................................................Mně pouze nesedí ta rychlost - tedy za 4 měsíce je už dědické řízení vyřízené? Nám zemřel táta v dubnu a přes mnohé bráchovy urgence (musíme platit a udržovat jeho byt atd), se k dědickému vyrovnání zatím ani neschyluje. Totéž synův tchán, taky čekají už téměř rok na vyrovnání. A pokud vím, je to v případech dědictví běžný problém.

lebahu: z toho plyne poučení pro děti z článku, že by měly barák prodat, mámu vystěhovat a svůj podíl shrábnout, co nejdříve, aby je o to mamča náhodou nepřipravila. Vůbec nic na tom, že dcera ještě studuje a tudíž ji máma pravděpodobně ještě finančně podporuje.

Na bývalýho tchána byly děti hodný, nechtěly ho stresovat v těžké době. Když tchýně umřela, bez závěti, takže byla naprosto stejná situace. Po vypořádání SJM se zbytek dělil mezi vdovce a děti. Byt, nějaká menší hotovost, starožitnosti... No a domluvili se, že se vzdají dědictví ve prospěch tatínka... vždyť to přece jednou po něm zdědí všechno, utěšoval je otec... Ovšem tatínek nelenil, vše včetně bytu prodal, koupil domek, který nechal napsat na svou dlouholetou milenku, se kterou se následně oženil. Takže po něm jeho děti nepodědí naprosto nic.

Já se divím všem co tady zastávají dětí.Co vlastně v životě dokázali.Oni to budovali celý život,dětičky do baráku nevrazili ani korunu a potom natahují ruce.Trochu úcty k mrtvému by neškodilo,až by opadli trochu emoce tak by si měli v klidu promluvit.Vše se dá vyřešit,když se chce.

mě to připadá jako hnusný hyenismus, Místo aby matce pomohly v těžké době, tak jí chtějí načisto změnit život, fuj

Aniž bych chtěla podněcovat spory či rozdmychávat vášně, je potřeba uznat, že každý má právo vyjádřit svůj názor a to i tehdy, když se nám ostatním nelíbí jeho směr či formulace. Na jednu stranu prachy lidi rozdělují, na stranu druhou podle zákona má dítě právo dědit. Ať chcete nebo ne. Jak děti, tak matka vědí, že jednou, pokud běh života půjde tak jak má, budou dědit ony po své matce a ne ona po nich. Děti prostě dědí po rodičích. A je soudné si představit, že pokud odešel natrvalo chlap z velkého baráku, může se to rovnat velkému problému. Ty děti asi předpokládají, že bude potřeba například zapnout kotel, opravit bojler, utáhnout kliku u zadního vchodu, utěsnit tašky na střeše, vyměnit baterii, poštelovat anténu či televizi, posekat zahradu, zazimovat studnu, vymýšlím si, co já vím, a asi tuší, že ta máma to nebude zvládat. Není to žádná ostuda, spousta nás ženských si s takovými věcmi neví rady. Ač se blížím sama do kritického věku důchodkyně /nedávno mně ještě bylo ... cet a ono ejhle/, fakt musím uznat, že ti staří a přestárlí se zuby nehty drží svého domova, toho baráku, odkud vyvedli děti a kde i ovdověli, děti jsou z toho na nervy, protože mají svých starostí dost a třeba bydlí daleko a nemají možnost na zavolání naklusat. Ono je potřeba fakt být soudný a sebekritický. Sil bude jen ubývat, ten důchod na opravy baráku taky nic moc, barák bude chátrat a ten jeden důchodce s nachystaným pohrabáčem pod postelí a baterkou pod polštářem ruku v ruce s ním. Tělesně i duševně. Ono je sice působivé hledat sympatizanty z řad známých stylem chtějí mě vystěhovat z domova, kde já vezmu na vyplacení vlastních dětí, místo aby člověk rozumně řekl, co já si tady počnu, bylo nás tu vždycky čtyři, pět, a teď co. Znala jsem lidi, co si už nebyli schopni ani sami zatopit, ale baráku se drželi jako klíště, až tam nakonec dožili a smutně dožili. Jinak se bydlí, když je v přízemí babička nebo i děda, pod střechou mladí nebo děti študáci či pracující a vedle mě partner. A jinak se bydlí, když nade mnou a pode mnou je prázdno.Třeba ty děti nejsou až tak špatné. Třeba to paní pochopila hůř, než to bylo řečeno. Třeba si jen ty děti řekly, teď je důvod a možná příležitost rozetnout ten problém. Protože my máme svého dost a nebudeme stíhat za tou mámou jezdit tak často, jak bude potřebovat, abychom vyzbrojeni opravářským náčiním makali na baráku a ještě poslouchali, já tu jsem na všechno sama.....Ony budou mít svůj život, svoje představy o volném čase, svoje zájmy a třeba ani nejsou manuálně zručné. Mezi námi, je mi kapku víc než paní Jarmile, ale já bych ve velkém baráku sama nezůstala, i kdybych tam byla doma nevím jak dlouho. Je to jak smutné, tak i nebezpečné. Nikdy nevíte, kdo Vám tam vleze. Sklepem, oknem, zahradou....Oč klidnější a spokojenější by možná byl život v bytě uprostřed lidí, jasně že ve stejném městě, kde slyšíte smích, hovor, potkáte sousedku na chodbě, vidíte z okna park nebo i market. Než v domě, kde vám všechno připomíná staré časy, které se už nevrátí. Teď, kdy je Vám čtyřiapadesát, se Vám lépe bude přizpůsobovat okolnostem, než třeba v sedmdesáti. Jednou Vám třeba skutečně nezbyde, než ten dům prodat. Bylo by dobré se s dětmi dohodnout bez emocí a s rozumem. Pochybuju, že Vám ochotně přiběhnou na každé zavolání. Pokud jste se nepohodli, třeba Vás v tom nechají vyplácat, abyste se tedy předvedla, jak si sama poradíte. Pokud tam chcete bydlet, ukažte jim tedy, že jste silná a že si umíte poradit úplně se vším. Budete to asi potřebovat. Je prostě potřeba se na to podívat soudně a ze všech úhlů. Zda vůbec budete schopná ten provoz utáhnout. Zda jste dostatečně silná trvat na svém, že tam zůstanete. Zda si své postoje obhájíte před dětmi i sama před sebou. Neříkám jim ustupovat. Ale zákonní dědici jsou stejně jako Vy. Co s tím naděláte. Aniž bych měnila názory jako korouhvička, Elynor to prostě řekla svým způsobem a natvrdo. Pokud jsou děti skutečně takoví sobci a bylo to, jak popisuje, pokud se na ní domluvily a hodlají z toho vytěžit maximum, musí k tomu stejně Jarmila nějaké stanovisko zaujmout. Nemůže s nimi nadosmrti nemluvit. Jsou to její potomci. Měli by to být nejbližší lidi. Znám paní, co měla dlouholetý moc hezký vztah. Nebyli oddáni. No, pán měl taky vlastní potomky. Manželka je na tom přece jen podstatně lépe. Její jistoty jí nikdo nevezme. I když v tomto případě by asi bylo pro obě strany nejlíp, aby nebylo co dědit.

