Když zemře jeden z rodičů, ve většině rodin děti neočekávají, že je druhý rodič bude vyplácet. Často ani nečekají, že dostanou svůj podíl z hotovosti, natož aby mámu nebo tátu nutili prodat dům nebo auto. To se teď ale stalo Jarmile.
Cítím se jak spráskaný pes, celý svět se mi rozpadl, všechno, pro co jsem žila, vzalo za své. Moje rodina už neexistuje, vztahy jsou naprosto v prčicích, to, co jsem 34 let budovala, byla jen iluze. Ne že bych žila jen rodinou, mám fajn práci, kamarádky, s partou pár lidí léta jezdíme jako vedoucí v létě na tábory. Přesto rodina byla mým přístavem, odkud jsem dobývala svět.
První pořádná vlna se přihnala, když Karlovi před dvěma roky diagnostikovali rakovinu tlustého střeva. Nejprve to vypadalo, že operace a chemoterapie zabrala, pak ale před rokem lékaři našli metastáze v celém těle a už nešlo nic dělat. Vzala jsem Karla domů, nakonec to bylo sice osm bolestivých náročných měsíců, ale jsem za ně životu vděčná.
Jsem šťastná, že jsem se o Karla postarala, v ty dny jsme si byli velmi blízko, i když kolikrát byl protivný bolestí a já denně brečela bezmocí a vyčerpáním. Pomáhala mi Karlova sestra i jeho maminka, skoro každý víkend přijely děti, i když třeba jen na půl den. Měla jsem pocit, že nás to stmelilo zase po letech dohromady.
Když Karel před čtyřmi měsíci zemřel, únavou a vyčerpáním jsem se zhroutila. Teprve v tu chvíli mi došlo, jak náročné to všechno bylo, a měla jsem prostor na vlastní únavu. Naštěstí mi syn pomohl vyřešit takové ty praktické věci jako převod elektřiny a vody, ne že bych to nezvládla, ale neměla jsem na to myšlenky. Pak přišel dopis od notáře kvůli dědictví a s ním rovnou tsunami.
Přišlo mi, že není co řešit. Úspory jsme s Karlem měli na společném účtu, měli jsme dům v malém městě a auto, Karel měl z mládí motorku, ale ta neměla valnou hodnotu. Dědici byli také jasní, já, mé dvě děti Pavel a Kačka. Chtěla jsem být velkorysá, říkala jsem si, že z našetřených peněz dám každému dítěti 50 000 Kč, ať mají do života na začátek.
To jsem se ale přepočítala. Karel nezanechal žádnou závět, takže to bylo jasné. Dědíme všichni tři rovným dílem. A to vše: dům i auto, peníze, tedy Karlovu polovinu domu, auta a peněz. V první chvíli mi to nedocházelo, nějak jsem si myslela, že když jsme dům vybudovali společně, na auto taky šetřili dohromady, je to prostě naše a teď to po manželovi dědím já. Děti jsme přece vychovali, podporovali je během studií, vždyť Pavel dodělal školu teprve před rokem a ještě jsme mu dávali 20 000 Kč na sedačku do bytu. Kačka je ještě na škole, měsíčně dostává od nás, tedy teď ode mě 4000 Kč.
Podle práva měly ale děti nárok každý na třetinu Karlova majetku. A ony automaticky očekávaly, že to tak prostě bude. Nejdřív mi nedošlo, co to vlastně znamená. Nechtěla jsem je připravit o jejich práva, nic jim brát, bojovat s nimi, prostě jsem to odkývala, ani mi nic jiného nezbývalo. Nějak jsem si myslela, že zůstane vše při starém, tedy kromě toho, že tu Karel už není.
Jenže se ukázalo, že to neznamená, že bude jen šestina domu napsaná na dceru a šestina na syna. Děti čekaly, že je vyplatím. Nijak na mě netlačily, ale prostě to braly jako hotovou věc. Když jsem jim nechápavě řekla, že nevím, jak je mám vyplatit z domu a auta, že nemám na to peníze, řekly mi, že tedy můžeme dům prodat, že konec konců je stejně obrovský a když teď žiju sama, nemá smysl držet tak velký dům. Stejně časem neutáhnu opravy.
Moje argumenty, že to je můj domov, že přece i pro ně něco musí znamenat, když tam vyrostly, smetly ze stolu, že už se stejně nebudou vracet, a mě uklidňovaly, že si přece zvyknu i jinde, že mě budou navštěvovat, jezdit za mnou. Nakonec jsem začala brečet, že mi to přece nemůžou udělat, a pak na ně křičet, jak můžou být takoví sobci, že to je můj dům, můj a jejich táty, a že ony na něj nemají nárok.
Pavel a Katka uraženě odešli a já zůstala opuštěná ve svém domově, který už vlastně žádným domovem nebyl. Nečekala jsem, že to takhle skončí. Když Karel umíral, vůbec jsme neřešili majetek, myslela jsem, že ztrácím jen svého manžela, ale nenapadlo mě, že spolu s ním celý dosavadní život.
Asi budu muset vše prodat a vztahy s dětmi jsou hodně rozbité. Teď je nechci ani vidět, za to, jak jsou sobecké, a nevím, jestli se to někdy zlepší. Kdybych to byla věděla, ještě bych s Karlem před smrtí vyřešila aspoň dům. Nechala bych ho přepsat na sebe, abych ho nemusela prodávat.