Elynor: tak tohle už vážně přeháníte, dost nechutný cinizmus říkat tohle někomu kdo má akorát úmrtí v rodině.

Ono je to podle mne ještě v něčem jiném. Mimochodem - ty "dospělé děti" zas až tak dospělé nejsou, vždyť dceru matka dodnes živí. Zakopaný pes je v tom, že v normální rodině, což předpokládám je i tato, rodiče pomáhají i dospělejším dětem, natož těm, co jsou sice více jak 18.letí, ale ještě studenti, či sotva dostudovaní. A rodiče to cítí tak, že dům je náš - tedy nás rodičů stejně jako dětí, a vše co máme je nás všech, tedy i těch dětí. A i později, co mohou, co děti potřebují jim rodiče rádi dávají a jsou šťastni, když dávat mohou. Takže požadavek - "hele mami, teď to rozděl a vyplať nás" tento model rodiny, který byl pro matku po smrti muže to jediné, co jí zůstalo, naprosto rozcupoval a připravil čerstvě ovdovělou matku rázem o všechno. Ztratila muže i děti i možnost projevovat jim lásku tím, že jsou s ní u ní doma a že je může i sem tam obdarovat. Chápu, jak to asi Elynor a lebahu cítí a myslí, přesto vím, že vztah, který mezi matkou a dětmi doposud byl, je tímto zničený a myslím si, že toje to, co ji bolí nejvíc. Ztráta peněz a domu ji v této situaci nejspíš bolí ze všeho nejméně, možná vůbec. Ale to je to jediné, co může napsat, o citové ztrátě se píše těžko, myslím, že to ani nedokáže.

Elynor: to už je trochu zbytečné ne? Takový komentář.....

Mata69: no však to je v pořádku, ne? Hlavně jestli u toho máte dostatek toho zde požadovaného sentimentu, a jestli správně truchlíte, aby nechyběla ta citová rovina ;-)

Elynor: hele, situaci, kdy odešel tak blízký příbuzný řešíme momentálně v rodině. Tak trochu vidím a vím jak to vypadá. Zemřel tchán a třebaže myslím, že by tchyně vše zvládla zařídit sama, pohřební službu a hrobníka a faráře jsme s ní objeli taky...u notáře na první schůzce byla sama, ale pak jde i manžel i jeho sestra. A jsou domluveni co a jak. Ale vidím jak je pro tchyni dobré, že ty věci někdo zařizuje s ní.

To mě baví, jak všechny víte, že děti jsou sobečtí hajzlíci. Přitom tady máme jen jednostranný pohled té paní, který je zaujatý až hanba. Jak to, že děti "nijak extra neprožívají" otcovu smrt - jak tohle může říct někdo, kdo je vůbec nezná? Jak by asi tak měly správně prožívat? Rok chodit v černém, slzet a lomit rukama? Taková komedie by byla to ono? Normální člověk je sice smutný, ale nedělá nikomu divadlo, aby dával na odiv, jak strááášně trpí. A bohužel se věci praktické po úmrtí každého člověka řešit musí. Takže někdo se toho prostě musel chopit, když si v tomto výše popsaném případě paní ani nedokázala převést plyn a elektřinu. Protože ona holt neměla ty myšlenky. Tak je musel mít někdo jinej. A kdo byl první po ruce? Dospělé děti. A teď jsou ty nejhorší, ačkoli vlastně nechtějí nic než na co mají právo, a zatím si jenom dovolily navrhnout jedno z možných řešení. Výsledek byla hysterická scéna. Ale tady máte všechny hned jasno :-))

Rambíša: Přesně. To "něco" z jejich vztahu už nikdy nikdo a nic nesmaže. A za to žádný majetek nestojí. V okamžiku, kdy děti začaly "řeštit", jak s dědictvím naložit, šel vztah do kytek. A vůbec nic by nespravilo, kdyby je máma poslechla, dům prodala a vyplatila je. A možná by jí to jednou dokonce i vyčetly.

Hambářské děti omámila skutečnost,že barák má hodnotu např. 4 milióny,a ony by měly teoretický nárok na nějakých 650 tisíc....To,že jim zemřel otec,nijak extra neprožívají-bůhví jaký s ním měly vztah.Je to těžké vcítit se do pocitů někoho,a ony vidí jen ten majetkový prospěch teď a hned.Kdysi bývala lhůta po smrti blízkých až rok smutku,dnes se dělá,že vlastně o nic nejde! Barák jim nic neříká,zřejmě je dál od města,kde studují,a že je to něčí (i jejich) domov,tak na to nedbají.Ať už to dopadne,jak chce,už napořád bude mezi matkou a dětmi něco ošklivého přítomno,a jestli za to stojí ten majetek,no nevím.

Třeba ty její děti nejsou hodné a nerozumí si příliš s matkou a ozývají se jen když jde o penízky. Takových případů je moc a moc! Jestli na mamku pečou a není u nich dobrý vztah tak holt se mamča naštvala že dají o sobě vědět jen ohledně dědictví. Je to těžké posuzovat jen podle článku.

Tak já bych tu paní zas tak nelitovala. Na konci článku to říká jasně - kdyby věděla, že se bude muset dělit s dětmi, že po manželovi nezdědí všechno jenom ona, tak by zařídila, aby manžel na ni dům převedl. Radši se ani neptám, jak by to zařídila v případě, že by ten nemocný manžel s tím nesouhlasil - asi by to nebylo nic moc pěkného. Zabránila jí v tom jen její neznalost, žádné ušlechtilé city a myšlenky, prostě to jenom nevěděla, jinak by ty děti měly peška. To taky není zrovna košer, podle mého si nemají nic co vyčítat, a že paní potomky seřvala, co si to vůbec dovolujou něco chtít, to taky je dost výmluvné. Ano, zemřel jí manžel, ale jim zemřel otec, jsou všichni ve stejné situaci, copak se dá měřit, čí smutek je větší? Proč by ona měla mít "nárok" na nějakou ochrannou lhůtu, a jak asi by se stanovilo "jo, teď už můžeme navrhovat vypořádání, už uteklo dost času" - kolik je dost? Rok, dva, dvacet let? Dobře, jestli na to paní nemá nervy, může dát někomu plnou moc, nejlépe právnímu zástupci, ať to řeší místo ní. Vyvádět, jako že je konec světa, to nic neřeší, akorát všechno jenom zhorší. Je konec jedné životní kapitoly, s tím je třeba se smířit, nijak se to nedá vrátit.

kedrigern: Tak jasně, že notář nic neprodává. Pokud se nedohodnou, řeší to soud.

Mata69: no je to sobeckost, v první řadě by se měli zajímat jak jí, jestli něco nepotřebuje , ale hned navrhovat prodej je hrůza, ale asi za to může trochu výchova

monada: to, že jim chtěla dát 50 tisíc každému, ještě neznamená, že má třeba 300 tisíc na vyplacení každého z nich.

monada: no pokud měli nějaký peníze, ta i z těch děti dědí podíl, pokud je teda neměli ve slamníku a nikdo o nich nevěděl, ale notář má přehled i o všech účtech co máte a je jedno jestli je to na jměno manžela nebo manželky, vše se počítá do společnýho jmění

lebahu: To máš pravdu spíš je najivní a neznalá zákonů a pak se diví . Když jim chtěla dát 50 000 tak asi budou mít nějaké peníze a může je vyplatit. Zas kdyby děti počkaly , ale to může trvat dlouho měli by celý dům to je na půl.

Zebruška: ano, to chování dětí je nedobré. Když nám umřela máma, tak bratr 14 dní po její smrti přišel s tím, že už mluvil s makléřkou a barák se prodá. bez vyřešeného dědictví, bez otázky zda to chci já a v domě bydlela babička. Strašně to bolelo, hlavně babičku, brácha vůbec nebral ohled na to, že jí zemřela dcera, že je to ní horší než pro nás. A řekla jsem ne. Nebudu popisovat zbytek, jen to že se mnou nemluví, barák je prodaný. A bohužel v té době ( myslím že ani teď ještě neplatí) zákon o tom, že spoluvlastnický podíl na domě se musí nejdříve nabídnout ostatním spoluvlastníkům a teprve pak cizím. Já dům koupit chtěla, bratrův požadavek byl o více jak půl mega víc, než nakonec získal. Ale poznatek z toho je ten, že tlačil na pilu brzo, že kdyby s návrhem přišel až později, třeba až v době dědického řízení ( proběhlo až za 1/2 roku), že by to tak vyhrocené nebylo. Bolest chce čas a i já u mámy byla každý den, babička celodenně, bratr jí cca měsíc neviděl, pak zemřela. Jen si telefonovali. Nemohl proto tu naši bolest až tak dobře chápat. Ani ty děti to nechápou, ono vidět 1x týdně a nebo každý den utrpení blízkého člověka je fakt rozdíl.

Ono jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Dětem bych řekla, máte stejný nápad jako já, taky jsem vám to chtěla navrhnout, abyste mě vyplatili. Sama na barák stačit nebudu a ráda bych ještě cestovala a něco si užila. Za ty prachy, co mi dáte, budu mít byt a ještě si vyhazovat z kopejtka. A nepospíchám, klidně se dohodněte, kdo z vás dvou to zařídí. Já bych jim to dala sežrat, spekulovat s vlastní mámou. Ty by se drbaly za ušima. Nejhorší je, že člověk je úplně mimo, když mu ten druhý odejde a nemyslí na takové ty jistoty. Děti se můžou zdát chytřejší, než máma, ona třeba opravdu nebude provoz zvládat, ale chovají se moc ošklivě. My když táta zemřel, zcela jednoznačně nechali všechno matce. A ani jsme se nedohadovali. My na tom, co spolu měli, totiž neměli žádnou zásluhu!

lebahu: já tím prošla poměrně nedávno. při dědictví každý dostane svůj zákonný díl a např v případě nemovitosti se notář otáže, zda chce jiný dědit toho zbývajícího vyplatit. pakliže ne, dostane tento podíl, tj bude zapsán v katastru. v článku není nic o tom, že by dědictví řešil soud. Notář dům neprodává, pouze řeší dědictví.

A čtu to znovu a paní píše, že "Kačka je ještě na škole a dostává ode mne 4. tisíce"...to je holčička pěkně vybarvená, máma jí platí školu, studuje si a ona bude mámu tlačit do toho, ať prodá barák a dostane svoje peníze? To je fakt trochu moc...Synáček školu dokončil před rokem - každý ví, co stojí dítě na studiích, čekala bych alespoň nějakou vděčnost za to, že jim to bylo umožněno. A že se jim peníze hodí teď? Víc než za třeba 30 let, až by máma zemřela? A co kdyby otec dál žil? Nebylo by žádné dědictví, nic by se neprodávalo, nic by nedostaly...Tak co?

Děvčata a já si myslím, že si dětičky nemohou vybrat jestli chtějí podíl na domu nebo vyplatit. Jestliže paní nechce mít dům celý jen sama, souhlasí aby děti zdědily každý tu šestinu domu, budou holt dětičky spoluvlastníci a soudit se s matičkou o vyplacení vidím jako bezpředmětné. Ale zjistím si to. Znám se s notářkou.

helza: a zebruška: hurá holky, konečně v tom příběhu vidí i někdo další tu citovou rovinu - a říkejte si tomu jak chcete - třeba sentiment - ale ztráta blízké osoby je v životě největší stres. A protože už mám zkušenosti s takovou situací a protože i s takovými lidmi se díky své práci potkávám, moc dobře vím co řeší, jak to probíhá a co to pro ně znamená. Od dětí, které sotva vylétly z hnízda, když je rodiče právě do budoucna vybavili vzděláním, je to neurvalé a sobecké.

lebahu: Ono to není tak jednoduché, Pokud paní dům prodá a vyplatí děti, pak si za zbytek nový dům a nejspíš ani byt nekoupí. A nájemný byt možná bude dražší, než celý provoz domu. Nemluvě o to, že těžko přestěhuje nábytek a ostatní do menšího bytu a bude si muset koupit nové věci. Před časem, když jsme se sami rozhodovali, jsem četla rozpočet : a prodat dům, koupit něco menšího + vyvavení + stěhování, se finančně nevyplatí. Nicméně jde zde o princip a z tohoto pohledu se mi jednání dětí taky nelíbí. Popravdě nelíbí se mi ani ten zákon a už delší dobu mě děsí. Když odejde přede mnou můj muž, čeká mě domov důchodců a při mé penzi, pokud dostojím zákonu, vše prodám a vyplatím děti, tak na něj mít rozhodně nebudu. A u rodičovské pomoci dětem nejde jen o studia a tak, rodiče většinou i dospělým dětem a jejich rodinám pomáhají i finančně jak mohou, někdy opravdu hodně a pak tento zákon působí skutečně podivně. Koneckonců - představ si, že ztratíš muže. A v celém tom stresu, který budeš prožívat, bude dcera po tobě chtít, abys prodala dům, pozemky, psy, kachny a vše co máte, abys prodala auto, co tě živí a vyplatila jí polovinu. Jak by ses cítila?

mambule: Nově je to nyní tak, že otcův podíl majetku dědí rovným dílem dědicové prvního stupně.

lebahu: respektive oni to mohou dát k soudu, ale je otázka, jestli budou chtít děti zajít tak daleko a i kdyby ano, tak k soudnímu rozhodnutí nedojde hned a paní získá aspoň čas. Já bych se sekla, řekla, že teď nic prodávat nebudu, a vyčkala bych.

Prodat své podíly děti pochopitelně mohou (kdo koupí 1/6 domu se spolumajitelkou, se kterou se nedohodnou vlastní děcka?) Leda to ovšem "z pomsty" prodat silně pod cenou. Cikánům, kteří se tam budou chtít nastěhovat... a nebo nějakému spekulantovi, který to koupí jako investici a následně soudně přinutí matku prodat a vypořádat.

lebahu: však oni to nemusí spoluvlastnit, mohou se pokusit své podíly prodat. Jestli se jim to takto povede, je už jejich věc.

Tak já se přidávám k těm, které chování dětí odsuzují - i podle mě to jsou jen dva nemožní sobci. Jaké rozumné řešení, o čem se to tu mluví? V článku se píše, že manžel paní zemřel před pouhými čtyřmi měsíci, paní je v situaci, kdy má za sebou psychicky i fyzicky velmi náročnou péči o nejbližšího člověka umírajícího na rakovinu (vím, o čem mluvím - sama jsem spolu s bratrem pečovala o oba rodiče s rakovinou až do jejich smrti), poté se sama zhroutila, takže teď se tepre jakžtakž zbrchala z nejhoršího, ale je jasné, že ještě je a dlouho bude psychicky oslabená a vyčerpaná. A v takovéto situaci na ni děti místo podpory (zatím ještě podporu nic moc nepředvedly - když byly tak hodný, že v době, kdy jejich otec umíral, přijely o víkendu třeba i na půl dne. To se teda moc nepřetrhly!) vyrukují s tím, ať jde prodávat dům a vyplatí je??? To jsou jen normální hyeny, nic víc. Ona možná dům bude chtít časem prodat, proč ne, třeba zjistí, že je na ni opravdu velký a nepotřebuje ho a vzpomínky jí nestojí za tu zbytečnou práci okolo, ale na takový krok člověk potřebuje být už trochu sebraný po psychické stránce. Ztratit manžela je dost velký šok na to, aby měl člověk okamžitě vynuceně ztrácet i svůj domov. Nehledě na to, že by to znamenalo pro paní okamžité stěhování a likvidaci věcí po zemřelém manželovi. Děti by mohly pochopit, že to pro matku bude taky snazší třeba za rok, až se vzpamatuje a přivykne si na život bez milovaného muže (my jsme díky mamčině bydlení v pronajatém bytě u domácího museli vše vyklidit do měsíce po úmrtí a i pro mě to bylo velice psychicky těžké v době největšího smutku vyhazovat mamčiny věci, takže plně chápu lidi, kteří si tuto smutnou činnost raději odloží až na dobu, kdy už jsou trochu "za vodou"). Ale nic z toho ty děti nevidí, vidí jen peníze a peníze a všechno, co s za ně koupí. A argument, že na dům matka nebude stačit? Kolik paní je let? Je to ženská plná síly a ještě dlouho bude. Moje tchýně žije v domě, kde vychovala svoje děti (čili taky velkém), i teď v 76 letech a běžnou péči zvládá bez problémů (s případnými a ne moc častými opravami jí pomáhají děti, ona naštěstí nemá sobce). Že tím svou matku takto psychicky trýzní je těm dětem z článku úplně jedno. Já prostě nepochopím nikdy lidi, kteří se snaží své rodiče v tak těžké situaci vyštvat z domu kvůli penězům. Pro nás bylo automatické, když zemřel otec, že jsme se vzdali svého dědictví ve prospěch matky, aby jí něco zůstalo, poté co nás až do dospělosti podporovali. Můj muž se svou sestrou také nechali dům celý matce, aby nepřišla o střechu nad hlavou. Nikdo neřešil, jestli teď v tuto chvíli nepřijde o nějaké peníze.... Mně je paní líto, ale asi s mužem dětem tak všechno vždycky podstrkovali a točilo se vše okolo nich, že teď jednají tak, jak jsou zvyklé - myslí zase jen na sebe a na matku kašlou. To je jistě smutné prozření, ale s tím teď už nejspíš nic nenadělá. Ale dům myslím prodávat nemusí - je většinový vlastník a k vyplacení ji nikdo nutit nemůže. Ona po dětech nechce jejich podíl, chce jim ho nechat, nemají jak ji nutit, aby je vyplatila, to není její povinnost.

kedrigern: Poměrně nedávno jsem toto řešila, nešlo o dědictví ale princip je stále stejný. Nikdo nemůže nutit nikoho spoluvlastnit co nechce. Takže pokud se spolumajitelé nedohodnou, přichází na řadu soud a pokud ten, který si dům chce ponechat nemá na vyplacení ostatních spoluvlastníků, tak následuje prodej a finanční vypořádání. A je jedno jestli část domu někdo zdědil, koupil, zůstala mu po vypořádání po rozvodu...

je to hloupost, co píší, tedy o tom nucení na vyplacení. leda že by paní u notáře odkývala vyplacení dědiců s tím, že barák by pak byl celý její. to pak ano, to samozřejmě chtít peníze budou. ale jinak? v katastru jsou notářem zapsáni se svým podílem a nemohou nutit druhého vlastníka, aby ho vyplatil. ale mohou se dvě děti ( pakliže má každý 1/3) domluvit a své 2/3 prodat. toto ale může udělat každý, prostě prodá jen 1/3 ( 1/6 či kolik toho vlastní, toto není z článku jasné).
když to ale vezmu lidsky, pak z vlastní zkušenosti vím, že když hodně brzy po úmrtí toho, koho jste měli rádi, vám další dědic prodej nemovitosti navrhne ( vynucuje) sakra to bolí a člověk u toho moc nepřemýšlí. Jestliže je barák veliký, časem by paní sama přišla na to, že sama ho neutáhne. péči, platby. Děti jí ale měly dát čas se s bolestí vyrovnat.

Elísek: možná proto že mamka je mladá a "dožít" ji aby po ní mohli děšti znamená i ní klidně i 30 let a dětičkám se zjevně tak dlouho nechce čekat.

monada: Právník jí řekne, že pokud se nedomluví, má dvě možnosti... vzít si půjčku a vyplatit je a nebo čekat jestli to poženou soudně (který jim dá zapravdu) a dům půjde do dražby za odhadní cenu a po prodeji se podělí dědicové dle toho, kolik jim patřilo domu.
Jako paní zůstala půlka domu, který s manželem vybudovali (SJM), manželův díl (taky budoval) se dělí na 3 díly spravedlivě pro všechny dědice. S manželovou polovinou SJM nemá paní nic společného, to patřilo manželovi a může s tím naložit jak chtěl, tady nezanechal závěť, takže asi chtěl, aby se to rozdělilo jak se to rozdělilo. Naopak představa paní, že vše co s manželem postavili je jenom její a děcka odrbe 50 tisícama (a to ještě píše, že chtěla být "velkorysá") mi přijde jako podraz či bezbřehá naivita.

To je jednoduché může jim splácet podíl z domu třeba po 100 kč měsíčně. A mají po ptákách . Možná to chtělo chvíli počkat jak to bude maminka zvládat starat se o dům. A pak teprve hledat řešení. Je vidět , že jsou sobci. Pomáhali jim , aby dostudovali a oni takto. Nejlépe zajít za právníkem a zjistit možnosti jak toto vyřešit.Hezký den

Elísek: no, asi děti ty peníze (svoje dědictví) potřebují teď, nebo se jim zkrátka hodí, když začínají svůj samostatný život. Za 30 let už je tolik potřebovat nebudou.

když umřel můj děda, mamce s tetou taky připadla tím pádem čtvrtina dědictví, ale ani je nenapadlo babičku vystěhovat, to je prostě úcta k rodičům. Navíc babička žije už 13 let sama v baráku a nikdy nechtěla po svých dětech peníze na opravu, všechno si to zvládá financovat sama a ještě občas z důchodu naopak svým dcerám nějak přispěje. Nevím, proč ty děti chtějí peníze hned, proč svoji mamku tam nenechají dožít.

Dámy, přečetly jste si prosím pozorně co paní napsala, - manžel nezanechal závěť - Pokud tedy dům neměli v SJM a byl dům jen jeho, dědili by všichni třetinu. Pokud měli SJM to znamená, polovina je manželky a druhá polovina po manželovi se dědí stejným dílem, takže paní zůstává její polovina a z manželovy půlky dědí každý třetinu. Ano, je tedy většinový vlastník a děti ji nemůžou vystěhovat, nemůžou ji ani nijak donutit aby se vystěhovala, ale ani aby dům prodala.
Je to sice nemorální, ale děti se mohou soudně domáhat vyplacení dědictví z otcovy půlky - každý svoji třetinu a myslím si, že by u soudu uspěly.
Pro ni by to jejich vyplacení bylo určitě nejlepší řešení, vlastně i pro ně, protože veškeré náklady na opravy v budoucnu by paní nesla sama.
A ano, pak dům prodat, /až se tedy "zbrchá" ze smrti manžela/ by byla super volba a jak to někdo napsal výše, jít do nájmu, najít si přítele, užívat si života i peněz. Je jasné že dojít na to, že jsou děti sobci je bolestné, ale v 54 letech přece život nekončí a je lepší na to jaké děti jsou dojít v tomto věku, než v 80ti. Držím jí pěsti a věřím že se rozhodne správně a bude si život za pár let užívat.

farah.farah: děti jen tak lehce vydědit nejdou...to by musely mámu týrat nebo sedět v krimu, fetovat...ale nic mámě nebrání už za života vše rozfofrovat a nebo odkázat tomu útulku. I tak, ale doporučuji sepsat závěť u notáře a uložit jí tam, aby jí dětičky v budoucnu nemohly napadnout jako neplatnou.

Elynor: myslím že dražbu si vynutit nemůžou. Do KN je zapíší tak že budou majitelé oné části ale ta jim podle mne nedává právo vynutit ti prodej domu nebo vyplacení. Podle mne jediné co by soudně mohli získat je ušlé nájemné, protože dům fakticky užívá jen matka. Kždopádně pokud je to tam už hodně vyhrocené a vztahy šly stranou bude nejlepší pokud se paní obrátí na právníka, ten jí nejlépe vysvětí na co dšti právo mají a na co už ne. Napadla mne jedna taková hříšná myšlenka.....pokud paní štve jak se děti zachovali tak prodat dům a vyplatit je nemusí být vlastně špatné řešení....bude tak mít hotovost a může si ji užít tak aby až ona umře po ní nezůstalo nic k dědění....pěkně jít do nájmu a kromě zelezné rezervy peníze utrácet za to co jí těší třeba cestovat a pod.....prostě jsou to její peníze tak je užít podle sebe neb harantíky vydědit a odkázat to psímu útulku.:)

Ono zákon je jedno pocity druhé. Jedna věc je to že děti budou v katastru vlastnit 1/6 domu druhá úplně jiná je, že nutí matku dům prodat. Na to už právo podle mne nemají. Matka je většinový vlastník a ona rozhodne co s domem bude, Děti mají maximálně nárok na to, aby jim máti platila nájem za jejich podíl, oni by se zase naopak měli poměrově podílet na veškerých vylepšeních renovaci a údržbě domu.Děti částečně chápu v tom, že rodný dům pro ně hodnotu nemá a nyní na rozjezdu vlastního života by nejvíce prostě ocenili finance. Ale na rovnu říkám že mne by se takto chovat a nutit mámu aby kvůli tomu prodala byt tedy ani nenapadlo. Možná je to tím, že si umím vydělat a jsem finančně nezávislá a tak se nemusím klepat na to až někdy někde po někom něco zdědím. A upřímně jsem za to ráda, protože z mé zkušenosti právě dědické penze často rodiny dokáží dokonale rozesrat

Mata69: tak ona s tím asi problém nemá, pokud to bude čistě jenom formalita, pouhý zápis v katastru nemovitostí. Což se patrně už stalo. Ovšem na druhou stranu ani ona nemůže s tím domem udělat úplně všechno, co by ji napadlo. Pořád ty děti budou spoluvlastníci, byť z malé části, a z této pozice můžou uplatňovat svoje práva. Například to může skončit i soudní dražbou domu, kdyby se vztahy hodně vyhrotily. To bych se potom ptala, jak asi rodiče ty děti vychovali, že zajdou až tak daleko. S názorem, že člověk může za svého života provést se svým majetkem cokoli, souhlasím, jenže tady už jde o situaci, kdy už ten dům paní celý nepatří, tudíž nakládat s ním nemůže zcela libovolně.

Elynor: tohle holt každý cítí jinak. Hele, hned po škole jsem pracovala tři roky na notářství (tehdy ještě státním) - tak vím, jak taky vypadá leckdy "domluva" na vypořádání dědictví. A sama zastávám názor, že co rodiče udělají za života se svým majetkem, je čistě jejich věc. Do toho jim děti kecat nemají. Jestli by paní neměla problém s tím, že děti budou vlastnit každé šestinu domu, dostanou to, co jim ze zákona patří a hotovo.

Mata69: mně je jedno, co kolegyně. Já sama za sebe to prostě vidím jinak, a navíc na majetku nijak nelpím, to už je mi bližší ten názor to prodat a rozfofrovat. Třeba za cestu kolem světa. K čemu je velkej barák, kde se akorát v koutech honí průvan, a kam bych musela strkat peníze, které vydělám. A věděla bych, že děti o dům nestojí, a jen čekají na příležitost ho prodat, k čemuž by mě v pravidelných intervalech ukecávaly. Samozřejmě že to taky jde, tvrdě odolávat. Ale pak je otázka, kdo je tedy větší sobec - jestli děti, které nechtějí nic víc, než na co mají zákonné právo, nebo matka, která si přeje, aby se nic neměnilo, protože jí je to nepohodlné.

Elynor: a podle mne, to klidně mohou řešit dýl, paní třeba po roce uvidí že bydlet sama v takovém domě (velkém) nezvládá, že je to pro ní náročné. A pak ho mohou prodat, ona jít bydlet jinde. Ale chtít to po ní krátce po smrti manžela je opravdu necitlivé. Jenže dětičky se evidentně klepou na penízky.

Elynor: mám kolegyni, vloni jí zemřel manžel, 5 let! se o něj doma starala, měl nádor na mozku a poslední rok byl opravdu velice hrozný...je jí 55 let, žije v domě (docela velkém řekla bych) ještě se svým starým otcem a má nového přítele. Její všechny tři děti bydlí už jinde. Nikdy se nezmínila, že by z toho domu chtěla pryč, protože tam prožila nejspíš nejhorších 5 let svého života. Ona tam totiž prožila i ty krásné roky, kterých bylo díky bohu víc.

Paní je 54 let, dalších cca 8 let ještě bude chodit do práce a nikde nepíše, že by měla nouzi. To, že je barák "obrovský", řekly její děti - těžko říci, co si za tím představit a jestli je fakt tak "obrovský". Nevidím důvod proč by jeho provoz neměla utáhnout. A proč by si na opravu nemohla někoho zjednat, známých má, jak se zmínila dost. Nehledě na to, že si může klidně ještě najít partnera, který tam s ní bude bydlet. Když se děti tak domáhají svého dědictví, není nic proti ničemu, aby opravdu každý z nich jednu šestinu zdědil a byl tak zapsán na katastru jako spoluvlastník. Paní tam ani žádné věcné břemeno nepotřebuje, vlastní většinu domu. Děti nezvolily zrovna citlivý přístup ke své matce, skoro to vypadá, že si spočítaly kolik by mohly dostat a nějak jim to zatemnilo mozek. Dostanou šestinu domu, jestli je paní podělí z části ušetřených peněz a každému dá 50 tisíc, tak ať jsou kruci oba rádi, a nevymýšlí kraviny, že by je máma měla vyplatit. Jednou to stejně všechno zdědí oni dva a pak ať se sežerou mezi sebou, řekla bych, že k tomu mají dobře našlápnuto. Ne, mě se jejich chování nelíbí. Sama s bráchou vlastním 1/4 domu po otci a ve snu by mě nenapadlo, že by se máma měla vystěhovat a dům prodat.

Mata69: hele, já bych z baráku, kde jsem musela 8 měsíců přihlížet umírání milovaného muže, zdrhala rovnou, a ani by mi to nemusel nikdo vykládat. Zejména u vědomí toho, že tam zůstanu sama, a že potomci o ten dům nestojí.

Amaliana: ano, však jsem to taky uvedla jen jako možnost, třeba pán mohl klidně napsat závěť, o které manželka neví, to se dá zařídit, nicméně v tomto případě to tak nebylo. Každopádně přesvědčení manželky, že by měla dědit pouze ona, je mylné.

Milé dámy, vžijte se do situace, kdy pochováte svého manžela (kterého nejspíš milujete) a snažíte se nějak vyrovnat s nastalou situací. Je to životní rána, myslete si co chcete. A najednou vás vaše děti nutí opustit i dům, který jste s manželem společnými silami vybudovali, stěhovat se jinam - stěhování je další stres...nové prostředí, celý váš dosavadní život je vniveč. Myslete si, že je to nostalgie, nebo co, ale chtěla bych vidět každou z vás, které to přijde v pořádku, jak to s klidným srdcem nesete. Třeba jo. Co já vím.

Souhlasím spíše s lebahu, děti navrhly racionální řešení, které jim vyhovuje a je v souladu se zákonem, na tom nevidím nic špatného. Paní je skutečně nostalgik, i na to má ovšem právo. Takže bude muset svůj nadstandardní požadavek nějak vyřešit, odbýt děti s tím, že jsou nemorální a tím pádem nemají na nic nárok, nepůjde. I s tím studiem na vš je to tak, jak píše lebahu - a kromě toho, nechat děti vystudovat a pak jim to vyčítat mi přijde poněkud podlé. Ta zpětná hypotéka by byla výborná pomsta :-)

lebahu: Kde jste vyčetla, že se o dům nepostará? Je jí 54, ne 80. Chodí ještě do práce a vydělává si. Kde jste vyčetla, že bude chtít po dětech peníze na údržbu? Já tam četla jen, že jim chtěla dát každému 50 000,-.A mimochodem, pokud je ten barák taaak velkej, může klidně třeba patro pronajmout a financovat opravy z toho. Jinak je spousta žen, které žijí samy v domě a zvládají to.

lebahu: tady asi nejde o to, že se nechce baráku vzdát, ale spíš o to, jak ji to děti podaly a nevím, proč by se nebyla schopná postarat o barák, taky máme 3 sestry podíl na domě po otci a nikdy nás nenapadlo, chtít po mamce peníze, já ji jen ubezpečuju, že mně se nechce stěhovat zpět, i když mně o to neustále žádá a do budoucna se ani sestry nenastěhují, každá máme svůj barák

PS: Ad vysoká škola... pokud by rodiče nechtěli podporovat dítě ve studiu (řádném, denním, přímo navazujícím po maturitě) mohou opět děti soudně požádat o výživné (zcela běžně se to děje u rozvedených rodičů, když se tatíček chce šprajcovat, že na vysokou už děcko "nechce dát" a nechce dál platit alimenty). A zrovna tak mají děti ze zákona povinnost postarat se o rodiče. O RODIČE!!! ne o vilu o 10 pokojích, které se babka zarytě nechce vzdát.

Petruna: Ale ona ten barák sama neutáhne, ani fyzicky ani finančně, takže bude neustále otravovat, že upadl okap a je potřeba posekat zahradu a zaplatit uhlí na zimu. Proč by to děcka měly platit a starat se o barabiznu, kterou nechtějí?
Nikdo ji nestěhuje na ulici a nechce ji obrat. Jenom žádají podíl na majetku na který mají ze zákona nárok. Nikdo nikoho nemůže nutit spoluvlastnit něco co nechce. Pokud to doženou do krajnosti, mohou požádat o řešení soud a spor vyhrají. Když teda paní trvá na hromadě cihel, ať si vezme půjčku, děti vyplatí. Splácet ji může třeba z toho, že si do domu vezme nájemníky. Pak bude barák celý její a může si s ním dělat co chce, třeba ho odkázat kočičímu útulku.

lebahu: ať si na svuj vlastní život sami vydělají, ať poznají co je to si ukrajovat krajic. A paní ma právo dožít v baráku který si vybudovala. Je její problém jak se vypořádá s náklady. Co o tom mají nějaký spratci, kterým teče mleko po bradě rozhodovat, paní neni tak stara, aby si nemohla poradit a pomoc.

Elynor: nechci být zlá, ale přála bych vám, aby se k vám jednou takhle zachovali vlastni děti. Ano právní věc je jedna stránka věci. Morální druhá. Majetek vytvořili rodiče vlastnimi silami, na úkor svého pohodlí a děti určitě neošidili. Viz, že jim dopřáli vš studia. To je už nad rámec jejich povinností. Mohli je po střední škole poslat makat a vš ať si zaplatí ze svého a studují dálkově. A i kdyby maminka všechno teď rozfrcala byly by to jen její právo, oni nepřispěli ani korunou.

Ono to vypadá, že jsou děti hyeny, ale nejsou, mají víc rozumu jak matka. Pokud je dům veliký, opravdu ho sama neutáhne a bude muset chtít od tětí příspěvek na provoz, opravu, údržbu... jinak bude dům chátrat a ztrácet na ceně. Matce je 54, dá se tedy předpokládat, že tu bude nějakých 30 let. Takže budou 30 let vrážet do baráku ze kterého nic nemají (nechtějí tam bydlet a po matčiné smrti by ho stejně prodali), když by potřebovaly peníze na vlastní život. Kvůli jejímu nostalgickému pocitu. Nikdo ji nechce okrást, za své 4/6 domu bude mít peníze na koupi bytu či menšího domku, který sama zvládne udržovat.

mambule: ze zákona - polovina majetku je manželky a ta se dědictví netýká, druhá poloviny majetku se dělí stejným dílem mezi dědice - tedy manželka + 2 děti - každý 1/3 tedy z celého domu je to 1/6 je to napsáno zcela správně

Elynor: nikoliv, pokud zemře bez závěti, tak je okruh dědiců jen manžeka a děti, musel by zanechat závěť

monachos: ...anebo tak.:-)

mambule: Luxus neluxus, na to by si třeba paní časem taky přišla sama. Jisté však je, že vychovala 2 sebestředné spratky. Hanba by mě fackovala, abych vlastní mámu vyhazovala z baráku, který s tátou vybudovala. Jako nechat si napsat šestinu na sebe, to se nedivím, paní se taky může ještě znovu vdát a děti by nakonec utřely pusu. Ale chtít po mámě, aby je vyplatila, to je sice v souladu s právem, ale morálně je to pěkně za zdí.
Chyba je samozřejmě hlavně na paní, že si neošetřila, aby jí na baráku zůstalo věcné břemeno dožití.Být ale na jejím místě, tak dětem oznámím, že je vyplatím a na batrák si vezmu zpětnou hypotéku, takže bude mít každý svou šestinku a ze zbytku neuvidí nic.

Cena 1/6 domu není cena domu děleno 6, je to menší částka. nechat si oodnotit od znalce cenu 1/6 domu a děti by se divily.
Kdyby mne děti nutily prodat dům, tak by dosáhly leda toho, že bych se odstěhovala do garsonky a prachy prohýřila do poslední mrtě. A už by nezdědily NIC.

Elynor: s tou šestinou je to pravda, opravuji sama sebe :-) ale pokud existují děti, kromě nich a manžela/lky nemá už nikdo další na dědictví nárok. https://m.penize.cz/spotrebitel/315043-dedictvi-prehledne-kdo-dedi-ze-zakona-co-s-dluhy-a-jak-dedictvi-odmitnout
Jinak souhlas, v daném případě, kdy paní uvažuje o startovních částkách do života pro děti v řádu desítek tisíc, je pro ni samotnou velký dům k bydlení evidentně luxus.

Ono by to možná s tím dědictvím bylo ještě složitější, protože se tam píše, že ten zemřelý manžel měl ještě sestru a matku. Ty také patří do okruhu dědiců. Případně, kdyby nějaké měl, tak i další příbuzní, bratranci, sestřenice... což by byl býval měl ten notář zjistit a podle toho postupovat. Nicméně když tohle vynechám, tak by skutečně potomci měli každý jednu šestinu nemovitosti. To není zas tak moc, aby se mohli úspěšně domáhat prodeje domu, když paní nebude chtít, tak jim to prostě zablokuje už jen tím, že je většinový vlastník a s prodejem nesouhlasí. Druhá věc je, že ty děti uvažují poměrně rozumně - teď má ten dům nějakou hodnotu a ta bude časem klesat, jak dům bude stárnout. Ony v něm žít zjevně nechtějí, a ta paní sama bude dost těžko zvládat údržbu a opravy, takže nemá valný smysl čekat, až z domu bude za 20 - 30 let ruina zralá na kompletní rekonstrukci. Čistě pragmaticky vzato je prodej dobré řešení pro všechny. No a hlavně je to další příklad zoufalého nedostatku právního povědomí. Proč si to paní nenechala aspoň u toho notáře pořádně vysvětlit, když už předtím nevěděla nic o tom, kdo a co může dědit?

Nedělala bych z toho takové melodrama. Kromě toho si myslím, že děti mají nárok jen na polovinu otcova majetku (druhou půlku dědí manželka), tedy když mu patřila půlka domu, dědí každé dítě jen osminu. Ale nechce se mi to guglit :-) Každopádně je možnost buďto se nějak dohodnout na dědictví nebo dědit podle zákona, já tedy předpokládám, že sama bych se s dětmi dohodla. Možností je spousta - například jim nechat celý dům a dát se tam zapsat jako věcné břemeno s nárokem na užívání. No a nejelegantnejší řešení už jste prošvihla. Manžel nezemřel náhle. Aspoň trochu rozumný člověk je ochoten a schopen před očekávanou smrtí vypořádat majetek. Měla jste se dohodnout s ním a například nechat jeho půlku domu napsat na sebe (nebo x jiných možností, aby děti neostrouhaly úplně). Holt romantici každým coulem nejspíš oba ;^)